Rozhovory s protagonisty francouzského nezávislého filmu Tři vzpomínky: PAUL

Romantický milostný příběh o těžkostech dospívání a prvních láskách s charismatickým Mathieuem Amalricem v hlavní roli natočil uznávaný francouzský režisér Arnaud Desplechin. Do českých kin přijde 3.12. 2015.

Paul Dédalus odjíždí z Tádžikistánu. Vzpomíná... Na své dětství v Roubaix... Matčiny záchvaty šílenství...
Na pouto, které ho pojilo s bratrem Ivanem, zbožným a vzteklým dítětem... Vzpomíná... Když mu bylo šestnáct... Na svého otce, neutěšitelného vdovce... Na cestu do SSSR, kde při tajném úkolu poskytl svou vlastní totožnost ruskému mladíkovi...Vzpomíná... Když mu bylo devatenáct... Na svou sestru Delphine, bratrance Boba, tehdejší večery s Pénélope, Mehdim a Kovalkim, přítelem, který ho měl zradit... Na studia
v Paříži, setkání s doktorkou Béhanzinovou, na počínající zaujetí pro antropologii... A především si Paul vzpomíná na Esther. Byla srdce jeho života. Opatrně, bylo to vášnivé srdce. 
 
ROZHOVOR S QUENTINEM DOLMAIREM (PAUL)
 
TŘI VZPOMÍNKY je váš první celovečerní film. Jak jste se k tomuto projektu dostal?
V květnu 2014 mi o něm řekl můj učitel z herecké školy Cours Simon. Arnauda Desplechina jsem vůbec neznal. Využil jsem toho, abych se seznámil s jeho filmy. S Arnaudem jsem se setkal až na druhé schůzce. Při čtvrtém jsme s Lou zkoušeli v jednom domě, kde byl také pomocný režisér, a tam jsem zjistil, že je to dobré.
 
Jak to bylo s podobností s Mathieum Amalricem, jehož mladší já hrajete?
Tak moc jsem se díval na Mathieua v Arnaudových filmech, že jsem ho rychle začal nevědomky kopírovat. Arnaud po mně nikdy nechtěl, abych se na to nějak zaměřoval. Dejme tomu, že nejsem blondýn s modrýma očima, a to se mu hodilo. Myslím, že oni sami při castingu čekali, co jim herci nabídnou.
 
Je to váš první celovečerní film a hrajete hlavní postavu před kamerou uznávaného režiséra. Jak jste k tomu přistupoval?
Je to vlastně spousta důvodů k panice, když se nad tím jen na vteřinku zamyslíme. Řekl bych, že jsem o tomto povolání vůbec nic nevěděl, protože hraní ve filmu a v divadle jsou pro mě dvě naprosto odlišné věci. V určité chvíli tedy bylo nejlepší si říci: „Arnaud ví, co dělá, je zkušenější než já.“ Často jsem myslel na herecký výkon Mathieua, a i když to může vytvářet jistý tlak, byl to pro mě také důležitý orientační bod. Paul Dédalus je totiž velmi těžko uchopitelný chlapík!
 
No právě, představte nám Paula.
Paul se velmi těžko popisuje. Je to člověk, který dokonale rozumí světu kolem sebe, ale nedokáže se uplatnit. Mohl by dokonce vypadat, že ví, kam míří, ale vůbec k ničemu mu to není. Jeho vztahy s dívkami jsou zmatečné. Milostné city staví na nejvyšší místo, snaží se je nezradit, i když je nevěrný. I ke svým přátelům je férový, neustále se snaží dostát svým nárokům a ty má opravdu vysoké.
 
Co přináší Esther? A co ona jemu?
Přináší jí uznání, skutečný respekt. Esther totiž bývala zároveň lehkomyslná i panovačná, ale nenacházela své místo. Paul ji jako první vidí jasně a přiznává jí tu pravou hodnotu. A přitom tento pár téměř ovládá právě ona. Vidí věcí, jak jsou, má zdravý rozum, zatím co on je hodně „intelektuální kutil“. Paul je upřímně zamilovaný do Esther a ona je jediná, kdo mu dokáže ukázat jeho místo, usměrnit ho. Esther je nakonec jeho jediným pevným bodem. On se totiž dokáže vyhnout všem díky svému intelektu, šarmu, ironii a tajemství, které ho obklopuje.
 
Jak jste k postavě přistupoval?
Arnaud nechtěl, abychom nad tím příliš přemýšleli, a po nějaké době jsem pochopil, že se mi ta postava do jisté míry podobá. Přestal jsem si klást otázky a přemýšlel jsem o tom, co mám s Paulem společného. On například rád používá vzletné fráze a já se také dokážu zabrat do řečnění. Vzhledem k tomu, že nepřipadalo v úvahu, že bych si postavu vymýšlel, a nesmělo vzniknout nic falešného, rozhodl jsem se to provést skutečně po svém. Vybrali si mě, a tak se plně prosadím.
 
