Skate legenda Mike Vallely: Vrátil jsem se ke svejm kořenům

Ve spolupráci se serverem Skaterock.cz přinášíme rozhovor se skate legendou jménem Mike Vallely.

Časy, kdy jsme drtili konzole a div si nevykloubili palce při hraní Tony Hawk´s Pro Skater, jsou dávno pryč. Pořád si to ale pamatujete, ne? Trošku si to připomeneme. Vybíráme skejtra, přejíždíme Rodneyho Mullena, Chada Musku, Stevea Caballera a zastavujem se u jména Mike Vallely. Nikdy jsem za něj nehrál. Jeho skills mi už i v tý době přišly hodně ze starý školy. Po tom, co jsme se setkali osobně, měním názor. K jeho stats bych mimo bonelessů a no complies přidal ještě neskutečnou energii, optimismus, lásku ke skateboardingu. A to nejdůležitější, že zůstal věrný sám sobě. Přeji příjemné čtení. 

V poslední době jsme si na Skaterocku zvykli dávat lekce z dějepisu v podobě článků o historii československýho skateboardingu, a i k Mikeovi jsme připravili pár základních informací. I když vás rozhodně nechceme podceňovat, že by takovýhle velký jméno uniklo vaší pozornosti. Za mě můžu říct jen to, že Mike V je úplně jinej, než ho všichni známe z CKY, Jackass nebo Trasher snímků. Je to klidnej, příjemnej člověk, kterej okolo sebe rozdává pohodu. A vy jen s otevřenou hubou posloucháte, jak mluví o největších legendách světovýho skateboardingu. On tam totiž byl, když se psala historie. A má tam taky svý místo jako první streetovej skejtr.

Mike se narodil v New Jersey. Jako malej hrál baseball, s tím ale brzo sekl, aby mohl začít jezdit na skejtu. Taky začal poslouchat pankáče. Na Vánoce roku 1984 dostal první komplet. Jezdil vertku i ostatní rampy, ale proslavil ho především streetovej skateboarding. V roce 1986 se s rodinou odstěhoval do Virginie. Hodně skejtoval v ulicích. Sem tam jezdil i závody. Téhož roku si ho na závodě Mount Trashmore ve Virginii všimli Lance Mountain a Stacy Peralta, oba jezdící za legendární Powell Peralta a Bones Brigade. Nelíbíl se jim proto, že by zabíjel ve skateparku, ale proto že jezdil na parkovišti. Streetovej skateboarding byl ještě v plenkách. Powell Peralta Skateboards Mikeovi nabídli, že mu budou dávat skejty. A tak se Mike Vallely stal prvním sponzorovaným streetovým skejtrem. Širší veřejnost ho zná především ze hry Tony Hawk´s Pro Skater.

Už jsou to čtyři roky, co jsi se Skaterockem mluvil naposledy. Za takovou dobu se toho muselo hodně změnit. 

Čtyři roky? Sakra, to je už fakt dlouho. Věci se změnily, vystřídal jsem sponzory a zestárl. V době mojí poslední návštěvy Prahy v roce 2007 jsme tu byli s kapelou a zrovna jsem se dostával ze zlomeniny nohy. Moc jsem nejezdil, ani to nešlo. Znovu jsem začal až o dva roky později. Po noze přišly další zranění, před sedmi měsíci jsem si při hokeji zlomil ruku. To mě taky na chvíli vyřadilo, teprve před pár týdny jsem se byl po dlouhý době projet. A hned jsem si vykloubil rameno, ale to není nic vážnýho. Není lehký bejt po takovým čase zase zpátky. Na prkně se cejtím dobře. Jezdit pro sebe, pro vlastní radost, to je skvělej pocit. Dostat se ovšem zas na profesionální úroveň, kde bych měl bejt, to už je těžší. Pořád je kam se posouvat. Pořád můžeš jít vejš. V jednačtyřiceti je to těžký, už to není jako v jednatřiceti nebo v jednadvaceti. Ale jde to. Skateboarding je zkouška ohněm, zkoušíš odlišný spoty, rozbíjíš se, chceš udělat trik, nejde to, ale pořád se něco učíš. Není to jednoduchý pro nikoho.

