Recenze: Meat Loaf - Hell In A Handbasket

Nově vznikající hudební trendy jsou pro vás příliš progresivní či agresivní, ale při poslechu George Michaela se nudíte? Kupte si medvídka Meat Loafa.

Chlapík se šesti křížky na krku, postavou se blížící spíš řeznickému mistru než Usainu Boltovi, budiž blyštivou atrakcí víceméně pro publikum středního věku se sklony ke střednímu proudu notových toků. Nicméně vzhledem k Meat Loafově obligátnímu „broadwaysky“ velikášskému rozmachu působí album velmi svěže. Navíc bezvýhradně nestagnuje a neváhá využít i modernějších forem hudebního projevu. Pravda, povětšinou z alba dýchají aranžérsky bohaté pop rockové písně v duchu Meat Loafova dlouhodobého působení, ovšem ve šroubovaně pojmenované trojkompozici Blue Sky/Mad Mad World/The Good God is a Woman and She Don´t Like Ugly dojde dokonce na nenásilnou a vůbec ne samoúčelnou rapovou vsuvku hostujícího Chucka D z Public Enemy. Ve Stand in the Storm jej posléze napodobí Lil Jon.

Byť sám Meat Loaf není po vokální stránce odzbrojujícím velikánem, díky neskrývaným sklonům k okázalé hudební pompě produkuje skutečně košaté skladby s klenutými, nezřídka patetickými melodiemi, v nichž se na základech klasické elektrifikované kapely mnohdy nečekaně proplétají akustické výhonky i početné sbory. O to víc ovšem zaráží, že navzdory všudypřítomnému maximalismu coververze California Dreamin´ sice potěší saxofónovým sólem, avšak postrádá vzdušnou živelnost bezmála půl století starého originálu The Mamas & The Papas. Ne každá nahrávka na smeč se podaří úspěšně vybrat.

Nicméně Hell In A Handbasket, jehož booklet mimochodem zdobí snímky z kutnohorské kostnice, je dospělé album zkušeně upřednostňující honosné menu před laciným nášupem. Kdepak sekaná s hořčicí na papírovém tácku...

Text: Daniel Folprecht