Obrázky z Electronic Beats 2014

Ač byl předprodej na letošní ročník Electronic Beats prost návalu hysterie, z nějž jsou spřádány popové mýty a jaký jej provázel vloni s přítomností Lany Del Rey, ani nenabídl zářivou next big thing s takovou silou jako předloni v případě Grimes, vcelku nepřekvapivě byly i letos vstupenky vyprodány za necelé dvě hodiny.
 
Jak by také ne, Moderat předchází pověst Berlin's Finest, navracející se Simon Green si projektem Bonobo vytvořil v Praze již dosti početné publikum a Diamond Version představují patřičné lákadlo pro fajnšmekry. Navíc si tenhle festival v komorním prostředí Archy právem získal pověst velmi vydařených a dozajista pamětihodných večírků. Takže if you wanna see people and you wanna see lights, tohle je místo pro vás.
 
Alva Noto a Byetone se vrátili do Prahy jako Diamond Version poté, kdy je přímka pěti ep vydaných v rozmezí posledních dvou let přenesla z mateřského labelu Raster Noton k Mute Daniela Millera, jehož příchylnost k syrově studené strohé minimalistické elektronice je vcelku obecně známa. Právě tak přímočaře se do vás napřel jejich hlukově úsporný velmi suchý a velmi digitální zvuk, který jste ocenili nejpozději ve chvíli, kdy se pod vámi začala při návalu basů třást podlaha, což na sebe ostatně nenechalo dlouho čekat (s blížícími se Moderat příhodná předzvěst věcí příštích) a když vás první s nesmírně vytříbených gradací, pro něž chlapci projevovali obzvlášt prohloubený cit, hezky zvolna a s tím správně empatickým timingem vnesla kamsi za konec motoru startujícího letadla. Důkladná připomínka kterak se před časem náporem podobně kovového zvuku roztřásly balkony v Radosti při Richie Hawtinovi. Celé si to ovšem plyne s neskutečnou lehkostí a jeví tendenci si vás tanečně nadnášet, hypnotická působivost pak směřuje k stupňovaným euforiím s intenzitou, která mě zas jednou vede k přemýšlení zda je možné dosáhnout orgasmu pouhým působením zvuku. "Co si to píšeš,"? ptá se slečna po mé levici. Naznačuji jí směr mých úvah. Na chvíli se zamyslí a pak říká "rozhodně ano!" "Ta poslední věc připomínala Gesaffelstein", říká ta vpravo. Tady jsem dobře.
 
Zatímco si užívám radost, že Diamond Version pro mě osobně představovali největší hudební zážitek od The Haxan Cloak, nemohu neocenit dramaturgii, která po vědomí zčerstva měnící noiseové elektronice nabízí k patřičnému zvolnění nu jazzové aspekty downtempového veterána (po pěti albech, sic) Simona Greena aka Bonobo. Přiznám, že jsem byl zvědav s jakou hybností představí svůj projekt na pražském podiu tentokrát. Poslední album The North Borders pro mě totiž bylo tím nešťastným příkladem nahrávky, na které je sice vlastně všechno dobře, ale celkový výsledek je bohužel. Lecjaké roztodivné příměry o jeho neživosti a profylaktičnosti napadaly mne, až jsem si chvílemi připomínal, že nemám zapotřebí být pronásledován skalními bonobisty. Nu což, Dial 'M' For Monkey. K mé potěše od prvních tónů singlu Cirrus zní vše výborně, svěže a vesele, jak se nakonec na kapelu hrající poslední koncert šestitýdenního turné sluší. Hned vzápětí vás atmosférický Sapphire svojí hravostí unese do krajin blízkých Four Tetovi, což je rozhodně záviděníhodný výsledek, zpěvačka Szjerdene Fox pak zní ve svých čtyřech kouscích (Towers, Stay The Same, Pieces, Transits) patřičně vzdušně, elegantně a melancholicky. Ač je Simon Green doplňován až pětičlennou kapelou k patřičné zvukové barevnosti (dvoje klávesy, kytara, klarinet, saxofon, bicí) i nanejvýš uvolněné živosti (latinou ovlivněné Kong a We Could Forever), vrcholem koncertu jsou pro mne svojí dynamikou chvíle kdy zůstává na podiu sám (s Ableton controllerem, Novation Bass Station II, Roland SPD SX a skvěle procesovanou basou) anebo v mezihře s bubeníkem Jackem Bakerem (dvou samplovacích padů, skvělé). Veselá záležitost.
 
