Rozhovor: Radim Špaček o filmu Místa

"Pro mě jsou Místa především příběhem o mladých lidech, kteří vstupují do světa dospělých – a ten bývá často plný sobectví, podrazů a krutosti, o čemž se naši hrdinové záhy přesvědčí na vlastní kůži. Mám radost, že mezi herci funguje vzájemná chemie, nebylo pro mě důležité jenom vybrat dobré herce, ale hlavně sehranou partičku. Neokoukaní herci jsou takový můj trademark a doufám, že se to po Poutech povedlo i v novém filmu. Představitel hlavní role Vladimír Polívka si mě získal velmi neobvyklou kombinací citlivosti až jakési zranitelnosti a zároveň divokosti, „šoumenstvím“, smyslem pro humor a velmi poctivou přípravou. Nicméně to nejdůležitější má dobrý herec vždycky v očích.", vypráví režisér filmu Radim Špaček.
 
Po Poutech jsou Místa druhým scénářem Ondřeje Štindla, jehož režie jste se ujal. Čím jsou pro vás Štindlovy scénáře přitažlivé?
Fascinuje mě specifický jazyk, kterým se vyjadřují nejen Ondřejovy postavy, ale i autor sám, což je tedy věc, kterou si diváci moc neužijí, ale snažím se jej vždycky alespoň částečně zprostředkovat situacemi a vizualitou. Baví mě konkrétní příběhy i jednotlivé zápletky, které dodávají potřebné napětí. A hlavně mě zajímají a vzrušují témata, ke kterým se Ondřej prostřednictvím svých textů vyjadřuje.
 
Jak byste charakterizoval Místa?
Pro mě jsou Místa především příběhem o mladých lidech, kteří vstupují do světa dospělých – a ten bývá často plný sobectví, podrazů a krutosti, o čemž se naši hrdinové záhy přesvědčí na vlastní kůži. V druhém plánu je to též jeden z prvních filmů v těchto zeměpisných šířkách, který se odehrává v 90. letech, době plné naděje a optimismu. Bez ohledu na věk jsme tenkrát vlastně všichni poznávali ten „dospělý“ svět, abychom od něj vzápětí dostali pořádnou nakládačku.
 
Na Místa může být od počátku nahlíženo s očekáváním dalšího filmu od tvůrců kritikou velmi vysoko oceňovaných Pout. Není to vlastně škoda? Pouta vznikala řadu let, měli jste velké ambice: brali jste tak druhý film stejně vážně, nebo jste si spíš v klidu udělali poměrně rychle druhý film?
Jsem smířen s tím, že většina diváků bude mít jistá očekávání, bude oba filmy srovnávat, jinak to vlastně asi ani nejde. Ale protože jsme i Místa brali velmi vážně a pracovali na nich stejně poctivě jako na Poutech, jsem na reakce a případná srovnání velmi zvědav a nebojím se toho.
 
A existuje mezi Pouty a Místy nějaká větší spojitost? Má vůbec smysl tyto dva filmy nějak srovnávat?
Ty dva filmy toho mnoho společného nemají, možná jen to, co používáme pracovně jako slogan: Film, který bere diváky vážně.
 
Jak dlouho jste hledali hlavní představitele? Obsadili jste záměrně neokoukané tváře? Čím si vás získal Vladimír Polívka, kterého jste obsadil do hlavní role?
Na všechny role jsme organizovali důkladné castingy, představitele ústřední trojice jsem vybíral skoro ze stovky studentů hereckých škol, ale i neherců. Netrvalo to nijak závratně dlouho, měsíc, možná dva, ale okruh potenciálních hrdinů filmu Místa se postupně zužoval, takže s Vladimírem, Honzou a Johanou jsme se potkali určitě nejméně třikrát. Nebylo pro mě důležité jenom vybrat dobré herce, ale hlavně sehranou partičku; aby mezi nimi fungovala i nějaká ta vzájemná chemie. Neokoukaní herci jsou takový můj trademark a doufám, že se to po Poutech povedlo i v novém filmu. Vladimír si mě získal velmi neobvyklou kombinací citlivosti až jakési zranitelnosti a zároveň divokosti, „šoumenstvím“, smyslem pro humor a velmi poctivou přípravou. Nicméně to nejdůležitější má dobrý herec vždycky v očích.
 
Do jedné z velkých rolí Míst jste obsadil Jiřího Štrébla, donedávna především herce divadelního. Objevil jste jeho herectví na prknech Divadla Komedie, kde jako člen Pražského komorního divadla až do roku 2012 působil? Štrébla jste obsadil už do svého předchozího filmu Pouta…
Pravda, zcela jistě mě Jirka Štrébl poprvé ohromil svým napůl komediálním, napůl drsným hereckým stylem před nějakými deseti lety v Pařízkově inscenaci Antiklimax. Bylo to první představení, které jsem v Komedii viděl, a tomuto divadlu jsem zcela propadl – z velké části i díky jedinečnému hereckému souboru, jehož byl Jiří důležitou součástí. V Poutech jsem pro něj bohužel neměl větší roli než mistra ve fabrice, ale byla to příjemná spolupráce a Jiří i na tak miniaturní ploše vytvořil plastickou figuru obyčejného chlápka ze „šedé zóny“, který si nechce zadat s režimem, ale zároveň z něj má strach. Byl jsem proto moc rád, že nás společně s castingovou režisérkou Kateřinou Oujezdskou napadlo pozvat ho na casting a ještě větší radost mi udělalo, že byl fakt skvělý. Vzpomínám si, že jsem mu v jedné scéně nahrával roli Adama, Jiří na mě měl zakřičet, a přestože jsem to čekal, byl tak přesvědčivý, že jsem se málem počural. A bylo rozhodnuto.
 
