Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Dizzee Rascal - The Fifth

Fifth, nebo Filth?  Někdy stačí tak málo. Jedno prohozený písmenko! Jak říká ten, co řídí jednorožce, život je někdy ‘faja’.
K snídani tři fernety, pošleš je tam za zvědavýho přihlížení batolat u Divokejch matek. Milý barmance flašku musíš sundat z horní police, protože nikdo nepředpokládá, že takhle po ránu a zrovna tam bude třeba po ruce. A je. Faja. Přejezd. Letná. Ukázkovej říjnovej den s tou ostrou optikou, s barvama jak po photoshopovým mejkouvru, vnímanej přes brejle z dvojitejch panáků. Setkání s lidma, cos dlouho neviděl a najednou jsou tady, před tebou mluvěj o věcech, který jsou emo. Takže potřebuješ domácí slivovici z Moravy. Hned teď. Pak ztratíš někde peněženku, což v tomhle rozpoložení není fakt žádný velký umění. Takže zase jezdíš po městě tam a zpátky a připadáš si trochu jako v nějaký hodně analogový gamese. Je ti jasný, že prachy, karty, doklady jsou v piči, i ta peněženka, co je stejně tak trochu gej, čert ji vem. Nechce se ti, ale voláš do banky, aby tu kartu, na který stejně skoro nic není, zablokovali, tak nějak pro formu asi. Pět minut nato zvoní telefon, že se všechno našlo. Svít. Nechce se ti, ale voláš znovu do banky, abys zjistil, že Rusky v call centrech jsou nudnější než nějakej odpovídací  automat. Další panák. Faja. Prosím vás, když už vás veze to nejlacinější taxi, nešlo by nějak zařídit, aby v tom zaručeně nejlevnějším tarifu byla i povinnost řidiče odpovědět vám na pobídku k společenský konverzaci trochu víc než jenom lakonický ‘hm’? Děkuju.
 
Ale o tom jsem samozřejmě nechtěl psát, že jo. Ne v prvním plánu. Ale fakt je, že jsem potřeboval trochu zabít čas, protože to, co je předmětem dnešního výronu, je fakt fakt fakt hodně smutný. Když Dizzee Rascal vydal svoji Mercury Prize právem oceněnou desku Boy in da Corner, bylo to jako velký bang! Jako by vám někdo ušima nalil do hlavy matně černej tér smíchanej s TNT, nosem vám zavedl doutnák a s potměšilým šklebem sledoval, až vám to rozmetá kebuli všude kolem jako přezrálej meloun.
 
Slyšel jsem to milionkrát a chtěl jsem bejt aspoň jednou v životě taky nigga, mít znovu dvacet a talent od černýho pánaboha. Jeho vražedný flow a charakteristická barva hlasu se napříč deskama až k Fifth nezměnila. Jenom ty kulisy, ty kulisy, sakra! "I am superman, bitch I am superman" na začátek je trochu... ehm, řekněme přepálený, ale vlastně to tak trochu demonstruje, s čím máte na ploše circa šestnácti tracků tu čest. Grime je mrtvej. A i kdyby nebyl, tenhle talentovanej kluk je už jinde. Nakupuje supermaní obleček ve frcu s kostýmama na maškarní. Velká LA produkce, velký popový jména, stadionový refrény, autotune. Moc slunce, chlape! Moc klišé a zbytečný vaty. Sice cukrový, ale furt vaty. I Don’t Need a Reason ještě celkem šla a zažehla jiskřičku naděje, že by to takový blitky bejt nemusely, stejně jako společnej track s Dillonem Francisem Here 2 China, nebo i Bassline Junkie, byť je to trochu s odřenejma ušima. Jakkoliv jsou ty převažující velký pecky vyšperkovaný jasnejma háčkama, co vám atakujou první signální (We Don’t Play Around s Jessie J, Arse Like That s Seanem Kingstonem – uplná diskoška – a hlavně Goin’ Crazy s Robbiem Williamsem) po pátým poslechu vlastně docela snesitelný a nutí vás k singalongu s trochu tupým výrazem v ksichtě, je to furt sečteno podtrženo velká deziluze a zklamání. Možná očekávaný, co já vím. Do kasína v Las Vegas ve tři ráno, kdy už není co prohrávat a jediný, na co jste schopný ještě ostřit, jsou trochu moc okatě znuděný striptérky, dobrý. Jinak tak tři z deseti a sorry Roštáku, ale já si tě chci prostě zakonzervovat z doby, kdy to ještě mělo koule.