Ve spolupráci se serverem Skaterock.cz přinášíme interview o tom, jak se skejtovalo v 80. letech.
Zpátky do dob, kdy u nás pivko stálo korunu a holky ještě neměly umělý prsa. Kdy fízlové nosili na rukávech VB a z Hradu komanči kázali srpem a kladivem. Kdy barevná televize byla spíš přepych než samozřejmost a internet ještě nebyl taková jistota. Kolečka na skejtech dovezenejch ze Západu ale byla stejně rychlá a pyramidy na páscích pankáčů byly snad ještě vostřejší než dneska. V našem historickém seriálu se už pár lidí vystřídalo, další legendou je Tomáš Potůček, který byl pravděpodobně prvním člověkem u nás, co na svým prkně vykouzlil, základ všech základů, ollie. Přejeme příjemnou zábavu.
Tomáš Potůček je jedním z prvních lidí, kteří místo ježdění z kopce začali vymejšlet, co by se s tím prknem tak dalo dělat jinýho. Říkali tomu freestyle a streetstyle. Jak jsem už výše psal, je taky nejspíš prvním tuzemským skejtrem, který udělal olliečko. Ve svý době byl fakt dobrej. Často vyjížděl z Československa na závody po celý Evropě a tím tak získal spoustu kontaktů na lidi z branže ve světě. Po revoluci nelenil, využil toho a založil firmu Rock ´n´ Roll, jejímž prostřednictvím se do český kotliny dostaly značky jako legendární Powell Perlata, kalifornský Santa Cruz nebo kult trucků Independent. Tomáše prkno drží doteď.
Kdy jsi se skejtem začal a které kanály tě k němu dovedly?
Začalo to na gymplu v Pardubicích, odkud pocházím, a to někdy v roce 1979. O skateboardingu jsme se dozvěděli z tehdejších časopisů jako Stadion nebo Mladej svět. Na gymplu jsem kamarádil s jednou holkou, která v tý době chodila s nejlepším slalomářem u nás, Melesíkem. Dávala nám echo o různejch závodech.
Jak vypadalo tvoje první prkno?
Bylo český, jmenovalo se to Esarol, tyhle prkna vyrábělo Elektrodružstvo Praha. Ještě měly dvoje kolečka, jedny z plastu, ty se okamžitě roztekly, a druhý byly gumový. Trucky udělaný z plechu se za chvíli ulomily. Celý to bylo konstruovaný pro dětičky. Jo a ještě měl ten skejt vzadu takovou macatou brzdu. Nešlo to pořádně používat. No ale právě na tomhle jsme se naučili jezdit po rovince. Udržet se na tom a odrážet se. V Pardubicích je to samá rovinka. Potom jsem si vyrobil desku z duralovýho plechu podle vzoru, který jsem viděl v časopise. Freestylovej, už s ohnutejma patkama a v klasickým tvaru rakev. Na ten kov to ze začátku nešel nalepit grip, ale pak sem se s tím nějak popral. Na týhle rakvi jsem se naučil jezdit slalomy a otáčet se. Na závodech v Božím Daru jsem sehnal kolečka Kryptonics a trucky Pro Class. S tímhle novým setupem jsem začal hrozně dřít. V Pardubicích jsme si postavili nájezďák z trubek a lešenářský překližky, co jsme ukradli na stavbě. Rok na to se jelo zase na závody a to už jsem bodoval. Hodně jsem do toho šlapal a vyhrával jsem závody.
Pamatuješ si, kdy to bylo poprvý, co jsi viděl závody?
První závody jsme viděli v Poličce na začátku osmdesátejch. Jezdci tam mrskali slalom obří rychlostí. My z toho měli úplně vyvalený oči. Kluci už měli lepší skejty s kolečkama Kryptonics. To bylo jak nebe a dudy, když jsi stoupl na ten náš a jejich. Hned jsme pochytali známosti, abychom si od nich pořídili lepší výbavu. Všichni měli ty prkna tvarovaný na slalom.
Seš takovej průkopník freestyle skateboardingu v Československu, kterej přišel po slalomech.
No, zas bych to nepřeháněl, ale v jednom máš pravdu, slalom vystřídal freestyle. Odchod od slalomu byl rychlej. Učili jsme se podle obrázků z časopisů. Tak jsme začali s Martinem Beringerem a Peterkou jezdit freestyle. Byli jsme první, kdo uměl nějaký triky. Dělaly se olliečka, ale nikdo nevěděl, že se to tak jmenuje. Nebylo to klasický ollie jako dnes, dělal jsem to jako ollie popshov-it. První freestyle závody se jely roku 1984. Martin přemýšlel, kam skateboarding u nás hnát dál.
Můžeš říct nějakej zlomovej bod, nějakej impuls, kterej tomu sportu hrozně pomohl?
