Kitchen drama na pódiu kontra Audience drama v hledišti

Ve čtvrtek 19. 12. se v divadle Alfred ve dvoře hrála premiéra projektu Kitchen dramarežiséra a scénáristy Ondřeje Davida. Hlavním tématem bylo jídlo. Vaření.  Jídlo. A zase vaření. A taky čtyři postavy a každá z těch postav znázorňovala určitou lidskou vlastnost a lidský osud. V kuchyni se tak potkali Masožravec (Petr Vančura), Nenasytná žena (Irena Kristeková), Jemný muž (Michal Kern) a Anorektička (Ivana Uhlířová) s kuchařem (Dan Dittrich), který je měl naučit vařit.
 
Jenže zatím co se na jevišti odehrávalo Kitchen drama, v hledišti souběžně s tím běželo Audience drama. V první řadě, bohužel pár míst ode mě, seděla dívka. A vydávala prazvláštní zvuky. Hlasitě se smála, což by ani nevadilo, jenže ona chrochtala a chrochtala a chrochtala… A pak k tomu přidala ještě své hlasité komenty! Komentovala herecké dialogy i monology, komentovala herecké pohyby… Komentovala všechno, co se ve hře dělo. Vlastně se jí podařilo stát se členkou hereckého týmu, aniž by tam měla svou vlastní roli.
 
Když se takhle hlasitě smála prvních pár minut na začátku hry, připadalo mi to roztomilé, ale když se její projev stupňoval jak v hlasitosti, tak v počtu hlášek, začalo to být dost nepříjemné. Já jsem člověk docela tolerantní, tak jsem si prostě řekla „no nic, asi si to holka užívá po svém a je ráda středem pozornosti“ a koncentrovala jsem se na hru a na herce, a docela jsem se od toho jejího „chrochtacího projevu“ oprostila a naopak mi to pak už přišlo více méně úsměvné.
 
Ale nedokázala jsem pochopit, že ruší takhle i herce, navíc v poměrně malém divadelním prostoru, kdy jsme byli dost blízko jevišti. To mi přišlo vůči nim hodně nerespektující a nezdvořilé, snad i více než vůči nám divákům. Navíc každá z těch rolí byla dost náročná, jak na mluvený projev, protože ta hra byla opravdovým gejzírem slovních hříček a prakticky by se dala považovat za jednu dlouhou nekončící báseň o jídle, vaření a lidských životních útrapách. Takže ty herci se museli, alespoň dle mého soudu, dost soustředit na své vlastní výkony a do role se patřičně vžít, což šlo asi poněkud těžko za zvuků chrochtání, řehtání a komentů typu „tak to je hustý“, „to už nedávám“ nebo „já už fakt ale nemůžu“.
 
Slečna byla dokonce napomenuta divačkou, což na chvíli díky bohu zabralo, ale velkou korunu tomu dal jeden ze samotných herců. Na závěr při děkovačce si před dotyčnou slečnu stoupl a začal ji napodobovat. Smál se jako ona, dokonce i párkrát pochrochtnul, máchal rukama a dělal na ní „ksichtíky“… Nevím, jak to pochopila ta slečna, protože její reakce byla taková, že s hlavou schovanou v dlaních se smála dál, ale ten herec mi potvrdil to, na co jsem pomyslela v průběhu té hry. A sice, že je, herce, kteří měli ten večer plné „ruce, hlavu, tělo i nohy“ práce, rušila a nenechala je v klidu hrát a nedala jim jejich vlastní prostor pro to, aby nám mohli předat to, co chtěli a měli.
 
text: Zuzi Klinka