Rozhovor: Vladimír Polívka, alias Adam z filmu Místa

Ve čtvrtek 18. 9. 2014 má premiéru film Místa, jehož hlavní postavou je Adam, kterého si zahrál herec Vladimír Polívka. Jaké pro něj bylo natáčení a co říká o roli Adama?
 
Ve filmu jste debutoval již menší rolí ve snímku Poupata, Místa jsou však vaší první skutečně velkou hereckou příležitostí. Bylo pro Vás těžké poměrně komplikovanou postavu Adama, kterého v Místech hrajete, uchopit?
Je těžké hrát postavu, která má takový problém se vyjadřovat, jednat. Já už při čtení scénáře věděl, že to je velká příležitost, ale zároveň jsem si uvědomoval veškeré obtíže s tím spojené. Kolem Adama se dějí věci, na které on reaguje velmi ztěžka. Proto jsem se rozhodl, že mu budu věnovat mnohem více času než obvykle. Vyjel jsem do Ústí nad Labem týden před natáčením, abych Adama našel. Musel jsem, protože Adam je úplně jiný než já. Ubytoval jsem se i se scénářem v malém penzionu a četl ho pořád dokola. Ráno jsem vstal, oblíkl tepláky a jel na benzínovou pumpu požádat o brigádu. Adam ve filmu na pumpě pracuje a myje okna, tak jsem si chtěl všechno vyzkoušet. Večer jsem chodil po místních hospůdkách a přisedával si ke štamgastům a představoval se jako Adam. Čím líp jsem znal scénář a jeho dějové peripetie, tím líp jsem v dialozích dokázal improvizovat. Povídal jsem jim o tom, co se mi stalo, o svém otci, o dívce, do které jsem se zamiloval, o svém nejlepším kamarádovi a brzy zjistil, že si vytvářím umělou realitu a pozadí Adamova světa. Světa, který si můžu vytvořit jenom já, světa, který není ve scénáři.
 
Hrajete raději postavy, které jsou vám něčím blízké, nebo spíše vyhledáváte výzvy v podobě postav, jakou je Adam z Míst, který je poměrně komplikovaný, a rozhodně nejde o hrdinu, s nímž „jde“ divák od začátku do konce filmu?
Pro mě je mnohem zajímavější se potýkat s výzvou. V každé postavě si musím najít něco, co je mi blízké, protože zvenku se to hrát nedá. U filmu určitě ne. Já jsem spíš harlekýn než Romeo. Hrát introverta je pro mě boj. Já rád mluvím, řeším a nadávám. Snažil jsem se i během natáčení zůstat soustředěný. Nevtipkoval jsem při každé pauze, nemluvil jsem nonstop se všemi kolem. Moje role byla na druhé straně mě samotného a já se nechtěl rozrušovat. Věděl jsem, že pokud existuje nějaká cesta k tomu, aby Adam mohl žít a ne jen tak bloudit, je to soustředěná práce. Adam byl velká výzva, protože jsem si musel najít důvody, proč s ním souhlasit. Pochopit, proč nereaguje, a všechno kolem něj přijmout, protože scénář to nevysvětluje. Pokud se mi podaří, aby publikum, jak říkáte, „šlo” s postavou, jako je Adam, bude to pro mě úspěch. Tíha toho, že budu na plátně dvě hodiny jako introvert, vyžaduje velkou důvěru ve štáb, režiséra a hlavně v sebe sama.
 
Pomohlo vám hodně režijní vedení Radima Špačka?
Radim je režisér, kterému jsem věřil od začátku. Pokaždé si našel čas si se mnou popovídat a respektoval moje přání nenechat se rozptylovat. Myslím, že se mnou v mnoha ohledech souhlasil, když jsem mu povídal o tom, jak Adama vidím v situaci s Annou, o čem přemýšlí, co je pro něj důležité. Troufám si říct, že jsme si navzájem důvěřovali. Bez toho by to nemohlo fungovat a zároveň mě podpořil pokaždé, když viděl, že se tím Adamovým nejednáním trápím. Radim je profesionál a já mu věřím.
 
Příběh filmu zobrazuje mimo jiné skoro všem známé nejen mladistvé „svrbění“, kdy člověk neví jak a kam, ale cítí potřebu se posunout někam dál. Zažíval jste někdy podobnou nutkavou potřebu změny jako Adam?
Mladistvé svrbění. :)) Tak to já znám. Chtěl jsem Adamovi rozumět, a proto se mi to v určitém ohledu i povedlo. V čem mu rozumím velice dobře, je vypořádávání se s tím tlakem. Tlačí on sám na sebe a tlačí na něj všechno kolem. Je mu devatenáct let a já jsem přibližně v tomhle věku měl po maturitě. Je to věk, ve kterém člověk cítí potřebu se někudy ubírat. Něco umět. Podvědomě na sebe tlačí, protože ví, že je na čase „někam jít“. Cítí v sobě bujet takovou tu perspektivu. Někde to roste, ale já vím, jak jsem z toho byl zmatenej. Nedokázal jsem to identifikovat. Přece člověk nezůstane celý život stát na jednom místě. Proto jsem musel v devatenácti odjet 8 000km daleko. Jenže Adam nemůže. Je jako v řetězech, přitom by chtěl pryč.
 
Přestože pro příběh to není podstatné, objevují se v něm atributy 90. let. Vy jste ročník 1989, máte nějaké vlastní vzpomínky na toto období, připomnělo vám natáčení něco specifického z té doby?
Já jsem vyrůstal mezi divadelníky a 90. léta si pamatuju jako období, ve kterém právě tahle skupina lidí žila vírou v dobrou budoucnost. Pamatuju si tu radost, že „se to povedlo“, že „jdeme vpřed“. Já poslouchal Nirvanu, protože to poslouchali starší kamarádi a taky se mi to líbilo. Oblíkal jsem potrhané džínové komplety a provokoval vedení naší katolické základky. 90. léta jsem vnímal pozitivně. Byl jsem dítě a dospělí se kolem mě radovali a tvořili.
 
