František Zahrádka: Bojuju pořád!

Vyslovení zásadního a osudového „ne“ může mít řadu podob. Může vycházet z okamžitého pohnutí i celoživotního postoje. A může přijít i několikrát v životě. Příkladem rozhodnutí, na které má vliv výchova, zásadovost, i životní vzory je bezesporu osud Františka Zahrádky.
 
Muže, který měl to štěstí, ale i smůlu, že v každém období naší překotně se měnící moderní historie rozeznal, na čí straně je pravda a morální opora a která naopak, jak on sám říká, zavání lumpárnou. Výchova Františka Zahrádky byla od jeho narození jasně nasměrována a ovlivněna jeho otcem italským legionářem, který ještě po válce utrpěl zranění nohy v bojích s maďarskými bolševiky. Do obecné školy začal chodit v Meziměstí u Broumova. Až do září roku 1938, kdy čerstvě nastoupil do třetí třídy. Pohraničí se ale v tu dobu stává předsunutou bojovou linii přicházející světové války a rodina je jedné noci henleinovci vyhnána z domu.
První „ne“ přišlo za heidrichiády
„Tehdy i nám jako dětem bylo jasné, kdo je kdo a kdo stojí na správné straně. Možná právě tehdy jsem si řekl první ne, v době protektorátu a heidrychiády. To odobí mně jaksi srovnalo. Pochopil jsem, že je třeba říci ne každému zlu a odporovat mu,“ vzpomíná František Zahrádka.
Ještě před začátkem války zasáhne jeho rodinu několik tragedií. Od zranění bratra po zhroucení maminky. František proto žije u své tety se strýcem. Všichni se potkávají až v roce 1942. Rodina pak až do zatčení rodičů v roce 1944 bydlí v Českých Budějovicích. Poslední rok války se musí bratři protloulat sami. Otec se z vyšetřování vrátil v prosinci, maminka až na konci války.
Stejně jako další chlapci jeho věku miluje František skauting, který svými pravidly a ideály odpovídá tomu co zná od otce legionáře.
 

Hned po válce je Českých Budějovicích obnoven 10. skautský oddíl a František se okamžitě stává členem. Tehdy ještě netuší, že pravidelné výpravy do šumavských kopců v okolí hranic se mu brzy budou hodit, ale zároveň se mu stanou osudnými.
V Českých Budějovicích po osvobození také sídlí posádka 312. stíhací perutě, ve které slouží řada bývalých letců z bitvy o Anglii. Právě oni jsou pro mladé skauty hrdiny. Vliv komunistů ale pomalu sílí a v roce 1948 nastupují noví vládcové bezskrupolízní cestu k likvidaci třídních nepřátel.
„Vyvíjelo se to přirozenou cestou. Nejdříve několik letců uletělo za hranice. Od února 1949 už západáci nesměli vůbec na letiště. Bylo jasné, že pro nás skauty nastala povinnost jim pomoci. Protože jsme z výprav znali Šumavu a krajinu kolem hranic, tak pro nás nebyl problém lidem pomáhat,“ vypráví Zahrádka.
„A víte, tehdy jsem si možná řekl další ne. Takhle se přece stát ke svým hrdinům chovat nemůže. Já jsem si ještě pamatoval, jak se Hitler choval za okupace k legionářům. V roce 1945 to u bolševiků ještě nebylo tak zřetelné, ale v roce 1948 se jasně postavili proti legoinářům. A tak jsem opět věděl zřetelně, kde je spravedlnost a kde je zvůle.“

Těžký kriminál k narozeninám

Během roku 1949 šel Zahrádka přes ostře hlídané hranice celkem čtyřikát a na svobodu dostal jedenáct lidí. Spolupracoval i s americkou tajnou službou. V tu dobu mu ale už byli komunisté na stopě. Příslušníci tehdejšího obranného zpravodajství ho v jeho bytě zatkli začátkem září. „Našli u mě pistoli ČZ 635 s devíti náboji, osm v zásobníku a devátý v hlavni. Říkají.: „hele, ten hajzl na nás měl v laufu patronu.“ Tak ty mi tam dali hned výprask.“

Hlavní přelíčení u Státního soudu v Praze se konalo 8. a 9. prosince 1949. Mezi dvaceti obviněnými byl kromě Františka Zahrádky i Sylvester Müller nebo letec Václav Bárta, který na západ dodával tajné materiály z vojenského prostředí. František Zahrádka byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 20 let těžkého žaláře, pokutě, ztrátě čestných občanských práv na 10 let a čtvrtletnímu zostřenému loži. „K 19. narozeninám jsem od bolševiků dostal 20 let,“ říká dnes už beze zloby dvaaosmdesátiletý muž.

Jako vězeň si prošel tím nejhorším, co komunisté svým odpůrcům připravili. Postupně byl celkem v jedenácti věznicích a táborech, většinou v uranových lágrech. Pracoval v podzemí i pověstné třídičce radioaktivní rudy, kde muklové pracovali obklopeni prachem z radiokaticní horniny.

Ani to ho ale nezlomilo. Během věznění byl 13krát kázeňsky trestán, na táboře Vojna i čtyřicetidenní korekcí, která notně podlomila jeho zdraví. 

Během věznění na Vojně zemřela Františku Zahrádkovi matka a krátce na to při věznění na Bytízu i otec. Na svobodu se dostal 3. září 1962. Protože ale neměl kam jít, zůstal pracovat v Uranových dolech Příbram na místě elektrikáře.

Že ho komunisté nezlomili se jasně ukázalo v roce 1968, kdy se zapojil do vzniku sdružení bývalých politických vězňů K 231 v Příbrami. Číslo 231 označovalo obávaný zákon na ochranu lidově demokratické republiky, na základě kterého byla většina politických vězňů odsouzena. Klub byl po vpádu okupačních vojsk zrušen a Zahrádka za svou aktivitu opět popotahován režimem.

Přes dvacet let pak musel čekat na další příležitost, aby se projevila jeho vůle bojovníka. V roce 1990 zakládá v Příbrami pobočku Konfederace politických vězňů. Chce ukázat zlo, které pokřivilo národ a zabilo tolik jeho kamarádů. Z vlastní iniciativy se společně s dr. Jiřím Málkem rozhodl vybudovat v Příbrami expozice Muzea 3. odboje a Památníku obětem komunismu Vojna u Příbrami.

Dvaaosmdesátiletý muž neskládá zbraně ani v současnosti . „Bojuji pořád. A když se mne ptáte na ne, tak ho říkám i dnes. Jakémukoliv odklonu od slušného chování demokracie a svobody slova.“ 

 
Autor: Jiří Šťastný, iDNES.cz
psáno pro projekt Galerie NE, http://galerie-ne.cz