Vy osobně jste spíše typem režiséra, který na place zkouší mnoho variant a improvizuje, nebo se naopak držíte jasné a předem dané vize a tu pak na místě realizujete? Předcházely jednotlivým scénám Míst důkladné zkoušky? Kdo měl ve vašem silném tvůrčím týmu nakonec poslední slovo?
Autoritativní, vzteklé a ukřičené období mám už dávno za sebou, vzhledem k tomu, že Pouta i Místa jsou realizací scénáře, jehož nejsem autorem, musím daleko pozorněji a empatičtěji naslouchat svým kolegům, zejména scenáristovi, kameramanovi a producentovi. Zkoušky před natáčením měly za účel sjednotit názory na jednotlivé scény, domluvit se na jejich smyslu a vyznění, určit jim atmosféru, drobně měnit repliky, pokud hercům takzvaně nešly do pusy. Při natáčení jsme pak s herci předvedli kameramanovi Jaromíru Kačerovi, co jsme si s herci secvičili, a on následně vymyslel, jak to nejlépe (a samozřejmě co nejkomplikovaněji) nasnímat. Nikdo z nás nemá rád vyrábění nějakých variant, to je vždycky akorát známka toho, že tvůrci nevědí, co chtějí. Poslední slovo jsem měl samozřejmě já. Většinou to slovo znělo: Stop! 
 
Název filmu k tomu přímo vybízí: jak moc je pro příběh Míst důležité místo, kde se odehrává? Je dospívání na malém městě něčím specifické?
Scénář zasazuje příběh do fiktivního městečka Černá Skála. Je to někde v Sudetech a společnou touhou našich tří mladých hrdinů je vypadnout odtud někam pryč. Já jsem vyrůstal a dospíval na pražském sídlišti Jižní Město, ale tu touhu odejít pryč, co nejdál, někam do světa, jsem v sobě tehdy choval také, takže postavám v našem filmu perfektně rozumím. Pro Místa ale není tak úplně důležité, v jakém městě se odehrávají, ani že to tam vypadá jako v Ústí nad Labem, kde jsme převážně natáčeli – ona místa z názvu jsou spíš opuštěná zákoutí s nějakou magií, kam chodí kluci blbnout a která jsou součástí jejich tajného světa, kde se v minulosti mohly odehrát nejrůznější věci, o kterých nemají ani tušení, místa, na která budou s nostalgií vzpomínat do konce života.
 
Děj Míst se odehrává na pozadí 90. let, přestože by se asi mohl odehrávat kdykoliv. Jaká je vaše nejtypičtější vzpomínka na tu dobu? Vzpomínáte na tu dobu rád?
Je to spíš nekonečný řetězec flashbacků z nejrůznějších mejdanů a pařeb po všech možných nových podnicích, které se tehdy otvíraly jako na běžícím páse a zanedlouho stejně rychle zanikaly, koncerty Psích vojáků s krví Filipa Topola na klávesách piana, Allen Ginsberg v Lucerně, v kinech kombinace starých trezorových filmů s těmi novými, o kterých jsme netušili, že se z nich stanou ty „kultovní“, v bedně záběry z nekončící války na Balkáně a Vovka Železný, hádky politiků v nepadnoucích oblecích a první zárodek pocitu, že to nedopadne dobře, ale přitom také každé ráno zpěv ptáků po cestě z baru s nedopitou lahví vína v ruce. Kdo by na to nevzpomínal rád?
 
Z čeho máte na Místech největší radost?
Jsem velmi spokojen s herci, troufám si říct, že se nám společně povedlo ty postavy ze scénáře oživit a každou udělat něčím zajímavou. Podařilo se nám najít přesně ta místa, která jsme hledali, nebo jsme dokonce našli báječnou lokaci, o které se scénář nezmiňoval, ale nám se líbila natolik, že jsme kvůli ní změnili scénář (konkrétně se jedná o starou loděnici v Krásném Březně). A strašně se mi líbí hudba a sound design jako celek. Poslední dobou mám bohužel pocit, že zvuk je pro mnoho mých kolegů to poslední, čemu věnují pozornost, na těch filmech je to znát a mě to hrozně irituje a štve. Snažím se zvukařům nabídnout stejnou energii a péči, jakou dávám i ostatním složkám, a odměnou mi pak je, že si každou projekci radostně užívám, i když ten film vidím už snad potisící.
 
Dočkají se diváci třetího filmu od tvůrčího týmu podepsaného pod Místy?
Viděl bych to nadějně. Na chvíli si teď společně odskočíme k televiznímu seriálu (možná i více než jednomu) a já budu doufat, že Ondřeje Štindla neopustí inspirace, napíše další skvělý scénář k celovečernímu filmu a naše spolupráce bude pokračovat.
 
A čeho se mohou diváci od Radima Špačka dočkat v blízké budoucnosti?
Od září by měla Česká televize začít vysílat třináctidílný seriál Život a doba soudce A. K., což je projekt režiséra Roberta Sedláčka a scenáristy Zdeňka Zapletala, ale čtyři díly nabídl Bohdanovi Slámovi a čtyři mně. Popisuje pracovní i soukromý život mladého soudce, kterého hraje David Švehlík, v dalších rolích se objeví Jiří Bartoška, Dana Kolářová a Marek Daniel. Jinak ještě všechny zvu do MeetFactory na představení Milenec, což je moje první divadelní režie, a koncem října také na 12. ročník Festivalu bollywoodského filmu, na jehož organizaci se podílím.