Libuše Jarcovjáková: Životní úroveň běžných lidí z Kreuzbergu byla nižší než v Praze

Rozhovor s významnou undergroundovou fotografkou Libuší Jarcovjákovou o životě během normalizace, životě v turecké čtvrti Kreuzberg v západním Berlíně, intimitě a blízkosti během fotografování a nově chystané knize Černé roky, jejíž vydání je ještě stále možné podpořit na Hithitu.
 
Býváte přirovnávána k americké fotografce Nan Goldin, která zásadně ovlivnila uměleckou fotografii v 70. letech svými realistickými fotografiemi ze života americké subkultury. Lichotí vám to?
Já ani nevím, jestli je ten příměr úplně přesný. S prací Nan Goldin jsem se seznámila poměrně nedávno. Přímý vliv tedy žádný neexistoval. Spíše jde o to, že jsme možná měly do určité míry paralelní zkušenosti, každá ve své části zeměkoule, každá ve svém, velmi odlišném světě. To, co nás spojuje, jsou určitá témata a určitá otevřenost. A také forma výpovědi, neestetizovaná vizuální reakce, jistá syrovost, práce s bleskem, snapshoty. Její cesta na fotografické výsluní byla poměrně přímočará a uznání došla už v 80. letech. Já v posledních letech vytahuju své fotky z šuplíku jako králíky z klobouku a baví mě ta určitá nadčasovost, která, jak se zdá, je v nich obsažená.
Stejně jak Goldin jste se nebála jít do hloubky a fotit život lidí, jaký skutečně je či byl. Za časů normalizace jste dokumentovala například v pražském T-Klubu, který byl zaměřený na homosexuální menšinu. Dnes by se jednalo o naprosto přirozenou věc, za času normalizace, kdy byli homosexuálové evidováni v tzv. „růžových seznamech“, se mohlo jednat o velký problém. Jak na focení homosexuálové reagovali? 
V prostředí, kde jsem se pohybovala a kde jsem posléze i fotografovala, byli většinou lidé, kteří za sebou měli „coming out“. Netajili svou orientaci a neskrývali svou identitu. To neznamená, že jsem mohla svobodně fotografovat cokoliv, bych chtěla. Fotografie vznikaly se souhlasem fotografovaných, při různých oslavách, karnevalech, Silvestrech. Fotografovala jsem s bleskem a byla jsem vždy dobře viděna. V žádném případě jsem se nepokoušela o nějaký dokument ze zálohy. 
Bála jste se vy sama StB?
Že žiju v systému, kde mohl být teoreticky každý spolupracovníkem nebo dokonce agentem StB, jsem samozřejmě věděla. Nevedlo to ale k žádné paranoie. Míra strachu byla asi závislá na tom, co kdo mohl v daném situaci ztratit, jak moc byl vydíratelný. Neměla jsem téměř nic, o co bych se musela bát. Pracovala jsem většinou jako dělnice nebo uklízečka a tak jako tak jsem žila na okraji oficiální společnosti. 
Opusťme na chvíli Prahu. V roce 1985 jste emigrovala do západního Berlína a žila v převážně turecké čtvrti Kreuzberg. Jak vzpomínáte na začátek nového života?
Byla neuvěřitelná zima, skoro nikdo netopil, pořád jsem se klepala zimou.  Na jednu stranu na mě ze všeho dýchala svoboda a otevřenost, na druhou stranu jsem dostala pořádný strach. Kapsy jsem měla prázdné, kontakty minimální, jazyk neohebný a absolutně jsem nerozuměla systému. Nebyla jsem emigrant, takže se na mě nevztahoval žádný podpůrný program. To, že se člověk musí postarat sám o sebe, že tu není stát, který všechno řídí a kontroluje – tohle pochopit a přijmout mi chvilku trvalo. Byla jsem tam, kam jsem se toužila se dostat a absolutně jsem si s tím nevěděla rady. Takové byly moje začátky v Berlíně.
Co vás při příchodu do Německa nejvíce překvapilo?
