Tomáš Beran: Výmluvy nepomůžou

Rozhodnutí, zda znovu medializovat životní výhybku známého fotografa Tomáše Berana, provázely pochybnosti. Málokomu se chce hrabat v cizím neštěstí. A málokomu se chce dokola odpovídat na ty samé otázky. Obavy, zda lze tento osobní příběh podat jako poselství, a ne z něj jen „ždímat“ emoce, trochu svazují ruce. I přesto jdeme do toho. Já s nepříjemným pocitem průzkumníka šlapajícího po soukromém pozemku a jitřícího staré rány. On s lehkou rezignovaností a jediným cílem: pomoci nadačnímu fondu Kolečko, který před deseti lety založil, aby alespoň částečně ulevil svému svědomí.
 
Od autonehody, kterou fotograf způsobil a při níž zahynul jeho kamarád Petr a spolujezdec v protijedoucím voze, nás dělí téměř čtrnáct let. Tomáš začíná mluvit bez dlouhého přemlouvání, ale s určitou dávkou unavené odevzdanosti. To cítíte hned. Ale taky víte, že nemáte právo se divit nebo si to brát osobně. Spíš si vážíte setkání s jedním z mála lidí, kteří jsou schopni otevřeně hovořit o tom, že udělali chybu. Přiznat se k ní a neohánět se okolnostmi, případně tím, co by bylo, „kdyby...“.
 
„Ne útěku před vlastním svědomím může znít leckomu jako pohádkový klišé, nad kterým si jen pohrdlivě odfrkne. Tohle NE je ale součástí mýho vnitřního nastavení a není před ním úniku,“ vysvětluje Tomáš. Mluví klidně, otevřeně a poutavě, možná právě proto vás často zmate, když náhle odbočí od osobně laděné otázky a dostane se někam úplně jinam. Během hovoru tak nahlédnu do mnoha různých oblastí, které s tématem zdánlivě nesouvisejí... Je však evidentní, že zásadní zkušenost Tomášova života nějakým způsobem prosakuje do každé z nich. 
 
Celý článek čtěte na webu Galerie NE.
Autor textu: Eva Karlasová
Připraveno ve spolupráci s projektem Galerie NE