Wunderbaro: Místo, kde se hudbou odreagovává

"Mým snem bylo vytvořit místo, kde se budou lidé moci hudbou odreagovávat", říká Bára Dvořáková, zakladatelka hudební školy Wunderbaro
 
A to se splnilo! Bára Dvořáková založila v Dejvicích na Praze 6 svou vlastní hudební školu Wunderbaro, určenou široké veřejnosti. A protože se s Bárou znám od teen –age, a protože jsem měla možnost do Wunderbara přijít a zkusit si tam kurz Contemporary dance, a protože se mi v její škole opravdu moc líbilo, požádala jsem Báru, aby si se mnou „o Báře“ a o své hudební škole Wunderbaro na chvíli popovídala. Stalo se a vyšel z toho tento příjemný rozhovor!
 
Děkuju Báro!... a přeji Wunderbaro dlouhý život plný tónů, zpěvu a lidského smíchu….
 
Vše o Wunderbaro najdete zde: http://www.wunderbaro.cz/
 
Báro, co jsi přesně vystudovala?
Hudební gymnázium na Žižkově, obor klasický zpěv a kontrabas. V té době to byla ještě součást gymnázia Jana Nerudy v Hellichovce, před několika lety už se osamostatnili. Pak jsem šla na konzervatoř, na obor populární zpěv a zároveň na vysokou školu mezinárodních vztahů a diplomacie. Z téhle školy jsem ale po získání bakaláře odešla. Nebavilo mě to a hlavně jsem se chtěla věnovat už jen studiu hudby na konzervatoři, což mi zabralo 6 let mého života. Během studia jsem rok pobyla v  Anglii na hudební škole London TechMusic school v kurzu Master Performance na oboru populární zpěv.
 
Takže jsi měla možnost studovat jak v ČR, tak v zahraničí?
Ano, bylo to v pátém ročníku na konzervatoři. Místo v ČR jsem studovala v UK. Bylo to velmi náročné, ale skvělé.
 
Co tě při studiu štvalo a co tě naopak bavilo?
Při studiu na hudebním gymnáziu se mi moc líbilo, že je to kombinace hudby a klasického gymnaziálního studia. Byli jsme sice ve škole často až do 18:00, ale stálo to za to. Na konzervatoři jsem prožívala stavy obojího – zábavu, ale zároveň mě to i často štvalo. Přístup některých učitelů byl hodně omezený, protože jakmile jen trochu vybočujete z řady, je to zkrátka špatně. Nepříjemná je i soutěživost a rivalita. Nejen mezi žáky, ale i mezi profesory (koukají se mezi sebou na to, kdo má lepšího a nadanějšího studenta apod.). Z toho mi bylo vždycky úzko!
 
Je něco, na co naopak třeba ráda vzpomínáš? Třeba na nějaké profesory nebo bývalé studenty, se kterými jsi tehdy studovala?
Ráda vzpomínám na pár profesorů/rek, kteří mi hodně dali. Učili mě tehdy intonaci, hudební teorii a herectví… Na ty si vždy ráda vzpomenu a vím, že jsem se od nich dozvěděla hodně věcí, které mohu dodnes použít v praxi. Kdybych ale měla říct pravdu, nejsem si jistá, jestli bych na konzervatoř chtěla jít znovu…
 
Pociťovala jsi nějaké rozdíly mezi přístupy na školách v Čechách a na školách v zahraničí?
Roční studium v Londýně bylo neuvěřitelně náročné, protože se zde naučíte hudbu nejen teoreticky (což musím zase říct, že v ČR je teoretická znalost studentů hudby obrovská), ale převážně prakticky. Od začátku vás nutí veškeré znalosti aplikovat do praxe, což byl pro mě velký šok, ale za ten rok jsem se naučila v praxi tolik, co za 4 roky v ČR ne. Nechci ale, aby to vyznělo, že si výuky v ČR nevážím. Naopak! Myslím si, že lidé u nás jsou chytří a všestranně vzdělaní, jen to často neumí prodat, což nás právě v Londýně učili. Jsem za tuto zkušenost velmi vděčná. Každému bych doporučila vyzkoušet si studium v cizině. Abych se ale vrátila k tomu mému studiu v UK – i zde byla velká rivalita a soutěživost. A velké rozdíly v přístupu k anglickým a mezinárodním studentům. Prosadit se jako cizinec v UK je velmi těžké. Rozhodně bych tam nechtěla žít, i přesto, že se Londýn stal mým druhým domovem. Shrnutě bych tedy řekla, že u nás chybí praktická část výuku, ale teoretická je na vysoké úrovní.
 
