Sníme si o vlastní kamenné kuchyni a bistru, kde se i čas na chvilku zastaví

Od roku 2012 se nezisková organizace Jako doma, o. p. s. zabývá problematikou bezdomovectví. Dlouhodobě se věnuje hlavně tématu ženského bezdomovectví – ženám bez domova a jejich specifickým potřebám a problémům. Jedním z jejich hlavních projektů je „Kuchařky bez domova“. Jeho cílem je spojit lidi bez přístřeší a většinovou veřejnost. Spojovacími články se zde stává jídlo - ženy bez domova vaří, pečou, smaží… a jejich jídla mohou lidé ochutnat na různých farmářských trzích téměř po celé Praze, na festivalech a také na pražské náplavce. Tento projekt umožňuje ženám mimo jiné pracovat a navrátit se do běžného života.
 
Na Facebooku najdete Jako doma, o. p. s. zde.
 
Jedna z autorek tohoto projektu Kuchařky bez domova nám řekla toto:
 
Čas běží, pádí, letí. I v tom letu se ale s potěšením zakusuje do všech bábovek, perníků, topinek s pomazánkami, polévek, kus-kusů, salátů a dalších pochutin, které stačily uvařit kuchařky bez domova. Je to pěkný nenažranec, tenhle čas. Ale my si říkáme, jo, dáme mu najíst, vykrmíme ho, třeba přestane tak pospíchat. A tak po devíti měsících vyváříme čím dál víc, ve větším počtu a čím dál více jídel.
 
Začínali jsme s Helčou a Olinou. Loni v květnu, v Karlíně, na farmářských trzích. Trochu punkově. Měla být zima, tak jsme vymysleli bramboráky (nakonec slunce pálilo jak o život). Vařilo se na ženském azylu v Rybálkově, Olina netrpělivě vytahovala bábovky i perník z trouby asi po deseti minutách (což jsme zjistili ale až následující den), na bramboráky jsme horko těžko nastrouhali brambory, abychom je druhý den smažili na jedné minipánvi několik hodin. Totální experiment, ale taky spousta nadšení, které vyvrcholilo vydražením posledního bramboráku za stovku... Protože proč věci prodávat, když na ně mohou ostatní přispět dobrovolným příspěvkem? A tak se stavila paní z vedlejší hospody pro dvacet bramboráků pro chlapy k pivu, ale taky drobná babička, pár dělníků, rodiče s kočáry... Každý příhodil peníze dle vlastního uvážení a světe div se, i tenhle netržní systém docela dobře funguje. A Helča smažila a smažila a Olina vyvolávala a ostatní z Jako doma zářili a smálí se od ucha k uchu.
 
Teď je leden. Stala se spousta věcí. Máme spoustu profesionálního nádobí. Vaříme v profesionální kuchyni – sice není naše, ale je krásná. No, a hlavně, mezi kuchařky přibyla Nikol, která navíc ráda píše a hraje divadlo, vysoká Patrika a přemýšlivá Linda. Taky Bimbo a Ilona, které baví vařit venku na ohni. Zkušené kuchařky Dáša, Anička a Jana. Evka a Kačka, které bydlí momentálně na lodi, ale rozdávají nejvíc úsměvů ze všech. Všechny spojuje zkušenost se ztrátou domova. Bydlí na ubytovnách, v azylových domech, po noclehárnách. Mají za sebou různé životní příběhy, a každá z nich je nezaměnitelná osobnost – v týmu Jako doma se lišíme věkem, počtem dětí, vzděláním, etnicitou i sexuální orientací. Ale to nám nebrání vařit, péct, smažit, pořád dál a dál. Někdy s trochou brblání (ne všechny z našich kuchařek sdílí celkové zaujetí pro vegetariánskou a veganskou kuchyni), pořád v pohybu (jídlo podávame na různých místech – mezi oblíbené lokace patří v létě náplavka a přes zimu farmářské trhy), ale hlavně s velkým snem. Sníme si o vlastní kamenné kuchyni a bistru, kde se i čas, ten neřád, na chvilku zastaví a dá si třeba brusketu s ředkvičkovou pomazánkou. A kde se budou naše kuchařky, my i vy, cítit jako doma.
 
Autorka textu: Kristýna Ciprová