Pecháček, vyprávěj! - Rozhovor s ředitelem divadla Minor o historii skateboardingu v ČR

Tentokrát vám ve spolupráci se serverem www.skaterock.cz přinášíme něco opravdu speciálního: velký rozhovor o českém skateboardingu za totality.

Zpátky do dob, kdy u nás pivko stálo korunu a holky ještě neměly umělý prsa. Kdy fízlové nosili na rukávech VB a z Hradu komanči kázali srpem a kladivem. Kdy barevná televize byla spíš přepych než samozřejmost a internet ještě nebyl tak rychlej. Kolečka na skejtech dovezenejch ze Západu ale byla stejně rychlá a pyramidy na páscích pankáčů byly snad ještě vostřejší než dneska. Cesta do československýho skejtovýho pravěku začíná, přejeme příjemnou zábavu. 

O jedné dost výrazné postavě českého skateboardingu jste si již v minulosti na Skaterocku mohli přečíst, a to oIvanovi Pelikánovi. Tou dobou, kdy jsem se Zobákem dělal rozhovor, ještě nikdo z nás netušil, že těch lidí vyzpovídáme víc. Do budoucna bychom rádi k redakční zpovědnici přivedli i pár dalších legend, tak držte palce. Tady to máte.

Celej tenhle výlet do historie startuje Zdeněk Pecháček, kterej byl jedním z těch, co s ostatníma kámošema v sedmdesátejch sjížděli pražský kopce na skejtech. Zdeněk taktéž stál u zrodu velký strahovský rampy. Po nějaký době se rozhodl vyměnit jednu vášeň za druhou a začal hrát divadlo. To ho dovedlo až k ředitelskýmu křeslu divadla Minor. Tam můžete mimo jiné zhlédnout Klapzubovu jedenáctku v režii dalšího „starýho“ skejťáka Petra Formana. Zdeněk si v ní taky střihne roličku a mimo něj se ve hře blejskne i další skejtová legenda, výše zmiňovaný Zobák. No, nebudem ztrácet čas, tak Zdeňku vyprávěj, jak to tenkrát bylo.

Začněme hodně nečekanou otázkou, jak jsi ke skejtu přišel?
Ke skejtu jsem se dostal vlastně díky tomu, že mě nevzali na gymnázium, byť jsem zkoušky udělal. Táta mě teda dal na kuchaře a tam jsem poznal Honzu Slunéčka. Ten taky nemohl jít na střední školu, protože jeho máma byla pro režim politicky nespolehlivá. Honza byl takovej progresivní, máma ho v létě roku 1976 poslala do Londýna, a když se vrátil, přivezl si s sebou skateboard Skuda. Takový ošklivý modrý plastový prkno. Protože letěl letadlem, musel ho rozbebrat a dát trucky a desku zvlášť, aby se to vešlo do krosny. „Skateboard to je něco, všichni na tom v Londýně jezděj, to prostě musíme vyzkoušet,“ říká po návratu. Tak jsme to smontovali. Jenže jsme ty trucky dali opačně, kingpinama ven. Nevěděli jsme, jak to patří správně. Tím se prkno stalo neovladatelný, protože když ses na to postavil a chtěl jet doleva, jelo to automaticky doprava. Nedalo se na tom stát, rekord byl ujet na tom tak tři metry nejvíc. Pořád jsme to zkoušeli a dělali jsme závody, kdo dojede dál. Odjeli jsme na pár dní s Honzou Slunéčkem do Jizerských hor, kde měla jeho maminka chalupu. A pořád a pořád jsme to zkoušeli. Honza nad tím kroutí hlavou:„Oni na tom normálně jezděj, dělaj zatáčky v tom Londýně, i v takový u-rampě. To jsme my Česi tak nešikovný, takový lemplové?“ Pak někoho napadlo, že by se ty trucky měly otočit, no a to už šlo. A začal se jezdit slalom. Já jsem přemluvil tátu, kterej jezdil do zahraničí, protože hrál v rozhlase a v orchestru v Karlíně, aby mi ten skejt taky pořídil. Při první cestě do Německa mi koupil slalomový prkno. Honza si v tý době jako jedinej z nás udělal řidičák, tak nás doprovázel při sjezdech z kopce jako takový safety car s žigulem a my jeli před ním. Kryl nám záda, aby nás nikdo neporazil. Jezdili jsme po Harachovský v těch Jizerkách. Ta státovka měla ták krásnej asfalt. Jednou se jelo dolů i za deště. Kamarádovi to uklouzlo, vjel do protisměru a spadl pod rozjetej autobus. Řidič vylít ven, řval a začal nás honit. Naštěstí to byl tlustej pán v letech. Když na to myslím, bylo pekelný, co jsme dělali. 

