"I want your money!" řval mi do tváře Nick Cave

Závěr Colours byl kopanec, ze kterého se ještě teď všichni vzpamatovávají.

Ostrava pomalu utichá, technické služby už odklidily hromady kelímků od piva i poslední spící opilce z ulic a ti, kteří na Colours vytrvali až do konce, se pomalu dávají do kupy po čtyřdenním mejdanu, který ani jeden den nedal prostor k oddechu. Ani my z Proti šedi jsme neměli lehké ráno. Letos premiérové spojení Colours s pivovarem Ostravar doplněné o hit letošního léta - alkoholickou pivní limošku Staropramen Lemond - a skvělé drinky od skutečně profi barmanů na NYC Stage, totiž ovládly náš pitný festivalový line-up víc, než by se slušelo. Ještě víc než z legálních drog jsme ale ještě teď vyndaní z nedělního závěru Colours.

Když mi v sobotu přišla na mobil zpráva, že největší očekávaná party s Ninjasonic odpadá, protože kluci nestihli letadlo, doufal jsem, že je to jen kocovinová halucinace. Když jsem to přečetl podruhé, zmocnil se mě dojem, že celá tahle orgie nemůže dojít vyvrcholení. Od té chvíle přišlo ale ještě několikrát.

S fellas jsme si řekli, že nenaděláme nic, tak jsme se sebrali a šli se pobavit s Tonym Ducháčkem a Garage. Chlapům už trochu rostou pupky, ale muzika tim neztrácí. Tonyho přednáška o undergroundovým hard-rocku nepřestává oslovovat všechny gerace.

Nečekaně nás rozparádila pastrobarevná partička N.O.H.A. s novou zpěvačkou připomínající v mnohém Lindu Perry Camillou de Oliveira. Na to, abychom se ponořili do meditativního světa aboriginského písničkáře Franka Yammy jsme byli příliš rozšouplí, a tak jsme spěchali udržet hladinku s africkými rytmy Salifa Keity – ten totiž patří k idolům našich oblíbenců ze Staff Benda Bilili (vozíčkáři z Konga, o kterých jsme psali report z Respect festivalu). Inspirace se na první poslech nezapře.

Jakožto milovníci Bonobo jsme si nemohli nechat ujít rajcovní černou zpěvačku s ještě krásnějším hlasem, kterou tenhle projekt proslavil – Andreya Triana zkrotila naší zdivočelou náladu a my tam najednou stáli jako udivená kůzlátka.

Pak krátká zastávka na dalších z povedených následovníků Joy Division, kapele The Horrors, a rychle přeběhnout na naše soul-mates z Prago Union. Kato byl ve formě a přivezl si kromě zaběhlých kumpánů i pár zajímavých hostů, takže vedle klasiky jsme si užili i nečekaně hutné improvizace. Dovedete si představit, v jaké náladičce jsme se pak vydali vychutnat si závěr soboty s Apollo 440. Čekal jsem, že si vychutnáme pár známých hitů a zavlníme se na nezmámý zbytek o kategorii horších skladeb. Nikdo mě ale neupozornil na to, že to bude smršť, která člověka pohltí jako divoká řeka. Při písničce Stop The Rock jsme si málem vyrvali vlasy z hlavy.

Do prvního ranního vyprošťováku jsme od dvou odpoledne prskali smíchy na nápěvy Jirky Schmitzera. Na obrovké pláni před hlavní stage nebylo kousku stínu, tak jsme celé odpoledne strávili na koupáku, tedy na příjemném místě mezi dvěma areály festivalu, kudy protéká nějaká ostravská říčka a kde panovala vpravdě letní bezstarostná nálada.

Z relaxu nás vytrhla až další pecka programu – bosenští rebelové a kritici tamních politických poměrů – tvrtdý a nekompromisní nářez Dubioza Kolektiv. Říkali jsme si, že těm klukům přišili místo koulí medicinbaly. Ještě jsme si nechali napustit sluchovody vrcholným představiteli psychedelie The Swans a už jsme stepovali spolu s dašlími, kteří chtěli vidět zblízka, co se bude dít, až moderátor uvede Grinderman a odejde z pódia.

O tom, jak to bylo velké, jsme se rozhodli pohovořit s jednou ulítlou fanynkou kapely:

Jak sis užila poslední koncert festivalu?

Stála jsem přímo naproti Nickovi! Pořád s námi udržoval kontakt. Ukázal na někoho z nás a pak přišel, sklonil se nad nás a rozjížděl to.

Viděl jsem, jak se všech dotýká...

Jo! Držela sem ho celkem třikrát! Z toho jednou se o mě opíral – byla sem z toho mokrá až za ušima – a řval mi do ksichtu „I want your money!“

Co tě nejvíc překvapilo?

Ta nespoutanost! Minulej rok na Iggym to bylo trochu škrobený – měl tam ochranku a tak.... Nick do toho ale šel po hlavě. Vypadal, jako by ho něco posedlo – kopal do všeho kolem sebe, plival, napadal svý spoluhráče (mimochodem kytarista byl celou dobu jak démon), ale všechno to dokonale sedlo do muziky, která neměla chybu.  

(nic z rozhovoru nelze brát vážně)