Martin Švihla: NE konci jednoho stromořadí

Je to jedna z mála věcí, kterou si ze základní školy pamatuje každý. Stromy vyrábějí kyslík, lapají prach, čistí vzduch. Život na Zemi bez nich v zásadě není možný. Jak je tedy možné, že má kdosi v popisu práce jejich likvidaci a školní látka ho nebere? Odpověď na tuto otázku patrně patří k mnoha mysteriím Vesmíru. Vem to čert, důležitější je, že jsou tu pořád lidé, kteří se kácení stromů diví a bojují proti němu. Jedním z nich je Martin Švihla, vinohradský patriot, který už skoro rok volá na celou Belgickou ulici v Praze velmi hlasité Ne konci jednoho stromořadí.

Martin Švihla Vinohrady poprvé spatřil v šestnácti letech. Po vysoké škole se sem přestěhoval a v roce 2008 si otevřel kavárnu v Belgické ulici. Na Vinohradech bydlí se svojí rodinou, tady pracuje i tráví volný čas. Má to tu rád. Už dávno je to jeho čtvrť. Stejně jako stovek jeho sousedů, kteří tvoří duši sousedské iniciativy Belgická žije!. Společenství, které by nemuselo vzniknout, kdyby v Praze platily zákony selského rozumu.
Ale popořadě.
Povídají si takhle loni v létě na ulici sousedi: „Tak si představte, že jsem šel na úřad, esli by nemohli zastřihnout tu lípu, co mi stíní do oken, a oni že to už nebude potřeba. Nebude se zastřihávat, bude se řezat. A nejen lípa. I akáty a javory a všechny ostatní stromy na ulici. Proč? Protože ulice se bude opravovat a stromy by překážely strojům.“ Martin, účastník sousedské debaty, se ocitá v „absurdním filmu“. „Cítil jsem mezi sousedy nesouhlas, smutek, ale také bezmoc – že se s tím nedá nic dělat. V tom momentě mi došlo, že jestli s tím má někdo něco začít dělat, tak to budu muset být já. Že bude potřeba se sousedy mluvit, hledat a navrhovat lepší řešení. A to jsem se vyděsil podruhé, protože jsem okamžitě věděl, co to bude znamenat. Věděl jsem, že se budu muset vystavit, že se budu muset postavit dost velké mašinerii a přijít do kontaktu s politikou, které jsem se vždycky snažil vyhnout.  A i tak jsem věděl, že není cesty zpět, protože už o tom vím. I kdyby se nikdo nedozvěděl, že jsem před tou situací zavřel oči, dotýkalo se mě to tak, že bych se nemohl dívat klidně do zrcadla.“
Z kavárníka se stal načas aktivista.
 
Celý článek najdete na webu GALERIE NE