Můžeš uvést nějaké konkrétní příklady?
Třeba jsme se v Londýně učili o stylu blues – nejprve historii, typické nástroje, akordy, postupy, texty, poslechli jsme si ukázku a tak dále, což bylo do této části stejné jako při studiu v Čechách. Jenže pak najednou přišel úkol. „Máte 15 minut na to, vymyslet svůj vlastní blues na tyto akordy“, pronesla z ničeho nic, jen tak, naše profesorka. Bylo tedy nutno vymyslet melodii a text… Všichni jsme jen nevěřícně koukali! A ta profesorka dodala „Nekoukejte a tvořte, už vám běží čas, myslím to vážně.“ Pak jsme museli své výtvory před celou třídou zazpívat a následně byli hodnoceny, nejprve profesorkou a pak od spolužáků.
 
V současné době máš, Báro, svou vlastní hudební školu Wunderbaro. Co tě vedlo k tomu ji založit?
Byl to můj sen! Už při studiích na konzervatoři, který se umocnil při studiu v UK. Chtěla jsem vytvořit místo, kde se budou moci hudebně vzdělávat všichni. Bez rozdílu věku, povolání a hudebních ambicí. Děti i dospělí. Aby se mohli přijít jen tak hudbou třeba odreagovat, jako někdo chodí do posilovny… Kromě toho jsem chtěla vytvořit prostředí, kde bude příjemná atmosféra a hlavně nesoutěživost, podpora a vzájemná spolupráce. Což si myslím (a zaťukávám to), se povedlo! :-)
 
Do Wunderbara může chodit v podstatě kdokoliv, kdo má zájem o hudbu?
Ano, do Wunderbara může chodit kdokoliv od věku 3 let a starší. Vlastně horní hranici nemáme nijak omezenou. Prostě kdo má zájem o vzdělávání se v hudbě, tanci či herectví, je u nás vítán. Líbí se mi ta pestrost, máme tedy jak začátečníky, tak pokročilé, ale i profesionály.
 
A co se tam může člověk naučit?
Z hudebních předmětů nabízíme a máme žáky na: zpěv (populární), klavír, kytaru (akustickou i elektrickou), saxofon, flétnu (příčná i zobcová), baskytaru, bicí, akordeon, skladbu, hudební teorii… Mezi hromadné hudební kurzy patří: sbor pro děti, sbor pro dospělé, dětská hudební přípravka (zde jsou předškoláci). A jako další kurzy nabízíme: herectví pro děti ve věku od 5 do 12 let, tanec pro nejmenší, street dance pro děti a street dance pro dospělé. Nakonec, i když to není kurz, bych zmínila školní kapelu „Wunderband“, která sestává ze studentů nástrojů a její náplní je doprovázet studenty zpěvu na koncertech….
 
Jaké kurzy nejvíc frčí? Jaké jsou ty oblíbené, kde máte pořád plnou kapacitu?
Z hudebních předmětů asi frčí zpěv, klavír a kytara. Dokonce jsme teď museli přibírat další lektory, protože naši současní už začínají být přeplněni. Velmi oblíbená je také dětská přípravka a street dance, jak pro děti, tak pro dospělé.
 
Za dobu, co učíš zpěv, ses setkala asi s hodně lidmi. Je něco, co tě na nich překvapilo v tom pozitivním, ale třeba i negativním slova smyslu ohledně zpěvu? Třeba že jsou extrémně nadaní, nebo že spíš umí víc zpěv a jsou „lajdáci“ na učení teorie apod.
Musím říct, že mě stále něco překvapuje. A to jsem toho se svými žáky zažila již mnoho… Nejvíc asi to, že se lidé nechodí jen něco naučit v hudbě, ale psychicky relaxovat. Hodně často se mi i žáci svěřují a vypráví mi své životní příběhy… A k dotazu nadaných lidí, musím říci, že je jich mezi námi opravdu mnoho, což je skvělé. Nejlepší je kombinace nadání a píle, to vidím, jak se žáci zlepšují mílovými kroky… A vlastně ještě jedna věc, která mě překvapila. To když vidím, že děti mají jen plnit ambice svých rodičů. S tím se nedokážu ztotožnit. Většinou to pak dopadne tak, že dítko přestane po čase chodit.
 