Určitě, ale je jich víc. Třeba když se Luděk Váša stal mistrem světa ve skoku do výšky. Začalo to takhle, z ničeho nic se v Praze objevil Slovák Petr Kiss, kterej byl hrozně výřečnej a psal na všechny strany, ať mu pošlou prkna, ať mu pošlou trička a tak. Ač skoro neuměl jezdit, přijel na závody s úplně novým kompletem Powell Perlata v tričku Bones a snad i botách Vans. Měl perfektní styky s lidma z celýho světa. A ten zařídil sobě a Luďkovi výlet do Vancouveru, kde se tehdy konalo mistrovství světa ve skateboardingu. Tam se Váša stal mistrem světa ve skoku do výšky. Rok potom nám přijel z Anglie Shane Rouse a Claus Grabke z Německa a my poprvý na vlastní oči viděli, jak se pořádně skáče, grinduje a dělaj boardslidy. Najednou se tu objevily i první videa. Když jsme viděli Bones-Brigade, jak se pořádně jezdí street, to byl pro nás prostě šok. Ale hlavní je, že jsme věděli, k čemu všemu se dá prkno použít. Od freestylu ke streestyle to byl opravdu kousek. Flipy jsme se naučili rychle. Skákali jsme schody, ale tenkrát pro nás pět schodů byla dálka. Naučili jsme se dělat backside a frontside boardslidy.
Kdy se ten streetovej skateboarding dostal pořádně pod kůži tuzemskejm jezdcům?
Opravdovej street dostal pořádnou pecku po závodu Euro Skate, který se konal v Praze roku 1988. Pořádal hoMartin Kopecký (Martin před krátkou dobou bohužel odešel do skejtovýho nebe, R.I.P. - pozn. autora) s Hušákem, bejvalým ředitelem Sazky, který se ke skejtu přilepil. Všechny překážky, který byly k dispozici na závod se posléze dostaly ven, kde na nich mohli jezdit všichni. Tím se to pořádně nakoplo. To ale předbíhám.
Chodil jsi na vysokou?
Chodil. Po gymplu jsem se dostal do Prahy na vysokou a stala se mi hrozně super věc. Na kolejích jsem po večerech jezdil a jednou za mnou přišel nějakej snědej týpek a lámanou češtinou se se mnou pokoušel dorozumět. Nakonec z něj vylezlo, že je z Portorika, jezdil na skatu bazény a pod postelí má zaparkovanej Santa Cruz promodelDuana Peterse. Prodal mi ho za pětikilo.
Díky skateboardingu jsi viděl i kus světa v době, která cestování pro obyčejný smrtelníky moc nepřála.
Poštěstilo se mi. Ve freestylu jsem šel velice rychle dopředu. V roce 1986 se u nás jelo Mistrovství republiky v Olomouci s mezinárodní účastí. Přijel i Pierre André, druhý nejlepší freestyler na světě, průkopník streetstylu a současnej majitel firmy Etnies. V tý době patřil ke špičce. Tam jsem se s ním seznámil a domluvil si u něj nocleh v Paříži při zpáteční cestě z Mistrovství Evropy v anglickým Warringtonu, na který jsme se v září toho samýho roku chystali. Cestovní doložku pro výjezd vyjednal Martin Kopecký skrz SSM. V Británii nás ubytoval Shane Rouse, s nímž jsme se seznámili předtím u nás. Mimochodem, teď byl u mě v létě po dvaceti pěti letech na návštěvě. Ve Warringotnu jsem skončil sedmej ve slalomu a jedenáctej ve freestylu, což byl pro mě opravdovej úspěch. Z Anglie se jelo k Pierremu do Paříže. Odtud pak do Le Mans, kde jsem měl dva francouzský kámoše, který jsem poznal v Čechách. Jezdili na kolech bmx flatland a rampu. Bylo to tam šílený, ten jeden kámoš jezdil exibice a domluvil, že já pojedu s ním na skatu. Tak jsem si vydělal skateboardingem první prachy. Za pár minut ježdění jsem měl na naše asi pět tisíc, což byl tenkrát na naše balík. A k tomu hromadu věcí od místního skateshopu. Haha, jako za pár vteřin profík. V tomhle to bylo skvělý, člověk si udělal kámoše po celým světě.
A hodně těch kámošů jsi tahal i k nám, je to tak?
V roce 1987 se jsem se domluvil s Markem Gonzalesem v Münsteru na World Cupu, že sem s ostatníma přijede na prachatický Summer Camp. Najednou mi v pátek před Prachaticema Mark volá: „No jsem tady.“ Přijel do Prahy vlakem s malým báglem a skejtem v ruce. Tihle borci věděli, že sem mají dovést kolečka a hardware, že prodaj jednu desku a můžou chlast do úpadu tejden. Pro Gonzalese jsme zařizovali šílený věci. Se po Campu najednou rozhodl, že musí odletět do Paříže kvůli koncertu Prince. Tak jsem ho vezl rychle na letiště. Byl takovej otrhanej. U přepážky ČSA koukali dost divně a určitě si říkali: „Nějakej špinavej Mexikánec.“ Vytasil zlatou kreditku a najednou bylo všechno jinak.
Text: Miloš Hroch
Skaterock.cz