Docela neobyčejní psi v celkem obyčejné Vídni

Celkem obyčejní psi, jako kdekoliv jinde, pomyslela bych si a dál to neřešila. Ale oni tak nějak nejsou! Vídeňští psi na mě působí víc spořádaně. A ukázněně. Až to skoro vypadá, jako by svým chováním kopírovali chování Vídeňáků. Milí, zdvořilí a takoví zvláštně rozvážní. Divný, charakterizovat psy takhle, že? Navíc, za celou dobu, co jsem ve Vídni, jsem snad nezaslechla skoro žádného z nich štěkat. A dodržují dopravní i pěší předpisy.
 
V parcích mají své Hundezone. A když nemají, tak tam buď mají vstup zakázán (jako třeba na Kampus univerzity), anebo tam mohou jít s veškerou povolností. A světe div se, jejich majitelé všechny tyhle předpisy dodržují. Do Hundezone se svými psy chodí, a naopak tam, kam nesmí, tam vskutku nechodí. Do kaváren je ale většinou berou s sebou. Několikrát jsem už zažila, že šli psi přímo dovnitř. Bez náhubku, jen na vodítku. Bez uvazování venku. Takže díky bohu žádné následné zběsilé štěkání a steskné vytí… Pravda, jednou se to nepovedlo. Pes se v kavárně vyčůral. Ale jeho panička si to taky uklidila a servírka s ní s úsměvem spolupracovala - podávala jí navlhčený hadr, pak suchý hadr, až byla podlaha zase hezky čistá a suchá. Pak jí udělala kafe, pro které tam přišla… A bylo to, žádný problém, jako by se vůbec nic nestalo!
 
Tyhle vídeňští psi jsou prostě tak dokonale městští, že jsem viděla psa, jak doprovází svého páníčka na vodítku při jízdě na kole. A ani jeden s tím neměl evidentně problém. Navíc v dopravní špičce. Prostě si pěkně a spokojeně pohupkával vedle svého jedoucího cyklisty při okraji silnice, který měl namířeno bůhví kam. A reakce řidičů? Respekt. Objížděli oba dva pomalu a bedlivě, aby je nesrazili. Já jako spolujezdkyně v autě jsem kolem nich prolítla poměrně rychle, protože naše auto mělo zrovna naspěch tím starým známým pražským drivem. Znáte to… :-)
 
V centru jsou psi vždycky na vodítku. A vypadají, že jim to nevadí. Ťapkají si mezi chodci, zdraví se navzájem s jinými psy, které potkávají, nebo si očenichávají něco na zemi… Jako by měli svá vlastní nepsaná a neviditelná pravidla. A pořád jsou bez těch náhubků. Nebo teda já jsem zatím žádného psa s náhubkem neviděla. Co jsem viděla, to jsou psi s takovými zvláštně sofistikovanými pohledy a je úplně jedno, jestli jsem zrovna potkala obyčejného voříška nebo nějaké šlechtěné plemeno. Každý z nich byl osobnost, za kterou jsem se musela otočit… Jako by tihle vídeňští psi nejen kopírovali Vídeňáky, ale i celkovou vídeňskou náladu. Ta by se dala popsat hlavně slovem klid. Z každého psa vyzařuje neskutečný klid. A ten jde ruku v ruce s pohodou a takovou neobvyklou jistotou, co z těch psů čiší, až na mě ve finále ty psi působí lehce nudně. Jako kdyby ti psi snad ani nepotřebovali majitele. Jako by oni sami byli svými vlastními majiteli, věděli, jak se mají chovat a nepotřebovali by někoho, kdo by je měl usměrňovat. Proč taky? Vážně!
 
Jen občas na ně majitel něco zamumlal nebo jim dal nějaký povel, a když už je zatahal za vodítko, tak to se dělo něco tak výjimečného, jako třeba červený panáček na přechodu.
 
text: Zuzana Klinková