Znal jste před natáčením své starší herecké kolegy Roberta Nebřenského a Jiřího Štrébla? Co vám dala zkušenost z natáčení s těmito zkušenými herci?
S Robertem jsem se potkal poprvé. Mluvili jsme hodně o muzice, protože je skvělý kytarista a já sám hraju na kontrabas. Pamatuju, že když jsme natáčeli v ateliérech ČT, zaznělo najednou k mému překvapení z vedlejší šatny Minor Swing od Djanga. Vydal jsem se po stopě muziky a dorazil do šatny, ve které cvičil Robert na kytaru. Tak jsem tam s ním seděl a jen ho poslouchal. Hrál fakt dobře. Jako herec na mě působil soustředěně a to je vždycky fajn spolupráce. Má dost zkušeností. Nespěchá. Doufám, že se ještě potkáme, abychom si spolu zahráli víc, ať už muziku, nebo film.
 
S Jirkou Štréblem už jsem se potkal mnohokrát v divadle Komedie nebo ve Studiu Hrdinů. Byl jsem i na zkouškách, kde jsem dělal „runnera“ a mohl pozorovat, jak zkouší, a proto ho pro sebe můžu označit za velkou autoritu. Zná svoji pozici na place i na divadle a jemu přisouzené role hraje naplno. Často ho lze vidět jako negativní postavu, ale na divadle hrál i takové ty skryté svině, naoko velký sympaťáky. Pozorovat ho a učit se mě baví už pátým rokem a možná mě to nikdy bavit nepřestane.
 
A s Janem Cinou a Johanou Matouškovou jste se asi v rámci herecké branže nesetkali poprvé… Ve filmu působíte poměrně sehraně, měli jste v rámci této trojice nějakou speciální hereckou přípravu?
S Johankou jsem čtyři roky chodil do hereckého ročníku na DAMU, takže se známe dost dobře. Minimálně tak dobře, abychom působili sehraně. :) Škola nás to naučila. Máme za sebou 5 společných představení a nespočet improvizací a cvičení. Včetně fyzických cvičení. Je to kočka a to se vždycky dobře tančí a cvičí. :) S Honzou spolu hrajeme v kapele Olats Otesoc a mám ho moc rád i jako kamaráda. Zajdeme si i občas popovídat mimo pracovní povinnosti. Honza je skvělý herec a myslím si, že mu role tak trochu neustále provokujícího Marka sedla. Marek je divokej a provokuje a to Honza taky. Johanka je zase neskutečně fotogenická a na to se dívat je radost.
 
Jaký máte vztah k místům svého dospívání a dětství vy? Máte dodnes svá „místa“?
Mám svoje Olšany na Moravě. Tam mám svoje místa. Garáž, střecha garáže. Třeba právě tam jsem se scházel na první rande pod starou lípou. Pokaždé, když jdu kolem, si vzpomenu. Nebo místo, kde jsem si poprvé zapálil cigaretu. Prozíravě to bylo ve slamníku pro koně. Skvělej nápad.
 
Jedním z motivů filmu je milostný trojúhelník tří mladých lidí na prahu dospělosti. Vstoupila někdy podobným způsobem do vašeho života nějaká osudová žena?
Vstoupila. Vstoupila dokonce i mezi mě a mého kamaráda, takže s láskou dvou chlapců k jedné dívce mám určitou zkušenost. Myslím, že každý jednou zažil lásku k někomu, kdo měl jiného partnera nebo mu to nevracel.
 
Dnes už můžete srovnávat: divadlo a film…
Divadlo mě nabíjí. U filmu chybí kontakt s divákem. Navíc v divadle můžu hrát svoje harlekýny, kdežto film je v něčem nekompromisně typový. Film odhaluje herce jako typ a v Čechách se točí málo filmů, kde mají odvahu herce opravdu deformovat a dát mu příležitost se vyřádit. Na divadlo se můžu soustředit, tam vždycky vím, kde jsem a proč to dělám. Film mě na druhou stranu hrozně baví, miluju pozorovat ten velkej organismus. Doufám, že se v budoucnu příležitosti typu Míst ještě naskytnou.
 
Vaše sestra Anna nyní hraje v divadelním představení DNA společně s vaším otcem. Plánujete i vy nějaké rodinné setkání na divadle či ve filmu?
Nabídky už byly, ale já je odmítal, protože si potřebuju najít svoji cestu. Dokázat nejdřív sám sobě, že jsem schopen dělat věci na vlastní pěst. Nechci být vnímán jako něčí synek. Kdyby mě někdo chtěl vnímat jako někoho, kdo se schovává pod křídla popularity vlastních rodičů, tak by mě to hrozně mrzelo. Tomu se celý život vyhýbám. Sestra to zvládla, ona může, protože ji lidi vnímají jako autonomní osobnost. Už to není dcera. Nicméně do budoucna si možnost pracovat s tátou nechci nechat ujít, protože si myslím, že je geniální. Táta je pro mě velký vzor.
 
Kde všude vás nyní mohou diváci kromě Míst ještě vidět?
V další sezóně budu hostovat v Národním divadle a celoročně hrát v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde nastupuji do angažmá. V Klicperáku hraju shodou okolností taky Adama. Také hraji představení v divadle Na Zábradlí Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská. Hraju Věru a Tomáš Matonoha hraje Husáka a tímhle představením se obrovsky bavím.