Recenze: 2manydjs v Roxy

Was it them? Was it me? Or was it just e-talking? 
 
Ve tři hodiny ráno v neděli jsem prostě nevěděl.  A to dokonce i jako fanoušek všeho, co 2manydjs kdy natočili. Do jisté míry je to samozřejmě věc času. 
 
David a Stephen Dewaele, známí jako Soulwax či 2manydjs, přijeli v pátek do Roxy samozřejmě příliš pozdě. Prakticky deset let poté, co Soulwax svým drzým zvukem, plným přesahů spolupomáhali s Justice a Erolem Alkanem definovat „špinavou dance music“ - a to je prostě příliš pozdě. A to i pro jejich fanoušky, jako jsem třeba já. 
 
Nejde o to, že by se změnili posluchači. Vedle tradičních turistů byli v Roxy i oddaní fans a pamětníci jak prvních desek Soulwax, tak i slavných mixů As Heard On Radio Soulwax. Jenže zatímco fanoušci zůstali stejní, Dewaele Brothers se zjevně posunuli. Jejich mix v Roxy zdaleka nesršel drzostí a vtipem, které charakterizovaly jejich tvorbu  na začátku kariéry. Jasně, na drzo zamíchané Jaydeeho Plastic Dreams  byly ukázkou toho, jak to asi vypadalo kdysi, ale místo setu plného mashupů a podobných vychytávek nabídli 2manydjs sice ostrý a dospělý, ale na své poměry možná trochu banální zvuk.
 
Abyste to nechápali špatně, nebyl to špatný set. A jako „EDM pro dospělé“ to opravdu fungovalo. Co chybělo, byla ona „we don´t give a fuck“ nálada, která 2manydjs dělala vždy jinými a výraznými.  Ale tak to prostě je. Slyšet  Beatles v roce 1965 je úplně něco jiného, než v roce 1970, a to se bavíme jen o půlce času, která utekla mezi dobou, kdy byli Soulwax na vrcholu, a dneškem.
Ano, můžete říct, že je lepší pozdě, než nikdy, a budete mít pravdu. Ostatně ty mraky cizinců v Roxy s lístky z předprodejů dokazovaly, že skupina pořád táhne nejen v Čechách. Ale pokud se ptáte, zda „to bylo ono“, pak ne.  
 
text: 41200