Přečtěte si ukázku z knihy o Leonardu Cohenovi

Výjimečná kniha o výjimečném umělci a výjimečném člověku, který se inspiroval židovskou prorockou tradicí i zenbuddhismem. 
 
Právě nyní přichází na trh kniha o Leonardovi Cohenovi. Dostali jsme pro vás k dispozici ukázku z ní:
 
 
KAPITOLA DEVÁTÁ
„Tajemný nápěv“
Že se z Leonarda Cohena stal úplně jiný člověk, si John Lissauer uvědomil, jakmile uviděl Casio. Byl rok 1984 a jeho mile překvapilo, když se mu zpěvák ozval po deseti letech mlčení. Lissauer věděl o Cohenově neuspořádaných osobních vztazích a čekal člověka pošramoceného životem, vůbec ale nebyl připraven na trubadúra, který vyměnil kytaru za jednu z těch hračiček s plochým plechovým zvukem, rozvěšených v obchodech pro turisty po celé Broadwayi. Cohen, vzpomíná producent, zmáčkl knoflík a mašinka spustila v chytlavém rytmu. Potom mu Cohen zahrál jednu novou písničku. Jmenovala se „Dance Me to the End of Love“ a ve srovnání s Cohenovými dřívějšími skladbami měla docela jiný zvuk.
A nebylo to jen hudebním nástrojem. Tahle písnička byla jaksi vyzrálejší. Přes ono „Me“ v názvu ji zpíval jiný Leonard Cohen, najednou jaksi víc přítomný a zároveň hluboce nezúčastněný. Svou proměnu Cohen nepřímo přiznal v básni „I Bury My Girlfriend“ [„Pohřbívám svou přítelkyni“] ze sbírky Death of a Lady’s Man: „Ptáte se, jak píšu. Takhle píšu. Zbavuji se té ještěřice. Vyhýbám se kameni mudrců. Pohřbívám svou přítelkyni. Odstraňuji z řádků svou osobnost, abych směl užívat první osobu tak často, jak si přeji, aniž by to uráželo mou zálibu ve skromnosti. Pak to vzdávám. Dělám poslíčka své matce nebo někomu podobnému. Přejídám se. Obviňuji své bližní, že ničí můj talent. Pak ke mně přicházíš ty. Ta nejradostnější zpráva je má.“1
Používáním první osoby, jak si zpěvák uvědomoval, se nejenže dotýkal své skromnosti, ale zpronevěřoval se tím i smyslu svého poslání umělce. Znovu a znovu přemítal o tom, jakým podivným řízením osudu se musí o svoje nejniternější city dělit s arénami plnými cizích lidí, když jim stále dokola zpívá „Suzanne“ a „So Long, Marianne“ – obě napsané s myšlenkami na konkrétní múzu, v prvním případě přítelkyni a ve druhém milenku –, a ty davy lidí žádnou z nich neznají a pokřikují na něj ze svých sedadel jejich jména.
Stejnou krizí intimity prošly i jiné rockové hvězdy. Někteří, jako David Bowie nebo Beatles, to přechodně řešili tak, že předstírali změnu identity. „Měli jsme těch Beatles po krk,“ odpověděl Paul McCartney na otázku, jak vlastně vzniklo album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. „Ty čtyři malý vlasatce jsme fakt nesnášeli. Nebyli jsme už žádní kluci, byli jsme muži. Už to bylo pryč, celá ta uječená beatlemánie, už nám to stačilo, a navíc jsme už taky jeli v drogách a považovali jsme se za umělce, ne za pouhé performery. A navíc, skládali jsme nejen my s Johnem, ale i George, točili jsme filmy, John psal knihy, takže jsme se přirozeně zařadili mezi umělce. A pak jsem najednou v letadle dostal nápad. Nebudeme to už my. Co si takhle vymyslet alter ega, a nemuset se chovat tak, jak se od nás očekává? Byli bychom daleko svobodnější.“2 Bylo i pár takových, co zastávali Dylanův přístup a chápali písničky jako spotřební zboží, které se dá libovolně vylepšovat, přejmenovávat a prodávat dál podle požadavků měnícího se trhu nebo rozmarů umělce. Když se například Larry „Ratso“ Sloman dozvěděl, že se Dylan rozhodl odebrat z alba Infidels svůj mistrovský kousek „Blind Willie McTell“ [„Slepý Willie McTell“], udeřil na umělce a přímo se ho zeptal, proč to udělal. „Je to jen deska,“ vysvětlil Dylan. „Vydal jsem takových třicet.“3
Cohen se ale nedokázal chovat ve své práci nezodpovědně a nechtěl přikrášlovat. Musel najít jinou cestu, jak zpívat a nemít přitom občas pocit, že zrazuje své téma, své posluchače nebo obojí. Nové skladby, které v roce 1984 přehrál Lissauerovi, napovídaly, že tu cestu našel. Jestliže kytara byla nástrojem ke skládání písniček, které se odvíjely jako zápisky v deníku, pak Casio bylo branou do vyšší roviny vědomí. Cohenovy nové písně, poznamenal Dylan, když si je poslechl, připomínají modlitby. A některé dokonce velmi, například taková „If It Be Your Will“ [„Jeli to tvá vůle“] dokonale imituje kadence a hlavní myšlenky židovských modliteb. „Jeli to tvá vůle,“ zpívá Cohen, „a jestli mohu volit / ať se řeky naplní / ať se kopce zazelenají / Slituj se nad / všemi hořícími srdci v pekle / jeli to tvá vůle / učinit to pro naše dobro.“4
 