Downhilly je rozhodně lepší jezdit na suchý vozovce, ale proti gustu… haha. V Jizerských horách může být dost originálních spotů, ale kde jste jezdili v Praze?
V Praze jsme jezdili pod budovou rozhlasu na Vinohradech. Jsou tam takový velký výlohy. Mně tam jednou vylítlo prkno a celá ta jedna skleněná tabule praskla, sklo se sesypalo a my s Honzou utíkali domů. Řekli jsme to Honzový máme a ona na to, že jsme blbci, že to musíme jít říct: „To vás bude hledat policie a hned vás najde. Kdo v Praze v sedmdesátým osmým jezdí na skejtu!“ Tak jsme šli s Honzovou maminkou za správcem tý centrály se udat. Naštěstí byli pojištění a všechno se vyřešilo bez zásahu policie. Jinak jsme jezdili dolů Krakovskou, tam jsem při jednom sjezdu zlomil na dvakrát zápěstí, po tom jsem jezdil tři měsíce se sádrou. Pak přišel Strahov a my začali s takovým lepším slalomem, měli jsme na to už i lepší prkna. 

Odkud jste vzali ty lepší prkna?
V roce 1978 jsme oba s Honzou dovršili plnoletost s příslibem okružní jízdy do Španělska, jako že nám Honzova máma půjčí auto. Objevili jsme tam skatepark, kde jsme se absolutně nechytali. Dvanáctiletí kluci tam perfektně jezdili v bazénech a my na to jen koukali s otevřenou hubou. Já hrozně šetřil peníze, spali jsme v autech a ve Francii jsem si koupil prkno, už dřevěnou desku Logan. Stálo kolem osmi tisíc korun, s kolečkama Kryptonics a trucky ACS. A to tenkrát byla výplata dva tisíce, to jsem pak nemohl ani jít na palačinku v Paříži.

Nakouknout za železnou oponu musel být v tý době úlet. Podmínky skateboardingu u nás moc nepřály, ovšem vy jste si s tím dokázali poradit. V duchu hesla udělej si sám, které skateboarding ctí dodnes, jste si rampy postavili. Povíš mi k tomu něco víc?
První stěnu jsme si postavili v roce 1980, říkali jsme tomu King Skate. Byla to modrá duha, dole to bylo tmavomodrý, pokračovalo proužkama a nahoru jsme napsali King Skate. No vypadalo to světově. Byly na tom přibitý sololitový desky, ale jak se na tom jezdilo, tak se to proděravělo a když člověk spadl, tak ho ty hřebíky trhaly do masa. Na těch fotkách u toho stálo třeba dvě stě lidí a koukali na to. My jsme tam jezdili a otáčeli se na hraně. Vtipná pointa je, že pak přišla průtrž mračen a druhej den jsme tam dorazili a jen koukali. Vodou-ředitelná barva udělala svý. Zamáčkli jsme slzu a vymýšleli co dál. Dali jsme se tenkrát dohromady s panem Hercíkem, trenérem softballu, kterej vedl ženskej oddíl pod Socialistickým svazem mládeže. Poradil nám, ať si založíme skateboardový klub a tak jsme vstoupili do SSM. To byl hodně záslužnej člověk. Začala se pod Mládežnickým oddílem SSM stavět rampa. Získali jsme peníze a já najal svýho švagra, kterej nám tu konstrukci svařil. Ty lešenářský trubky se odvezly do ČKD, kde nám to na ohýbačce nahnuli do rádiusu a pak jsme dva dny svařovali přímo na Strahově. Vytvořili jsme konstrukci, ta rampa byla poměrně dost široká a vysoká tak čtyři a půl metru. Byla to dost náročná práce. Pomáhali jsme mu. Kamarád se při svařování zranil, koukal se do toho autogenu a do druhýho dne mu tak natekly oči, že skoro neviděl. U tý stavby ale chtěl bejt, tak ho maminka druhej den chudáka poloslepýho dovedla a on tam stál a trošku koukal. Pro nás to byl ohromnej zážitek.

V době internetu najdeš na síti informace o čemkoliv. Stejnou rychlostí se k nám dostávají nejčerstvější informace ze světa skateboardingu, což zaručuje nepřetržitou masáž a téměř nekonečnou inspiraci. Za vás to bylo podstatně pomalejší, jak jste se triky učili tenkrát?
Tady nebylo od koho se učit, jedině z časáků. Jednou jsme s Honzou Slunéčkem jeli tramvají a u hotelu Olympik jsme viděli dva kluky na prknech. Okamžitě jsme zatáhli za brzdu, vyskočili a šli za nima. Skákali z takový mramorový zídky, aniž by si to prkno drželi a to my vůbec nechápali. Tak nám ukázali, jak se dělá ollie. A potom takový ty tři sta šedesátky na zadní patce. My pak přišli na Strahov a začali tyhle triky dělat. To bylo krásně vidět, jak někdo přišel s něčím novým a za čtrnáct dní se objevil člověk, kterej jich už udělal třeba osum. To byla železná opona, zkrátka málokdo mohl vidět ven. Po revoluci se ten sport hrozně posunul.

Chodil jsi za totáče na vysokou? Lidi na vás museli docela koukat.
Jo, chodili jsme s Honzou do prváku na ekonomku, tam jsme byli za hrozný exoty. Já k tomu skejtu ještě hrál amatérský divadlo a Honza vlastně taky, ve škole nás moc neviděli. Bylo to takový rebelství, krásnej svobodnej sport.

