Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Phuture Doom - Phuture Doom

Dlouho jsem vám nevylepšoval středy. A sobě úterní večery a noci. Já vím, udělat si dopolední kafe a místo nudnejch a předvídatelnej novin se mrknout, co to zase napsal ten mongol za nepřístojnost, je rajc jako prase, haha.
Jasně, že to někdy mám jakože “á... kurva, dneska je zase úterý, co napíšu... hlavně ať to moc nebolí a dlouho to netrvá,” ale dost často a vlastně čím dál tím častěji přemýšlím v intencích “tohle je dobrý, o to se musím a hlavně chci podělit, kašlu na formu a exhibice, protože tohle za to stojí, není to jenom středeční vycpávka a tak.” A taky jsem si v tom krátkým mezičase uvědomil jednu dost zásadní věc. Že psaní má několik dost výrazně odstíněnejch poloh. I kritický psaní o muzice. Čtu dost často pár těch, co za to vůbec stojí, píšou o muzice a navrch - živí se tím. A sleduju tu ekvilibristiku determinovanou závazky, úlitby labelům, manažerům, šéfům a šefům šéfů. Politiku mělkejch soudů, sladkejch lží a polopravd. Taktickýho obcházení faktu, že je něco fakt šmíra, ale protože je to šmíra momentálně v kurzu, co se vyhřívá jako rozcapená laciná kurvička na výsluní mediální přívětivosti bez ohledu na nesporně pokleslou kvalitu, nesmí se o tom mluvit moc nahlas a napřímo. A když už je to do očí bijící, tak se vyvlíct tím, že místo hrdýho podpisu pod poslední větu se napíšou jenom iniciály, protože za ty se dá schovat a nebijou tak do očí. Nesvoboda názoru vykoupená měsíční gáží. Všichni se tu znaj, nikdy nevíš, koho budeš potřebovat a kdo bude míchat karty příště. Takže furt donekonečna čteme ty samý plky o tom, jak je Kryštof už skoro světová kapela, protože to umí s nafukovacíma balónkama a jediná revolta je sestřelit lesbický siamský dvojčata trpící pooperační demencí z násilnýho rozdělení. A tak si říkám, jak je to skvělý psát si prostě co chci, no ne?
 
Aby to napoprvé po tý odmlce nebylo hned takový glosoidní, tak mám samozřejmě i hudební tip. Jsem z těch, pro který jsou všechny permutace divnýho jako mana z pekla. Chtěná a nutná. Výživná i chutná. Bez předstírání a pózy. Nemám rád hipsterský kapely stejně jako nemám rád tu debilně barevnou hipsterskou módu... tyrkysově modrou, námořnický proužky a mustard hnědou, pokud možno v manšestru.
Nejsem staromilec ani konzerva, ale nebudu předstírat něco, co nejsem. Měl jsem a mám rád temný věci, i když se u nich nemusím teatrálně pižlat na zápěstí. Lineární spojnice vede jako rezavej drát skrz útroby Joy Division, první desky Killing Joke, Bauhaus, Christian Death až k současnejm nihilistům. Nikdy mě moc nebavily veselý věci, mám rád špínu, vztek, krev, sliny, sex, elegantní porno a hluk tam, kde ostatní rádi hledaj slunce a kožený sandále s batikovaným štěstím. Fuck ‘em all. Neříkám, že není dobrý jednou za čas vysadit, ale vyměnit kapucu za indiánskou čelenku a hipízácký hesla oplodněný posmrtně znásilněným Krylem... na to jsou tu kolem jiný experti.
 
Na Phuture Doom jsem čekal od prvního EP Nightfall. Ty čtyři věci v sobě měly přesně to, co popisuju – neurvalost, temnotu, mystiku, sonickou drzost ranejch Prodigy, nepředvídatelný kontexty, death metal i archaickej rave a nadrženej průhled do budoucnosti skrz nepopiratelnej návrat do minulosti.
Pustťe si Masked Ball od geniální Jocelyn Pook z filmu Eyes Wide Shut a hned potom La Grande Messe Noire od Phuture Doom a bude vám hned jasný, na který planetě jste to přistáli. Forma je jenom prostředek k dosažení iluze dokonalosti.
Zapomněli jste na to, když všichni jeli v raveu a hard technu, protože to bylo samo o sobě lepší než drogy a s drogama jako výlet na měsíc v komiksový raketě? Doom Terror Corps vám to připomene velmi snadno a velmi rychle. Upgradeovaný Atari Teenage Riot.
Rites nás zase perfektně vrací do toho filmu, kde jsou porno výrony mnohem důležitější než sofistikovaný herecký výkony Toma i Nicole. Reverzní vokály, co naháněj husí kůžI a scénický zlo. Jestli jsem zmiňoval ty “ještě dobrý” Prodigy, tak Paradise Lost je jako pitoreskní odraz toho nejlepšího, co kdy udělali. Phuneral Phuture je už totálně za hranicí jakýhokoliv determinování žánrů. Okultní hlukový orgie ve službách lucidních filmů, který nám jedou v hlavě a připomínaj nespornej fakt - že svět kolem nás má minimum aspektů multibarevný duhy, ale majoritu odstínů, co až moc nápadně připomínaj barvu exkrementu. Někdy je dobrý vyráchat se ve splaškách, abysme docenili majestátnost novodobejch symfonií optikou odvrácený strany ušlechtilosti. Phuture Doom vydali hodně ošklivou desku, kterou je ale dobrý milovat, protože nás bude držet pevně za ruku, až se budeme muset brodit smradlavým kalným močálem, což je vlastně – připusťme si - každodenní realita. 
 
stream alba: https://soundcloud.com/phuturedoom/sets/phuturedoomlp