 
 
 
 
O KNIZE
(SLOVO VYDAVATELE)
 
V úvodu ke své brilantně napsané knize, v originále nazvané podle jedné z Cohenových nejslavnějších písní A Broken Hallelujah, Liel Leibovitz upozorňuje, že se ve skutečnosti nejedná o klasický životopis, jako o filosofické zamyšlení nad Cohenovým dílem. Základní etapy Cohenova života jsou samozřejmě načrtnuty: Dozvíme se o Cohenových židovských kořenech a jeho mládí v kanadském Montrealu, jeho studiu na katedře anglistiky montrealské McGillovy univerzity, jeho slibně se rozvíjející básnické kariéře, jeho úniku na řecký ostrov Hydra, kde se věnoval psaní románů, jeho počátcích jako písničkáře, jeho osobních vzletech i pádech, jeho stažení se do ústraní zenbuddhistického kláštera v Mount Baldy i o jeho triumfálním návratu při nedávných turné, kdy si mohli vychutnat „Suzanne“, „So Long, Marianne“, „Hallelujah“ a další Cohenovy známé písně i jeho čeští příznivci. Kromě toho se nám dostane bohatství informací o Cohenových hudebních souputnících počínaje Beatles, především o hudební scéně od konce 60. let, kdy ráz hudby zcela proměnily osobnosti jako Jim Morrison, Janis Joplinová či Jimi Hendrix. Všichni tři se dožili pouhých sedmadvaceti let, kdežto Cohenova hvězda jako by stoupala s jeho věkem a na vrchol své dráhy se dostala, když se blížil k osmdesátce.
Liel Leibovitz pátrá právě po oné „nadčasovosti“ a hluboké pravdivosti, díky nimž má hudebník, spisovatel, filosof a básník Leonard Cohen nejširšímu publiku stále co říci.
Je to snad dáno tím, že zůstal věrný prorockému vnímání, které je pro miliony lidí na celém světě hluboce pravdivé, a rovněž jeho obrovským charismatem, které dokázalo kdysi, v roce 1970, zkrotit zdivočelý statisícový dav na hudebním festivalu na ostrově Wight.
 
 
Liel Leibovitz píše pro magazín Tablet a působí na New York University.
Je spoluautorem několika knih, např. Fortunate Sons, Lili Marlene či The Chosen Peoples. Ve své knize o Leonardu Cohenovi vykreslil jeho duchovní portrét s pomocí mnoha pramenů, které jsou veřejnosti jinak nedostupné. Žije a pracuje v New Yorku.