Západní Berlín a obzvláště Kreuzberg vlastně nebyl Německo tak, jak jsme ho znali. Tady se ten slavný hospodářský zázrak neprojevoval.  Životní úroveň běžných lidí z Kreuzbergu byla nižší než ta, kterou jsem znala z Prahy. Bylo to dáno skladbou obyvatel. Mými sousedy byli mladí lidé ze všech koutů světa, kteří se vůbec nezajímali o nějaké materiální statky, chtěli být hlavně nezávislí na všech a na všem. Dům, ve kterém jsem zpočátku bydlela, vypadal jako squat i když squatem nebyl. A pak tu byl také silný orientální akcent, který do Kreuzbergu vnášeli turečtí imigranti.
Jakým směrem se ubírala vaše tvorba v Berlíně? 
Jako obvykle a jako už tolikrát v mém životě jsem se fotografováním propracovávala k pochopení toho, co právě žiju. Takže jsem pokračovala ve fotografování něčeho, co byla vlastně deníková, autobiografická fotografie. Zkoumala jsem své strachy pomocí autoportrétů, fotila jsem svou osamělost v nočních ulicích, zkoumala jsem a hledala své nové místo k žití.
Z vašich snímků je cítit blízkost, intimita. Jak moc těžké je prolomit bariéru mezi vámi a fotografovaným a získat možnost nahlédnout do jeho nitra?
Myslím si, že lidé dobře vycítí, když se o ně doopravdy a do hloubky zajímáte. Když vám není lhostejná jejich životní situace, když máte čas a chuť naslouchat jejich životnímu příběhu. Pak většinou žádné bariéry nejsou. Asi mám dar empatie, je to pro mě přirozený proces. 
Lze si vůbec během (ale i po) fotografování držet „profesionální“ odstup?
Ne, to nelze. Vietnamský cyklus jsem ukončila v okamžiku, kdy jeden můj milovaný bývalý student (učila jsem vietnamské dělníky český jazyk) záhadně zahynul. Byl nalezen mrtvý u ubytovny a nikdy se nevyřešilo, co se vlastně stalo. V tom, co jsem fotografovala, jsem většinou byla namočená až po krk a někdy ještě hlouběji. Nebyla jsem nijak psychicky stabilní a můj život se tak podobal horské dráze. Vyrovnat se s některými fotografovanými situacemi občas hodně bolelo.
Co nevidět se chystáte vydat monografickou knihu s názvem Černé roky? Proč až nyní?
Svůj nezpracovaný fotografický i literární archiv jsem za sebou táhla jako síť plnou ryb. Stěhoval se se mnou z místa na místo a pořád nebylo dost času, vůle, soustředění a energie ho začít zpracovávat. Přes dvacet let jsem učila fotografii a soustředila se na práci svých studentů, ne na tu svoji. Naštěstí přišla společenská objednávka. O mou práci začal být v posledních letech docela zájem. Prostě dozrál čas. K tomu, aby kniha opravdu vyšla, mě ale dotlačila především železná vůle a nevyčerpatelná energie Báry Baronové a jejího vydavatelství wo-men, která s ideou přišla a už ji nepustila. A to jsem se z počátku docela dost vzpírala.
Na jaký obsah se mohou její čtenáři těšit a kdy bude kniha k dostání?
Kniha mapuje čas od počátků mého fotografování (1971), kdy jsem jako devatenáctiletá začala seriózněji fotografovat, až po rok 1987, kdy mi bylo třicet pět a kdy jsem byla, jako už tolikrát předtím, v hluboké krizi. Odehrává se především v Praze a také v Berlíně a v Tokiu. Psaný text jsou chronologické deníkové záznamy a fotografie deník částečně ilustrují a zároveň vás přivádějí do světa, kde jsem žila a jak jsem ho viděla. Kniha vyjde začátkem prosince, na tuto dobu je také plánován její křest.
 
 
Má poslední otázka směřuje k vašemu působení na Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici v Praze, kde jste dlouhou dobu učila. Jaké byly práce vašich studentů a co vás na učení bavilo nejvíce?
Učení tvořilo podstatnou část mého posledního čtvrtstoletí. Byla to úžasná práce. Inspirující, smysluplná, stále překvapující. Lidé, kteří k nám přicházeli studovat, byli vyzrálí a věděli, co chtějí. Za ta léta vznikla hromada skvělých prací a projektů. Pokud jsem měla nějakou silnou pozitivní vlastnost, tak to nejspíš byla má schopnost studenty podpořit a motivovat. Učit pro mě znamenalo také proces neustálého učení se. Zrovna toto považuji v životě za jednu z nejdůležitějších věcí.