Mluvil jsi o nových sponzorech, novinkou je Iron Fist. Název firmy docela koresponduje s image, kterou sis za tu dobu, co se na skejtový scéně pohybuješ, vytvořil. 

Máš pravdu, Iron Fist docela sedí. Chtěl bych věřit, že obraz o mně je obojí. Iron i Fist, železná pěst. Někdy ale opravdu nesnáším, jak o mně lidi smýšlej. Vidí mě jinak, než jakej doopravdy jsem. Ve spojitosti se mnou každej mluví akorát o pěsti. Síla bez srdce je ale k ničemu. Takovej nejsem. 

Na ruce máš přes logo Element skateboards vytetovanej černej křížek. Něco mi říká, že už s nimi nespolupracuješ.

Haha, docela vtipný co? Vrátil jsem se ke svejm kořenům, k Powell Peralta. To je život.

Dnes nás čeká první den Mystic Cupu 2011, kdy jsi ho navštívil naposledy?

V roce 1997. Pamatuju si, že se vůbec nejel street ani vert, jenom minirampa (v roce 1997 pršelo a byl to poslední ročník bez střechy - pozn. Lang). Fakt mi to ten rok šlo. Na závodě jsem skončil druhej, a vlastně si myslím, že jsem to měl vyhrát. Takhle s odstupem to můžu říct. První byl Brian Patch, jezdil fakt dobře, ale člověk pořád viděl ten vertovej styl. Já kombinoval streetovej s vertovým. Brian to jel jako ve vertce. To je prostě podvádění, haha. 

Vím, o čem mluvíš. Zrovna včera jsem koukal na Transworld video Are you alright. K bowlový tour se připojí Danny Way a ta vertka je v tom ježdění strašně cejtit. 

To je krásnej příklad. Danny udělal hodně super věcí na streetu, ale ten styl mu nikdy nebyl vlastní. Jen si chtěl dokázat, že to taky dokáže.

Ty jezdíš vertky?

No, v tom jsem nejezdil fakt dlouho. Je to velký, už mě to nebaví. Dnes mi to nic neříká a navíc současní vertoví jezdci mě taky nebaví. Zlatý časy vertovýho skateboardingu jsou už dávno za náma. Teď jede bowl. To mě baví, i když mi to zas tolik nejde. Nikdy jsem se nenaučil pořádně surfovat. Svýho času jsem jezdil s bowlovýma skejtrama, oni měli ty zatáčky zmáknutý a krásně se na to koukalo. Já jezdil bazén jako streetovej jezdec. Z toho úplně šíleli. Bowlový ježdění je opravdový umění, je to nová kultura. Já v ní ale nevyrůstal, přišlo by mi to jako podvod stát se teď bowlařem. Musel bych ale trénovat, musel bych ten bazén mít v krvi. Já mám v krvi street a já jsem já. 

Snem každýho skejtra je mít na zahradě minirampu, jak jsi na tom ty?

Postavil jsem si jednu v dílně. Ale nikdy jsem v ní nejezdil.

Proč?

Protože tam prostě byla. Nejezdil jsem v ní. Jen tak tam stála a říkala: „Pojď si zajezdit!“ Chci bejt spontánní, prostředí se musí měnit, musí se dít něco novýho. Nikdy jsem neměl lokální skatepark, kam bych chodil každej den. Do teď nechci chodit na stejnej spot, i kdyby to mělo bejt jen dva dny po sobě. Chci jít dopředu. I streetovej skateboarding se hodně ukotvil na jednotlivejch místech. Můžeme se tam sejít, ale pak co nejdřív vypadnout. Bejt na místě není můj styl.

S kým v současnosti jezdíš nejčastěji?