Jak si spolu takhle povídáme, je z tebe cítit neskutečný nadšení. 
Pro mě to bylo krásný bezstarostný období. Vystudoval jsem sice za komunistů, ale nikdy jsem nezažil žádnej útlak v práci. Nikdo nás ani netlačil do strany. A k tomu ten skejt. Tam každej zažil ty svoje tři minuty slávy. Ivan třeba udělal přemet na bruslích, dopadl na brusle a po zádech to sjel dolů a to lidi úplně šíleli. Někdo to dokonce natočil na 16mm kameru. Já zas vyjel nejvýš a každej jsme prostě něco měli. Lidi šíleli, stahovaly se za náma holky. Já když jsem viděl Legendy z Dogtownu, tak mě to tak úplně zasáhlo, jak to bylo za nás podobný. Samozřejmě ne tím prostředím, ale ta parta okolo skejtu. Bylo to částečně i prokletí. Ty lidi to časem rozeseje někam jinam. Já pak začal hrát divadlo, to bylo taky takový spiknutí proti společnosti. Po revoluci začali lidi podnikat a mě pořád drželo to divadlo. No, taky jsem toho divadla mohl nechat dřív, ale teď už nic jinýho neumím. To už si mluvím jen tak pro sebe. 

To vůbec, počkej přece, tohle je důležitý. Skateboarding jsi vyměnil za divadlo. Pověz mi, jak jsi se k činohernímu řemeslu dostal.
Divadlo mě chytlo, tak jsem chtěl začít hrát. Líbil se mi Werich a Horníček a tihle. Přihlásil jsem se na konkurs do takovýho amatérskýho divadla, Na Zavadilce se to jmenovalo, a vzali mě. Zůstal jsem tam asi dva roky. Potom jsem zkusil konkurs do A-Studia, to už bylo renomovaný jméno, hlásilo se tam asi sto padesát lidí, a taky mě vzali. Tam jsem už zůstal osm let. Dělali jsme různá experimentální představení. Například "Píseň v sudu", to byla novela jednoho finskýho autora. S tímhle představením jsme jeli do Finska a vyhráli tam amatérský festival. Za půl roku nás pozvali na profesionální a ten jsme taky vyhráli. To bylo krásný, jak stovky lidí vstalo a tleskalo nám. Pak jsem uklízel baráky, abych mohl hrát. Chvíli jsem i učil na gymplu. V roce 1989 mě vzali do Ústředního loutkovýho divadla, dnešního Minoru. Tam jsem hrál taky docela dlouho.

Odskočil sis na chvíli i k televizi, co to bylo za intermezzo?
V devadesátým pátým jsem odešel do televize, divadla už bylo moc. Tři roky jsem pod Čestmírem Kopeckým dělal pořad Černý ovce jako redaktor a posléze i jako režisér. To bylo tak depresivní, pořád jsme řešili kdo komu co ukradl. Publicistiku nemůžeš dělat pořád, úplně tě to vyřídí. Jak se lidi k sobě chovají, to je neuvěřitelný. Čestmír vždycky říkal, že to není práce na celej život. 

Tvůj profesní život byl docela pestrý. Ale nakonec jsi se k divadlu stejně vrátil. 
Asi jsem musel. V novinách jsem zahlídl inzerát na konkurs ředitele Minoru, tak jsem do toho šel. Měl jsem ekonomku a konzervatoř, to je pro tuhle práci dobrý spojení. Konkurs jsem nakonec vyhrál, to byl rok 1998. Chvíli po tom, co jsem nastoupil do ředitelskýho křesla, město rozhodlo, že Minor musí ze Slováče kvůli multikinu přesídlit. To bylo hrozný. Hráli jsme v Komedii, v Řeznický, neměli jsme vlastní budovu. Museli jsme si pronajmout takovej velkej sklep. Pak se postavila tahle budova, dostalo to ocenění za nejlepší stavbu za rok 2002 a Cenu primátora hlavního města Prahy. Divadlu se daří. A zpětně, abysme nemluvili jen o divadle. Snad to nevyzní pateticky. Hercům vždycky vysvětluju, aby se snažili dělat věci na sto procent, aby je nehnala snaha o úspěch, ale snaha udělat to co nejlíp. Protože vím, že to společnost ocení. Já sám se snažím taky dělat práci naplno a je to hrozný, já vím, ale vděčím za to tý skupině okolo skejtu. Pořád jsme pro ten sport něco dělali a později to pro člověka má význam, přinese to výsledky. Ten sport nám tady v tom hrozně pomohl. Zažili jsme si to ocenění kolektivu. Člověk přece stojí o uznání společnosti. Je to vlastně absurdní, jsem ředitelem Minoru, dělal jsem redaktora a hrál jsem divadlo. Jenže ten největší pocit, že jsem něco dokázal, byl na skejtu za mlada. Byla to taková šťastná a svobodná životní etapa.

text: Miloš Hroch, Skaterock.cz