Povedlo se tobě nebo někomu jinému z vašeho lektorského týmu dovést nějakého vašeho studenta třeba k profesionální kariéře? Že k vám někdo přišel a byl to úplný neználek a pak se z něj stal pan umělec nebo paní umělkyně?
Zatím ještě ne, ale pár adeptů máme, tak snad přijde brzy nějaká příležitost a budete je moc vídat a slýchat i vy :-)… Nicméně řada studentů se začala hudbě věnovat víc. Vytvářejí či se stávají součástí různých hudebních těles a dokonce dochází ke spolupráci na projektech mezi lektory a studenty.
 
Co dalšího kromě denních uměleckých kurzů Wunderbaro nabízí?
Během školního roku pořádáme pro naše studenty řadu koncertů – v kavárnách či klubech. Pak také různé hudební workshopy a hlavně soustředění. Většinou jezdíme na prodloužený víkend na jaře a pak na celý týden v létě. Byli jsme už v Rakousku, v Chorvatsku, v jižních Čechách a letos se opět chystáme do Chorvatska. Kombinace hudby a moře se všem asi líbí nejvíce. :-)
 
Ty sama máš svou vlastní kapelu Duckies. Jakou roli v ní hraješ?
V Duckies jsem hlavní zpěvačkou. Postupem času se totiž skoro všichni rozezpívali, tak můžeme tvořit skvělé harmonie. A částečně i skládám. Začala jsem vlastně díky studiu v UK, tam jsem to zkusila poprvé, a pak mě to začala moc bavit. :-) S Duckies je to opravdu srdcová záležitost, všichni z kapely si tuhle naší hudbu velmi užíváme a děláme to jen pro radost, což je pro mě nejdůležitější. :-)
 
Kde můžeme Duckies slyšet?
Tím, že máme každý spousty jiných aktivit, je naše vystupování dost nepravidelné. Většinou to vyjde tak jednou za 3 měsíce. Teď jsme víckrát po sobě hráli v Jazz clubu U Staré paní a vypadá to, že tam budeme mít i náš další koncert – snad někdy na jaře.
 
Báro, proč ses vlastně nevěnovala své vlastní kariéře zpěvačky a rozhodla ses podnikat a mít svou vlastní školu? Přijde mi krásné, že ses tak rozhodla. Pro umělecký svět však neobvyklé, protože tam se přeci jen každý dere do popředí a snaží se prosadit namísto toho, aby se věnoval tomu, předávat své znalosti společnosti.
Nejsi první, kdo se mě na to ptá. Já prostě nejsem ten typ na draní se, soupeření a vnucování se… A také bych asi nechtěla dělat hudbu, kterou mi někdo nadiktuje jen proto, aby mě to uživilo... Dalším důvodem je moje alergie a astma. Často není díky tomu hlas úplně fit, aby mohl fungovat na 100% - a nejde to bohužel moc ovlivnit, což by byl při profesionální dráze velký problém. Já raději předávám své znalosti, které jsem se díky řadě profesorů naučila, dál. Mám vždycky velkou radost, když vidím, že to funguje v podstatě na každého a moc bych si přála, aby se ti adepti, které jsem zmínila výše, opravdu mohli prosadit. :-)
 
Kromě školy Wunderbaro a svého zpěvu, máš ještě nějakou jinou zálibu/koníček, co tě baví?
Mám jich poměrně dost, ale bohužel na ně nemám tolik času. Od nového roku se ale snažím, abych si volného času našla víc a mohla si své koníčky dopřát. :-) Velmi ráda jezdím na kole, nejen na vyjížďky, ale také na delší výlety. V létě 2012 jsme byli na dovolené na kolech, jeli jsme z Prahy až do Hamburku a bylo to naprosto úžasné. Taky chodím na kurzy street dance ve škole a nedávno jsem propadla fenoménu běhání. Musím říct, že to je opravdu droga! :-) Dalším mým koníčkem je vaření. Je neuvěřitelné, jak si u toho odpočinu. Baví mě vymýšlet různé kombinace chutí, nakupovat suroviny a samozřejmě to pak hezky naservírovat a konzumovat :-)… K narozeninám jsem dokonce dostala kurz vaření, na který se už moc těším. A samozřejmě nesmím zapomenout na čtení a filmy… Od Vánoc jsem přečetla tři knihy. Asi díky tomu, že doma nemáme televizi, tak si večer místo TV otevřu knížku. A když se chceme s přítelem podívat na nějaký film, máme doma plátno s projektorem a pouštíme si filmy z počítače nebo jdeme do kina.
 
 
text: Zuzana Klinková, Bára Dvořáková