S nikým. Sám se sebou. 

Tak to je jednoduchá domluva.

Haha, přesně. A nejčastěji u nás na silnici. Jiný to je na tour, to jezdíš s lidma z týmu. V jižní Kalifornii jít skejtovat znamená zavolat kameramanovi a fotografovi, jít na místo, začít jezdit a celý je to jenom o „hej kámo, pojď mi to vyfotit“. Na to fakt seru. K ježdění nikoho nepotřebuješ. Jestli chceš jít opravdu skejtovat, tak se zvedám jako první. Nepotřebuju se se všema kamarádit. Obzvlášť s lidma, kteří to vidí jinak než já. Opravdovej skateboarding už dnes nikdo dělat nechce. Všechno musí bejt natočený a zdokumentovaný. Nejúžasnější skateboarding, kterýho jsem byl svědkem, u toho žádný foťáky nebyly. Po nocích v ulicích s Markem Gonzalesem a ostatníma z tý doby. Některý věci se nedají popsat. 

Pořád se najdou tací, kterejm stačí „málo“, jen se plavit v noci po městě a sžít se s ulicí. Ale je to tak, skateboarding se posunul. Technika šla dopředu, nikdo nechce udělat suprovej trik, aniž by to bylo natočený. 

Já to taky dělal. Šel jsem jezdit a musel sem fotit i točit. Naposled mě to hrozně naštvalo. Pracovali jsme na Element videu a to bylo strašný. Náš kameraman se nám snažil diktovat, co máme dělat za triky. Říkal jsem mu: „Počkej, víš kdo jsem? Kdybys měl alespoň tušení, tak bys mi kurva neříkal, jak mám skejtovat.“ Dělám si, co chci. Natočili jsme sérku, z níž jsem měl skvělej pocit. Udělal jsem tailslide do fakie na takovým banku a dole pod ním byl další bank, do něj jsem měl udělat halfcab. Místo toho jsem si prkno vystřelil do ruky a hodil jsem si skejt pod nohy do toho banku. Úžasný, vůbec jsem to nečekal. To je skateboarding. A kameraman na mě: „No super, musíš to udělat znovu. Víc lidí ocení halfcab. Snažíme se dělat profesionální video.“ Kdo to ale má cenit? Já respektuju sám sebe, to stačí. Jde o pocit. Takovýhle točení je fakt noční můra kámo. 

Dostáváme se k hodně profláklý otázce. Tohle je ta změna, kterou vidíš ve skateboardingu dřív a v tom současným? Uff, z takovejhle dotazů se musíš cejtit jako hroznej pamětník. 

Tak starej se necejtím, ale zažil jsem toho hodně. A hodně se toho i změnilo. Důležitější je však mluvit o věcech, který se nezměnily. Lidi skateboarding pořád milujou, pořád to pro někoho znamená hrozně moc. Asi to vyzní trochu pateticky, ale pořád vidíš skejtry s tou jiskrou v oku, poznáš to i podle toho, jak se danej člověk na skejtu pohybuje, jak ho nese, jak dělá triky. A řekneš si: „Jo, pořád je to dobrý.“ O víkendu jich snad na Mysticu uvidíme stovky, doufejme. Ale i kdybychom měli vidět jenom jednoho jedinýho takovýho člověka, skateboarding má pořád naději. Skateboarding se neřídí rozumem, ale srdcem. Posledních patnáct let jsem z toho vývoje trochu rozpačitej, je to ve stylu „udělejme z toho mainstream“. Ukažme to víc lidem, sdílejme to s nima. Neříkám, že na tom taky nenesu vinu, ale jednou se probudíš a řekneš si: „Pro koho jsem tohle dělal?“ Skejtový značky teďka mají na tričkách vedle svýho loga značku energy drinku, to je hrozný. Měl bys předně podporovat skejtovou značku. Problém je, že těch opravdovejch je tu málo. Všechny jsou vlastněný surfovejma firmama nebo lidma, co dělaj rifle.

