Colours of Ostrava 2011 v očekávání

Jak organizátorka Colours Zlata Holušová poznamenala, festival měl v průběhu letošních příprav bohužel tu smůlu, že valná většina oslovených interpretů, jejichž kytary se blyští hvězdným prachem, nemohla účast potvrdit. Best of z posledních deseti let se tedy nekonalo, nicméně představa hromadného chorálu Sigur Ros, Cranberries, Iggyho, Jamieho Culluma, Nohavici etc. je překrásná. Model letošních Colours byl tedy stejný jako v předchozích letech, kdy festival dává prostor zejména interpretům, jejichž jména sice nerozbuší vaše srdce na první dobrou, ale na druhou dost možná. 

Festival zahájila ve čtvrtek večer koncertní bitka mezi Bobanem s jeho synem Markem Markovičem vs. Fanfare Ciocarlia. Dvojhodinovka balkánské dechovky byla zdárným začátkem festivalu, ačkoliv někteří díky její intenzitě nemohli balkánské dechy slyšet po zbytek Colours.

Američanka Santigold nicméně záhy srovnala vkusové rozdíly našlapaným mišungem provokativního popu a řízného punkrocku. V den dvě (mimochodem od čtvrtečního večera nezapršelo!!!) se představili Republic of Two, ne-zcela-nový-ale-stále-nový projekt Gregoryho Finna ze Southpaw s Mikolášem Růžičkou. Potvrzeno, že pozornost a Anděla 2010 si indierocková dvojice zaslouží.

Na hlavní stage českou scénu zastupovali i Holo-mci Monkey Business, kteří si s několikatisícovým davem poradili stejně ležérně jako loni Macháčkovo MIG 21. Letos opět skvělou New York City stage uhranul mladý písničkář Miles Benjamin Anthony Robinson, vedle excelovala flamenco tanečnice a zpěvačka v jedné osobě a momentu a opodál Vladivojna La Chia v bílém, nikoliv rudém mámila dav svou vyklidněnou provokativností. V duchu loňských Porcupine Tree se uvedli atmosferičtí Blackfield, kteří stejně jako jejich loňští kolegové balancovali na hraně jsme-moc-osobní-na-tuhle-velkou-stage. Neskutečná kolumbijská cumbia-hiphopová formace Bomba Estéreo s geniální rapperkou Liliana Saumet rozčísla noční náladu energií, kterou v tomhle podání známe většinou jen z dovozu. Opěvovaná r´n´r newyorská kapela Semi Precious Weapons, ex-předskokani Lady Gaga, dokázali, že největší rock´n´roll je ne zcela cíleně rock´n´roll skrývat v diamantových kozačkách na jehlovém podpatku.

Po architektonické procházce po hornických reliéfech zlákal v sobotu trombonista Ashley Slater (& Band) na klimatizovanou NYC stage. Ex-polovina slavných Freak Power představila dance projekt, jehož zvuk korunovala skvělá zpěvačka Scarlet Quinn.

Kdo zná kapelu N.O.H.A., zná rozpoznatelný hlas Minervy Perez, jenže ta už s kapelou želbohu nezpívá. Nahradily ji duše hned dvě, zpěvačka, co má být maximálně vokalistka, a skvělá brazilská doprovodná zpěvačka-kytaristka, která kapelu má a na rozdíl od první může sakra táhnout.

Malijský zpěvák a majitel fenomenálního hudebního vkusu a talentu Salif Keita bohužel neměl zdaleka tolik energie jako před lety, kdy hrál na Colours naposledy, a ač jeho nevyčerpatelné vokalistky nevypadly z rytmu celou hodinu, vypadnout z pozornosti se dalo. Britský objev, indierockoví The Horrors vypadají jako The Verve, hrají někde mezi New Order a Klaxons a je tajemstvím, kterak se jejich bubeník v půli nezlomil. Skvělé!

Nedělní večer začal „folklórem neexistujících národů“ - hýkáním, kvílením a nekoordinovaným natřásáním na Dva – duo z Třebechovic pod Orebem, co hrají na kdeco a jejichž zpěvačka je krásná jako lesní víla (s hláskem jistě jako šumění potůčku), ale většinu času křepčí a vřeští na pódiu jako zdivočelý pavián. Další na řadě byl v seznamu zvučných jmen Yann Tiersen. S ledovou tříští v dlani (jelikož touto dobou už došlo na Colours pivo) jsem se zaposlouchala do rockového oratoria Dust Lane a nechala vydechnout a nabrat sílu svým vytancovaným kolenům. Většina návštěvníků po tomto koncertě zůstala stát pod pódiem, aby vyhlížela Nicka Cavea a zabrala lukrativní místo, kam by mohla případně padnout kapička Nickova démonického potu.

Na druhé straně řeky se ale zrovna uhnízdily labutě - The Swans tady otestovali publikum v batikovaných tričkách, co všechno vydrží. Agresivní, hlasití, nekompromisní – zkrátka krásní (doufám, že mi za použití tohoto slova milovníci extrémní new wave nenabijou). Pak už zbýval v programu jen Grinderman. Při koupi lístku mi v podvědomí vyvstávaly pochybovačné myšlenky, jestli je Nick Cave se svou kapelou dostatečně velká hvězda pro to, být headlinerem festivalu a jestli náhodou koupí lístku neprohloupím. Po necelé hodině toho šíleného kraválu a dokonalého vystoupení ale začínám trošičku přemýšlet, že si začnu šetřit na lístek na Era New Horizont Festival do Polska, kde vystoupí za 14 dní.

Colours of Ostrava má znatelný rukopis, má energii, ale záhodno by bylo zapřemýšlet o oživení programového konceptu, posledně to s novou a již nepostradatelnou NYC stage vyšlo perfektně. Roky a pozici na to festival má a znalost vs. zkušenosti Zlata (možná with little help of her friends?) jakbysmet. 

S přispěním Barbory Ševčíkové