Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Nick Cave - Push the Sky Away

Zemanův muž se schází s kmotrem ODS. Řešíme byznys, ne kampaň, tvrdí. Zeman zkusí integrovat levici, míní Nečas. Stěžoval si na jeho kouření (kouření čeho?!). Škromach shodil knírek a s ním i 18 kilogramů. Pustil se do Dienstbiera. Novácký kanál Telka začne vysílat 22. února, opráší Riskuj a Kolotoč. 
Není nad dobrý zprávy. Zmítáme se v prapodivný době. V prapodivným světě. Přijít z baru ve tři ráno, to je sladká dekadence. Ve tři ráno, zprasit kuchyňskou linku krémovým aceto balsamico di modena a pustit si novýho Nicka Cavea. Nejít spát. Odplout. Odstrčit všechny ty mraky, jako by byly jenom nehmotná pěna, co jde od huby mořskejm pannám.
Není v tom ani kousek staromilství. Moje tričko Prayers on Fire už se nedá nosit, protože je literárně řečeno na sračky. Je z něj chatrná pavoučí síť, v níž je ale stejně moje nejvnitřnější já, opečovávaný tím ještě snesitelným sentimentem, doživotně lapený něčím, co nemá žádný relevantní vysvětlení. Patetickej wrap. Naše náboženství se jmenovalo Birthday Party a Rowland S. Howard s Nickem Cavem byli ministranti samotnýho Lucifera. Jak se mělnila jejich agresivita a nám přibejvaly roky, vnitřní démoni sváděli nekonečnej souboj o jejich pozornost, která definitivně vyústila v rezignaci někde po Murder Ballads. To už dávno Rowland nebyl ve hře. Nahradil ho postupně šílenej Blixa, Mick Harvey a hostující diva Kylie Minogue a my si říkali what the fuck!? Možná. Ale furt zbožně naslouchali, byť omámení skepsí a lehkým despektem, jak se to tak stává, když je něčeho už moc a trvá to dlouho. Následujících patnáct (!!!) let to šlo tak nějak mimo, Grinderman jsem skoro ignoroval, přestože ho mnozí glorifikovali pro jeho nespoutanou, ale pro mě až moc transparentní a prvoplánovou divokost. 
Push The Sky Away je jako silnej religiózní zážitek. Nebo tak si ho aspoň jako notorickej bezvěrec možná naivně představuju. Je to ten nejlepší soundtrack k nejlepšímu filmu, jakej jste kdy neviděli, ale vždycky snili o tom, že ho někdo někdy natočí. Jako by The Bad Seeds ty skladby nehráli, ale dýchali je. Je v nich víc místa než hudby samotný, víc prostoru než not, což je dělá milionkrát dramatičtější. V době, kdy 'nahlas' znamená bejt slyšet, je těch devět tracků jako mana z nebe. Na dřeň obnažený songy, který hraje kapela telepaticky propojenejch mimozemšťanů. Nepotřebujou vůbec nic extra, aby totálně uhranuli. Jenom geniálně vystavěný opusy, ve kterejch je kurva víc místa, než mezi dvěma nádechy. Slyšíte praskat kosti i vstávat chlupy. Slyšíte dramatický roztahování chřípí. Každej sval dělá randál jako sesun laviny. A nad tím vším, nebo spíš součástí toho všeho je Nick Cave a jeho mantra, který nemusíte ani rozumět a stejně mu budete naslouchat od začátku do konce jako v tranzu.
Rozumět jeho přiběhům a poetice je další bonusovej level. Kdokoliv jinej by tohle udělal, přísahám, že byste to nekoupili ani omylem a unudili se k smrti. Folk blues jednadvacátýho století. Sladce paralyzuje s lehkostí snášející se vločky sněhu, která je předzvěstí přicházejících temnejch a nebezpečnejch nočních můr. A závěrečná Push The Sky Away je definitivní rozhřešení. Rozhřešení Nicka Cavea. Teď už můžete jít. Spát. Žít. Umřít. Smířlivě a smířeně.