Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Wounds - Die Young

 
Die Young není to samý jako Die Happy. Tohle bude rychlý a nevratný, jako ostří gilotiny, padající na strachem zatnutej zátylek, po čemž přijde vysvobozující ticho a tma.
Jako čistej řez a následný zřetelný stopy po odfláklejch stezích. Irčani ať si nechaj svůj nacionalistickej folk, Wounds jsou jiná story. Úvodní Killing Spree je sice (možná nechtěná, ale naprosto zjevná) reminiscence prvních The Bronx, protože začíná úplně stejně, jenom není rok 2003, ale 2013. To ale vůbec nevadí, aspoň mně rozhodně ne. Killing Spree totiž stejně jako Heart Attack American rozjíždí riff a vy si říkáte, kurva, kde to nahrávali, že to má tak z análu zvuk?!Jenže po deseti vteřinách vám ten fór dojde, ale to už je pozdě. Mozek vám totiž mezitím odfičel poklopem na temeni hlavy, kinklá se jako zelenej sopel na stropním lustru a chechtá se tý vaší naivitě.
 
Dead Dead Fucking Dead s shoutovaným sborovým “all my friends – dead, dead, fucking dead” je černá vlajka vyvěšená s nihilistickou drzostí na ukradený lodi, co se řítí pod rukama totálně zbombenýho kapitána na útesy. No Future je taky statement (it’s not home, no future, no future at all), i když trochu na hraně uvěřitelnosti u někoho, kdo se momentálně veze na sladký vlně zájmu a pozitivních reakcí tisku i fans. Choke sice není tříakordovej punk mess, ale byť ve středním tempu, má tak hypnotickej a zlověstnej groove, že si v ničem nezadá s těma největšíma jízdama, co jsou na ‘tak akorát‘ dlouhý desce (jakoby se tenhle song nevešel na debut Killing Joke z roku osmdesát). Desperate Times odpovídá na povytažený obočí, proč tihle kluci mají kromě The Bronx, Gallows, Black Flag a Trash Talk rádi i Alcaline Trio. Die Young je prostě a jasně hodně dobrá deska. Hlučná, nekomplikovaná, ale ne neumětelsky jednoduchá. I přes zjevnou elementárnost a prvoplánovou nasranost vykazuje až překvapivý občerstvující místa, harmonický postupy a rafinovaný kytary (závěrečná šestiminutová Dead Road je toho jasným přikladem). Aidan (Aidan, ne aidam) Coogan je bez jedinýho zaváhání skvělej frontman, co se určitě nebojí skočit z balkónu klubu do circle pitu, ale kromě týhle nesporný devizy i skvěle odstiňuje svůj výraz a střídá polohy, což songům hodně pomáha k rychlýmu nabírání emocionálních kil. 
 
Die Young je deska, kterou jsem chtěl slyšet už léta a furt nepřicházela. A víte, co je na tom nejlepší? Že příští týden v úterý 26. února přijedou Wounds na pražskou Sedmičku. Skoro tím končej krátký evropský turné, takže budou divoký, vyhraný a nemůže bejt nejmenších pochyb, že to bude dobrej koncert na legendárním místě. Pro mě takovej flashback dob, kdy bylo všechno nový, neprozkoumaný, vzrušující a opravdový. A vy tam koukejte bejt taky, jestli vám jenom jedna věta z mojí slohovky připomíná něco z života před amnézií zaprděnosti.