Kladl jste mnoho otázek před natáčením a v jeho průběhu?
Neměl jsem konkrétní otázky, vzájemně jsme se poznávali. Snažil jsem se především pochopit, co chce. Čekal jsem, co mi může dát, a on čekal, co já mohu dát jemu. Náš vztah se hodně zakládal na tom, že já rád hraju a on má rád film. Veškerá naše komunikace se týkala hraní: „Řekni to a to slovo, udělej to a to gesto.“ Například když to začínalo být moc intelektuálské nebo vážné, řekl mi, abych přidal něco hovorového nebo odlehčeného, aby se to vyvážilo. Zná scénář a své postavy tak dobře, že jakmile jsme na place, už se o tom nemluví. Myslím, že pro něho jako pro režiséra je důležitá režie a společná práce s herci. Je úžasně jemný a laskavý. Hercům se skutečně přizpůsobuje. Když si všiml, že začínám panikařit a ztrácím sebedůvěru, přišel ke mně, mluvil tišeji, byl mi blíže, skoro až na dotyk. Také jsem mu ukradl spoustu gest. Mimochodem hned při prvním setkání jsem si okamžitě všiml, že on a Amalric mají podobná gesta. Oba dva moje hraní hodně ovlivnili. Fakt je, že když jsme nevěděli, jak udělat některé scény, on nám to předváděl a my ho napodobovali.
 
Chtěl po vás Arnaud Desplechin, abyste shlédl nějaké konkrétní filmy?
Požádal mě, abych se podíval na UKRADENÉ POLIBKY kvůli Léaudově odosobněnému hraní. Já jsem z divadla, tak jsem chtěl víc dělat na charakteru. Ale Arnaud mi řekl: „Přestaň dělat, stačí být.“ Truffautův film mě nakonec poučil víc o způsobu hraní než o postavě Paula. Chtěl také, abychom sestavili playlisty hudby, kterou máme rádi. Mně se líbí black metal a hardcore. Vybral jsem deset skladeb. Pustil moje CD, ale za pár vteřin řekl: „Dej to pryč, to je nemožné!“. Ale mám také moc rád New Wave a při natáčení jsem hodně poslouchal The Specials, Ska, skladby, které jsou slyšet ve scénách z večírků.
 
Měl jste pocit, že jste s ostatními mladými herci filmu parta?
Ano, naprosto. Při natáčení v Roubaix jsme byli opravdu parta kamarádů od 15 do 24 let, i mimo natáčení. Myslím, že už od castingu věděli, že to mezi námi bude fungovat. Velmi rychle jsme si začali být blízcí, spojovalo nás to, že jsme byli všichni nezkušení.
 
Film má hodně dialogů, ale obsahuje také velmi fyzické scény…
To se mi moc líbilo, běhat, poprat se… V divadle se musí opravdu pracovat s tělem, zatímco ve filmu je třeba se do toho plně položit, ale ne nezbytně na tělesné úrovni. Já při hraní dokážu některé věci uvést do pohybu pomocí fyzična. Ale někdy jsem se hýbal až příliš a Arnaud mi říkal: „Vypadá to jako Looney Tunes, nefunguje to.“. Ty scény s rvačkou byly tedy velmi osvobozující. Navíc tam byla skutečná choreografie, hodně jsme zkoušeli s kaskadéry. Tahle stránka se mi moc líbila. S postelovými scénami je to složitější. Jste s partnerkou, kterou neznáte, a musíte do toho jít, i když se stydíte. Ale Arnaud je velmi laskavý. Když nejste motivovaní, on je místo vás. Tolik miluje hereckou práci. Jede na 2000 %, dává do toho veškerou energii. 
www.artcam.cz 
 

Trois souvenirs de ma jeunesse / Režie: Arnaud Desplechin / Scénář: Arnaud
Desplechin, Julie Peyr / Střih: Laurence Briaud / Kamera: Irina Lubtchansky / Zvuk: François Musy / Hudba: Grégoire Hetzel / Hrají: Quentin Dolmaire, Lou Roy-Lecollinet, Mathieu Amalric, Dinara Drukarova, Cécile Garcia- Fogel, André Dussollier / Rok výroby: 2014 / Země: Francie / Jazyk: francouzsky s českými titulky / Kopie: DCP, blu-ray / Přístupnost: do 12 let nevhodný / Stopáž: 120 min