Šedá sedmdesátá: V hlavní roli rohlík, láhve piva i chlupatá vagína

O hře Šedá sedmdesátá jsem se dozvěděla náhodou. Zaujal mě osud Olgy Hepnarové. Roku 1973 zavraždila několik lidí na zastávce Strossmayerovo náměstí. Najela do nich vypůjčeným náklaďákem. Prý to byl protest vůči utiskovaným lidem, jak se ona cítila.
 
Začala jsem „guglovat“. Až jsem se dostala ke hře Šedá sedmdesátá. Hraje ji divadlo Na zábradlí a druhá polovina hry je věnovaná Olze. Nebylo zbytí. Musela jsem to vidět.
 
A ještě že tak! Stálo to opravu za to. Místo činu - čekárna. V ní 8 lidí – 3 ženy a 5 mužů. Mlčeli. Mluvili skrze věci, anebo řeč jejich vlastních těl. Ta byla leckdy přisprostlá, hrubá a „vychcandírovská“. Vydávali jen skřeky, pláč nebo smích.
 
Těch osm herců tam věrně vystihlo náladu komunismu - uvnitř strach, navrch předstírání, doplněné o laciné vtírání se do přízně druhých. Režisér Jan Mikulášek musí být dobrý pozorovatel, protože ve hře použil přesně ty symboly, které patří k minulému režimu a parádně s nimi protkal celou první část příběhu.
 
Představte si v hlavní roli rohlík, láhve piva, chlupatou vagínu, zlatý český ručičky, ukradený vypínače, lezení do zadku druhým, odposlechy a vzájemné souložení nebo sebeuspokojování nad obrazem Husáka. Absurdita komunismu tak krásně vyzněla třeba porodem piva nebo svlečením se téměř do naha jedné ženy, která chtěla být oblíbenou u jednoho z mužů, který byl zrovna u moci. Vtipné (a možná i smutné) bylo stádovité chování - nikdo nechtěl být s nikým, ale všichni chtěli sedět na stejném místě a tak se strkali a strkali, až postupně padali na zem… A nechyběl spánek. Všichni nudou usnuli, to když čekali v čekárně a taaaak dlouho se nic nedělo. Přesto si jako by nic jedna žena vyčistila zuby rohlíkem. Druhá si jím navoněla podpaždí… Paráda! Obecenstvo se smálo, nevím, jestli z šoku nebo z pouhého přitakání k výjevům, které tak věrně a pravdivě zachytily to, v čem jsme byli nuceni dlouhou dobu žít. Herci hráli pečlivě a soustředěně. První část děje pro mě měla šmrnc a vtip. Byla propracovaná a promyšlená do posledního detailu.
 
Pak přišla druhá, mnou očekávaná část, která patřila Olze. Oproti první, byla krátká. A proč taky ne? Prostě měla poměrně rychlý spád, asi tak jako její život. Co taky na jevišti předvádět? Stačila výpověď Olgy o jejím životě v podání jedné herečky, tou byla Magdaléna Sidonová. Zaníceně nám líčila trable svého života na pozadí bílého plátna. Pak pár černých záblesků… a pak už jen oprátka, kterou se její život uzavřel. Smutné? Ne! Jen zachycení jednoho života - jednoho lidského osudu. Magdaléna Sidonová zahrála Olgu dobře. Věřila jsem jí, že na ten krátký čas na jevišti byla Olgou. A toho si cením.
 
Na závěr celé hry se na jevišti zase sešlo všech osm herců. Konaly se totiž volby a těch se přeci jen museli asi povinně zúčastnit všichni. Mezi jednotlivými koly voleb si zacvičili věhlasnou spartakiádu a pak jeden po druhém postupně zmizeli, až jeviště zůstalo prázdné. Nicméně já jsem odcházela s hlavou zaplněnou mnoha vzpomínkami - jak jsem jako malá jedla k snídani rohlíky s máslem, jak jsem slýchávala od svého dědy větu: "To víš, to jsou ty zlatý český ručičky.“ A jak jsem v televizi koukala na zástupy žen v nejrůznějších dresech, jak poskakují a zvedají ruce při zvucích slavnostních písní a tak nějak divně se smějí… „Ještě že už je tahle divná doba za námi“, pomyslela jsem si a šla si dát sklenku vína na divadelní bar.
 
Šedá sedmdesátá
Divadlo Na Zábradlí
Nejbližší představení: http://www.nazabradli.cz/17-repertoar/aktualni/34-zlata-sedesata-aneb-denik-pavla-j
 
Režie: Jan Mikulášek
Scénář: Dora Viceníková a Jan Mikulášek
Dramaturgie: Dora Viceníková
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Výběr hudby: Jan Mikulášek
Hráli (29. března 2014 od 19.00): Kristina Beranová, Petr Jeništa, Miloslav König, Ivan Lupták, Stanislav Majer, Leoš Noha, Magdaléna Sidonová, Marie Spurná
 
text: Zuzana Klinková