Rozhovor: Ondřej Štindl o scénáři k filmu Místa

"Přál jsem si napsat něco, co by mohlo zajímat moje děti. Devadesátky prostě tak vyšly a nakonec tam vlastně tolik nejsou. Popravdě jsem se vyhnul příběhu ze současnosti, abych nemusel trefovat, jak se dneska na gymplech mluví. Oni jsou totiž jen dva typy filmů o dospívajících – mladí o mladých a staří o mladých. Jinak 90. léta pro mě byla – asi jako všechny plus mínus mojí generace – zásadní doba. Já si tehdy spolu s tisíci Pražáků-vrstevníků naplňoval sen o tom, jak to město změníme v dějiště nekončícího mejdanu, což se do značné míry povedlo. V té euforii byl ale už tehdy znát docela silný temný proud. Počítám, že většina lidí mojí generace měla kamarády, kteří na ten výbuch nevázanosti hodně doplatili. A proč Sudety? Mezi tématy filmu je i to, jaký vliv na život hrdinů má historie, bez ohledu na to, že o ní nic nevědí. A v kraji, kde jsme natáčeli, je ta historie hodně vyhrocená a je taky hodně vidět. Navíc ta kombinace kouřících komínů, velkých továren a romantických kopců nad vinoucí se řekou jak z obrazu Caspara Davida Friedricha je v něčem strašně silná.",   popisuje ideu vzniku filmu Místa jeho scénárista Ondřej Štindl, se kterým vznikl hlubší rozhovor na toto téma.
 
Byl pro vás jako scenáristu svazující, nebo naopak povzbuzující fakt, že váš první film Pouta byl vysoce ceněný kritikou? Na rozdíl od Pout scénář vznikl mnohem rychleji, že?
Scénář Míst byl v době premiéry Pout už v nějaké předběžné verzi hotový. To, že Pouta měla vesměs dobré recenze a dostala nějaké ceny, mě v tuhle chvíli nijak nesvazuje – kdo si dnes pamatuje, co bylo v roce 2010… Ty dva filmy jsou v hodně věcech rozdílné, třeba ve způsobu vyprávění – zatímco Pouta jsou „vševědoucí“ film, v němž je divák oproti postavám vždycky napřed, Místa nevybočují z perspektivy hlavního hrdiny Adama: co neví on, nevíme ani my. A někdy toho neví zrovna moc. Emoci ty filmy nesou taky každý trochu jinou, jakkoli by asi ani jeden z nich nešlo označit za ten nejveselejší film na světě. Pouta jsou hodně klaustrofobický film, jehož postavy jsou zavřené každá ve své stísněné cele. Hrdinové Míst jsou naopak ve volném prostoru a moc nevědí, kam v něm vyrazit. Společné mají oba ty filmy kořeny v klasickém žánrovém vyprávění, od něhož, doufám, docházejí k nějakému vlastnímu výrazu. Hlavní postavy obou těch filmů – Adam i Antonín – jsou taky „útěkáři“, touží nějak uniknout ze svého života.
 
Jedním z motivů filmu je milostný trojúhelník trojice mladých lidí na prahu dospělosti.  Co vás jako autora na postavě ženy, jež vstoupí mezi dva kamarády, nejvíce zajímá?
Anna je v něčem klasická filmová „fatálka“ – krásná holka, ve které je taky něco nebezpečného, možná destruktivního. Taky je jistým způsobem dospělejší, „skutečnější“ než ti dva klukovští hrdinové. Dost jsme diskutovali, jestli vyústění příběhu téhle postavy ve filmu je pro ni dobrý nebo špatný konec. Já v tom vidím spíš happy end, i když dost paradoxní.
 