Před tím, než jsme začali dělat tenhle rozhovor, jsi hodně mluvil o Duanu Petersovi. Není to tak dlouho, co se dostal z těžkýho zranění kolene. Jak jsi to prožíval?

Špatně. O to hůř, že se mu to stalo na tour, kterou jel se mnou, Mike Vallely Tour with Duane Peters. Duane je tragickej v mnoha směrech, jeho největší chybou je skromnost. Vůbec se neobtěžoval říct mi, že nemůže skejtovat. Možná to byla spíš pýcha, ale ta se skromností částečně souvisí. Mohl s náma bydlet v hotelu, kam jsme se jezdili osprchovat. On nejel ani jednou. Čekal jsem, že s tímhle týpkem na tour zažiju fakt perný chvíle. Ale ani jednu. K mojí rodině se choval jako nejslušnější člověk, jakýho potkáš málokdy. Moje dcera mi řekla: „Duane je nejhodnější pán, jakého znám.“ Nekecám! Choval se tak profesionálně, až to zašlo tak daleko. Vyklidil se z pozornosti: „Vůbec se o mě nestarej, jsem v pohodě.“ O zranění mi ani nic neřekl. Kvůli respektu, kterej k němu chovám, jsem se o něj nechtěl starat. Je to přece Duane Peters. Po tom, co se mu to zranění stalo, jel do nemocnice, kde mu z kolene vysáli krev. Podle mě to byla infekce z tý jehly nebo z toho, jak měl to koleno špinavý. Prostě se na posledním demu neobjevil. Bylo mi trapně, už jen proto, že je Duane na tour se mnou jako host, mělo to bejt naopak. Řeknu to takhle, rock to fakie je trik, při kterým se nachystáš na trik na druhý straně. Ty vole, ale když Duane udělá rock to fakie, tak to je NĚJAKEJ trik. Opravdovej rock ´n´ roll.

Za svoji kariéru jsi měl část v hodně videích, který je tvůj nejoblíbenější?

Těžko říct, jakej je nejoblíbenější. Každej má svý kouzlo. První, co mě napadne, je Powell Suburban Diners z roku 1984. Asi není nejlepší, ale baví mě. Dál mám rád Powell promo z roku 1987, to se jmenovalo prostě Promo. Profil, kterej mě proslavil, je určitě Public Domain z 1988. Neměl jsem ho vůbec ale vůbec rád. V tom roce jsem byl fakt nabitej, měl jsem na každýho, měl jsem neskutečně moc energie. Skoro jako by mnou probíjelo vysoký napětí. Byla to moje doba. A v tom jsme natáčeli Public Domain, chtěl jsem natočit to nejlepší. Dostal jsem svůj první promodel. Sakra, ten měl ale strašnej konkejv. Řekli mi, že to musím udělat na něm, aby byl vidět design Mikea Vallelyho. Já na tom nemohl udělat ani ollie. Lidi teď točí profil rok, já na to měl dva dny. Potřeboval jsem ale ještě deset minut navíc. Točil to Stacy Peralta a ten řekl ne. Pouhejch deset minut a mohl jsem udělat mnohem víc. Šlo to jeden trik za druhým. „Uděláš to? Ne? Oukej, jdeme na další.“ Bum, bum, bum. Mohl jsem udělat hodně novejch věcí, ale Stacy mi ten čas nedal. Já si říkal, tak to jdi Stacy do prdele. Nesnášel jsem ho za to. Teď cením to, že to všechno byly moje triky. Byl jsem to já. Myslel jsem, že se Peralta pletl, ale měl pravdu. Když se podívám na lidi, kteří pod jeho vedením vyrostli. Lance Mountain, Steve Caballero, Tony Hawk, Rodney Mullen, už vím stoprocentně, že měl pravdu. Jaká čest být jedním z nich.

text: Miloš Hroch

Více fotek a další články na skaterock.cz!