Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Foals - Holy Fire

Nový Foals už strašili mezi staženinama minulej tejden, ale Cave je prostě Cave, takže museli trochu počkat.
Vždycky, když vidím Yannise, mám před očima nejaký hodně infantilní scénky s řeckým klonem Bena Stillera, co ze země pokoutně zvedá dámský kalhotky, co někomu vypadly z koše s čerstvě vypraným prádlem, nebo se pitvoří v roli populistickýho židovskýho kněze a lascivně balí prefabrikátový bloncky.
Čekám legrácky a vono nic. Foals. Měl jsem fakt strach, že už je s nima ámen. Že se Yannis rozplyne jako ranní opar nad všema svejma chimérama a snese se zpátky na zem v inkarnaci zhulenýho rastafariána, co hledá lásku skrz boha a boha skrz lásku, v ideálním případě obojí skrz pořádnou hromadu trávy. Aspoň pár zmateně uniklejch demo věcí po Total Life Forever k tomu odkazovalo. A jaká teda nová deska je? Holy shit! Teda… holy fire... je masivní a epická, za což evidentně může velkým dílem i produkce dvou ultimátních producentskejch titánů Flooda a Alana Mouldera.
Velká kytarová kapela dospěla a bojuje o přízeň nejširšího posluchačstva, což může bejt hodně zrádnej moment, kdy je třeba kalkulovat, trochu víc hrát na city a přitom předstírat nezatíženost zodpovědností nezklamat.
Na Holy Fire se to všechno celkem daří a že občasnej patos nasypanej do math-emo soukolí (Stepson) vyloudí nějaký to skřípnutí, je v součtu plusů a mínusů celkem zanedbatelný. Závěrečná Moon je úžasná hlukobalada a téměř otvírací Inhaler (druhá věc na desce po instrumentalním intru Prelude) zase splňuje všechny potřebný kritéria pro pilotní singl.
My Number je druhej pilíř s osmdesátkovým groovem a la Talking Heads a špetkou něčeho, co mi bylo hrozně sympatický, ale nemohl jsem přijít na to, proč. Jo, už to vím, svýho času jsme si ujížděli na takový partě ze Sacramenta, co si říkala mysteriózně !!! (Chk Chk Chk) a patřila posléze k newyorskýmu dance-punkovýmu movementu, kterej kombinoval prvky bassline, house a punku do podoby, který se dneska trochu zavádějícně říká tropical.
Holy Fire sice do jistý míry kopíruje tyhle prastarý matematický vzorce, za což může hlavně trochu voodoo zasmyčkovaná perkusivní kytara, tak typická pro Foals, ale celkovej kontext je mnohem víc emotivní, než by se mohlo zdát. Jsou to takový víc taneční The Cure, hrající prapodivnej smutnej funk. Když Yannis zlomeným hlasem frázuje v Late Night ‘now I'm the last cowboy in this town, empty veins and my plastic broken crown,’ je to fakt slušná mizérie. Akorát tý marimby je na můj vkus nějak moc (Out of the Woods, Milk & Black Spiders, Stepson).
Lehce metaforicky řečeno  -  jestli je novej Cave deska, co svým napjatým tichem perfektně vyplní prázdno mezi třetí ráno a rozbřeskem, tak Holy Fire je hlučná samota, co bude dělat zábavnou společnost vašim depresím a frustracím do půlnoci... poslední drink, poslední metro, poslední slza a poslední hořkej taneček. Jo, je to dobrá deska. A jak už jsem tenhle tejden jednou glosoval – dobrá neznamená za tři.