Téměř žádná z postav nemá svůj život tak docela ve svých rukou, všichni se více či méně ve svých životech plácají ode zdi ke zdi. Považujete to za příznačný rys našich životů vůbec? Kterou z postav Míst máte nejraději?
Místa jsou taky příběh dospívání a pro něj je charakteristický nějaký střet s realitou – s okolím a jeho normami a omezeními, ale taky s vlastními limity, třeba slabostí, nerozhodností. Adam zažije pár momentů, v nichž sám sebe vidí způsobem, který je pro něj asi nečekaný a nijak povzbuzující. Dospět taky znamená najít mezi těmi vnitřními a vnějšími mantinely nějaký způsob, jak být svobodný. Nemyslím si, že by lidé byli ve všech ohledech pány svých životů – každý by asi dokázal vyjmenovat pár podstatných okolností nebo událostí, jež jeho život zásadně ovlivnily nebo proměnily a na které neměl žádný vliv. Odpovědnost za ty životy je ale jenom na nich – na kom jiném taky. Nechci ale znít zbytečně fatalisticky. Ve věku hrdinů Míst jsem se taky plácal ode zdi ke zdi a nijak hrozně to se mnou (klepu na dřevo) nedopadlo. Autoři o svých postavách často mluví jako o dětech, což mi přijde trochu přepjaté, nicméně nějaké favority mezi postavami nemám, každá pro mě něco znamená.  Možná bych ale přeci jenom vypíchl ukrajinskou servírku Olinu. Ne že bych ji měl z postav filmu nejradši, ale oproti původním záměrům jí ve filmu „zbylo“ trochu míň. Je to ten typ rázné a praktické holky, která se s ničím moc nepáře a bere věci, jak přicházejí. Pro přehnaně hloubavého a trochu zakřiknutého kluka je štěstí mít někoho takového alespoň na čas vedle sebe.
 
Má být postava Adamova dědy a celá související linie jedním z možných klíčů k interpretaci celého filmu? Svým jednáním různým způsobem ovlivnil jednání dalších postav, a to nejen svých rodinných příslušníků… V čem byla pro vás (co se symbolické roviny filmu týče) tato postava při psaní klíčová?
Děda a Táta, jako kdyby ve filmu vedli zápas o Adamovu duši. A Děda skutečně také reprezentuje temnou minulost, Adam se ho zároveň snaží mít nějak rád. Ten zločin, na který v otázce narážíte, není prapříčina, ale příklad té historie, která nás ovlivňuje, opakuje se, aniž bychom my o ní třeba vůbec věděli. Pokračuje v paměti míst, kolem nichž chodíme, trvá. A někdy se připomene. Nemám moc rád termín „vyrovnat se s minulostí“. Dělá z nás, kdo se máme vyrovnávat, trochu moc velké suverény. Minulost se spíš vyrovnává s námi. Považuju za důležité, že oběti toho dávného zločinu se z filmu nedozvíme vůbec nic: jméno, národnost, důvod, proč se tam ocitl. Je to díky tomu jakási univerzální oběť – jeden za všechny, v případě Sudet Židy, Čechy, Němce. A taky příklad té historie, která může být definitivně ztracená v čase, po níž nezůstalo nic, co bychom se mohli dozvědět, ale nečiní ji to o nic méně živou, nějakým způsobem jednající, opakující se.
 
Ve filmu se dotýkáte problému politického kmotrovstí a podnikání za hranou zákona. Spatřujete kořeny těchto současných problémů právě v divokých devadesátých letech, nebo už daleko dříve?
Jistě, s dědictvím 90. let se nějakým způsobem potýkáme, s dědictvím 80. let taky, stejně jako s dědictvím roku 1914 nebo 476… Všechno, co bylo, se nějakým způsobem projevuje. Nemyslím si, že by šlo určit nějaký okamžik v čase, na který by šly „hodit“ všechny naše dnešní problémy. I když já si myslím, že to, co si neseme z doby normalizace, je o hodně těžší a rozkladnější zátěž než pozůstatky „devadesátek“.  Postava Stanislava Kaisera – místního „kmotra“ – není jenom nějaká dobově charakteristická figura. Je to, podobně jako postava Anny, naše varianta klasického filmového typu – velkého gangstera. Snažili jsme se ho vykreslit bez použití klišé, fialového saka, okázalého křupanství a podobně. Jeho cit k dceři je nezdravě kontrolující, ale taky skutečný, v něčem nesobecký. Kaiser je postava protikladná Adamovu tátovi: silný muž (zlo)činu versus smutná a pasivní „násoska“. Ve vztahu k dětem jsou ale oba podobně bezmocní. Adamova tátu ale máme daleko radši, o tom není pochyb.
 