Playlist jako bonus bonobistům - Cirrus, Sapphire, Towers, Stay The Same, Kiara, Ten Tigers, Kong, Ketto, Emkay, Recurring, We Could Forever, Flash Light, Pieces, Transits, Know You
 
 
Moderat byli strhující! Přiznám, že jsem byl zvědav jak se téhle trojici zrozené z lásky k detroitskému technu (povídejte mi o tom) podaří živě přenést svůj vývoj od ještě relativně chladných konstrukcí prvního alba k stále větší hřejivosti nového materiálu. Vždyť hypnotická kvalita s jakou si vás nechávají unášet do svých melancholických nálad není nikdy studená ani odtažitá, vnímáte z ní vřelost a soucit, něhu. V kombinaci s obrovskou razancí a dynamikou své hudby jsou pro vás zážitkem, který si vás prostě vezme. Nepracují s kontrastem jako David Bowie, který je živě tak emočně nabitý, že si vás chytí pod krkem, ale zároveň vám z dálky zamává, nejsou v ledovém odstupu jako svého času podobně plynoucí a unášející Underworld. A včerejší koncert plně potvrdil co jsem slyšel o jejich nedávném berlínském vystoupení, z kapely vnímáte jak se svým hraním nesmírně baví, ohromnou srdečnost, uvolněnost a nadhled. Ovšem je potřeba zároveň také uznat, že to chlapci vzali pěkně zostra. Od úvodních tónů This Time si vás umístili přesně tam, kde potřebují, aby se do vás vzápětí nekompromisně opřeli ostřejší částí svého repertoáru, po A New Error následovalo v rychlém sledu Milk a Seamonkey, strhující Rusty Nails, aby pak v souladu s očekáváním směřovali svůj koncert k stupňující se vřelosti přes Bad Kingdom a Damage Done až k závěrečnému přídavku Let In The Light (před nímž se podlaha sálu zachvěla znova, tentokrát však hromovým dupáním nadšených zúčastněných). Říci, že výtvarná stránka připravovaná partičkou Pfadfinderei byla jedinečná, by byl ještě notný understatement. Monochromatická projekce do zčásti průhledných pláten postavených do X pracovala přímočaře a velmi účinně s prostorovým efektem, minimalistické projekce (ruce v A New Error) působily jinak než Corbijnovy práce pro Depeche Mode, expresivněji, kontrastně pak vyznívaly Neo Raucha připomínající kresebné prvky. Po většinu času probíhalo vystoupení Moderat témeř v naprosté tmě, projekce doplňovány bílou, jen jednou jedinkrát se zbarvila bodová světla jako akcent červeně. O skvostné kvalitě zvuku (a to v rámci celého večera) není třeba se zmiňovat. A to pomni, zažils-li někdy něco hrát takhle, už na to nikdy nezapomeneš. Ale především, po celou dobu koncertu se právem vkrádala neodbytná a postupně sílící myšlenka směřující až k naprosté jistotě - Moderat byli zážitkem srovnatelným s Kraftwerk, opravdu až takhle daleko. Jak moc či málo vám to zní?
 
Ač bylo loňské vystoupení Lany Del Rey látkou, ze které se spřádají sny, letošní ročník Electronic Beats byl senzační a jako celek dokázal ten loňský ještě překonat. A to chápete, že byla laťka nasazena již hodně vysoko. Vždyť kdy se vám stane, že si dopřejete dva zážitky hudbou změněného vědomí bílým světlem přezářenou minimalistickou elektronikou v rámci jednoho večera? Těšte se na příště…
 
Electronic Beats, 28.3.2014, Divadlo Archa
-
text: David Berdych