Jak byste vy sám Místa definoval? Jako společenský thriller, film o dospívání, studii mravních hodnot?
Asi jako dramatický příběh dospívání.
 
Vaše scénáře mají daleko ke komediím a jejich témata rozhodně nelze nazvat lehkými. Co je pro vaše psaní vlastně největší motivací? Co nutí Ondřeje Štindla psát?
Komedie to asi nejsou, ale nějaký humor v nich snad je. Z projekcí Pout jsem byl nejspokojenější s těmi, kde se publikum taky smálo.  Možná v té „volné tvorbě“ víc inklinuji k vážnosti, protože v žurnalistickém psaní se často snažím být vtipný (výsledky té snahy posuzovat nemůžu). A když člověk sedne ke psaní ve volném čase, chce asi dělat něco trochu jiného než v práci. A co mě nutí psát? Asi obvyklá kombinace ambice něco dokázat (sobě i světu), zkusit vyjádřit něco, co by podle mě mělo být vyjádřeno, co ve mně nějakým způsobem vězí. Možná i dojem, že psaní je věc, kterou bych měl dělat, kterou pro mě má smysl zkoušet. Kuchař ze mě už asi nebude a na to, abych jezdil o víkendech opravovat chalupu, nejsem dost šikovný.
 
Ve scéně, kdy všichni tři mladí hrdinové sedí v živém vstupu ve studiu rádia, se jistě odráží vaše zkušenost zakládajícího dýdžeje pražského Radia 1. V Radiu 1 působíte jako dýdžej dodnes. Co pro vás práce dýdžeje znamená?
Spíš radost než práci. Pár hodin o samotě s hudbou, kterou mám rád. Znak kontinuity života, něco, co mám společného s tím ani ne pětadvacetiletým klukem, který to rádio spoluzakládal.  A po všech těch letech mi to přináší pocit svobody – sedět sám v rádiu a pouštět, co mě zrovna napadne.  V čase dospívání pro mě něco takového bylo nepředstavitelné. A taky člověk doufá, že se mu ty písničky podaří seřadit tak, aby jedna druhé pomáhaly, aby z té řady cosi vzniklo. Ale to už asi hraju chytrého…
 
Film Místa vznikl v rámci stejné tvůrčí skupiny jako Pouta. Zrodil se nový tým, od nějž se v budoucnu dočkáme i nějakého dalšího filmu? A jaké jsou vaše role v týmu výrazných osobností Štindl, Špaček, Šlajer a předpokládám, že své si dokáže prosadit i kameraman Jaromír Kačer? Kdo měl v rámci Míst takzvaně poslední slovo?
Doufám, že spolu ještě nějaký film uděláme, a pokud jde o to rozvržení rolí – Radim je mezi námi ten prakticky uvažující, Jaromír mlčenlivá autorita, já „rozebírač“ až nimral, Vráťa ten, kdo se naše nápady snaží učinit uskutečnitelnými. Debatujeme hodně, poslední slovo mívá režisér – kdo taky jiný. Ale snažíme se dojít k nějaké míře shody.
 
Vedle dvou zrealizovaných scénářů jste napsal a vydal i román Mondschein, působíte jako novinář internetového zpravodaje Echo24. Čím se vlastně cítíte být nejvíce? Scenáristou, spisovatelem, novinářem, dýdžejem?
Kdybych to bral podle toho, čím strávím kolik času a co mě živí, tak jsem novinář. Čeština, bohužel, nemá podobné slovo jako je anglické „writer“, které označuje všechny, kdo píší, lhostejno jestli reklamní slogany, články do novin nebo experimentální prózu. Možná psavec. Cítím se být psavcem. A samozřejmě taky savcem.
 
Pracujete v tuto chvíli na dalším scénáři či knize?
Příští rok by se snad měl natáčet docela velký televizní projekt, ve kterém jsem dost zaangažovaný, režírovat bude taky Radim. Pak mám ještě nějaké další vágní nápady. Ještě jednu knížku bych napsat chtěl, často na ni myslím, snad se v té hlavě něco trochu klube – ale tyhle věci jdou pomalu. A představa, že budu zase vysedávat prouzený v pracovně a bušit se do hlavy v marné snaze najít to správné slovo, mě taky trochu děsí.