Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: HOW TO DESTROY CASTLES WITH TRAVIS BARKER AND YELAWOLF AND NOT END UP TOTALLY DEF

Uznávám. Nebylo to fér vystavit vás tak těsný a těžký volbě. Čtyři veskrze zásadní a očekávaný desky, to je taf as fak, hehe. Pokusím se z toho vybruslit po snajprovsku a ač jsou počty hlasů ze záhrobí digitálního světa sociální pavučiny poměrně jednoznačný, byla by škoda si ty zbylý opusy škudlit pro sebe na další tejden. Protože už teď mi je jasný, že třeba takovej Example a jeho Evoluce muže bude hodně výživný a kontroverzní sousto.
 
Takže Deftones. Hele, jako nevím, no. Já je vlastně nikdy moc neposlouchal. Koi No Yokan bude mít určitě pro skalní deftonisty zásadní význam jasně deklarující varovnej posun a obsahující elementy dosud neslýchaný. Pro mě je to už při třetí skladbě Leathers jako monotunel vedoucí horou trávy. Too much weed, hehe. Rozostřený ozvěny povědomýho hlasu. Poltergeist, to je Leatherface z The Texas Chainsaw Massacre v celý svý zvrhlý kožený kráse, ale jakmile dojde na refrén, je to zase weed, weed, weed. A shitload of weed. Vlastně přestávám vnímat tu hranici mezi totální zhuleností a klenutou melancholií s grunge prvkama (Entombed). Monotematický, leč pohlcující, to přiznávám. Rosemary funguje skvěle, ale než Chino dozpívá jedno jediný slovo, mám místo očí jenom tenký škvírky a usínám. Dynamika to jo, ty riffy jsou občas smrtící, i když trilionkrát slyšený, ale s mým ADHD syndromem a bez trávy je to jako nekonečnej ponor do tuhnoucí huspeniny.
 
How To Destroy Angels. Já vím, že Trent je kult. Kurva kult. Mistr šerednejch nočních můr a vrstvenýho zvukovýho nihilismu. NIN byli jako Gigerovo monstrum, který s jasným záměrem stvořil proto, aby nakonec pohltilo samo sebe, vyžralo si změti zadrátovanejch vnitřností a na ohlodaný kostře industriálního predátora povstal další, analogovej sliz produkující mastodont. Je o něco subtilnější, ale o to víc zákeřnej. An Omen má jenom šest věcí. První Keep It Together je slibnej začátek, přesně v duchu toho, co člověk asi očekává. Trent je přece kult.
Jenže ta druhá, sedmiminutová psychofolkařina Ice Age je tak protivná, že by klidně mohla bejt na soundtracku Cold Mountain. Jakkoliv je z toho cítit Mistrova ruka, pořád se nemůžu zbavit dojmu, že místo How To Destroy Angels se to mělo jmenovat How To Make My Wife Happy. Což je rámcově v pořádku, ale – a teď přijde očekávatelná sexistická vsuvka, jak jinak, hehe – mnohem víc než zpívající Mariqueen Maandig mě baví Mariqueen Maandig na soft porn fotkách a nemusí u toho mít ani v klíně basu. Možná kdyby natočila nějaký pěkně ujetý péčko, byl bych spokojenejší, než když musím poslouchat sedmiminutový ambientní kníky, jakkoliv jsou sofistikovaný a náležitě atmosfericky temný. I když Speaking In Tongues je voodoo jako prase.
 
Travis Barker a Yelawolf. Jeden počmáranej šašek hledal dalšího počmáranýho šaška, až se našli. A připletl se jim do toho třetí počmáranej šašek a ten s sebou dotáh ještě další existenci, Skinheada Roba, kumpána z The Transplants (jo, krapet se mi po nich stejská). Jestli jsou HTDA odtažitej psí čumák, tak z tohodle ten ‘brotha fella gangsta’ pocit sálá na sto honů. Psycho White, hej, uděláme nějaký featuringy, bude prdel! A asi byla.
Stejně jako u Reznora, tady fungujou jména, hlavne to Travisovo, ale fakt je, že ta první věc Push ‘Em je prostě dokonalej nevázanej punkem poháněnej destroyer. Feet Underground je až moc “klucí, zavzpomínáme na starý dobrý časy”, ale akceptuju. Funky Shit je hlavně o Yelawolfovi, ale hned následující Whistle Dixie má jednak geniální video a druhak ten maršovej model je svým způsobem skandálně komickej i funerálně zlověstnej těžce přetěžce. Poslední Directors Cuts je unikátní blend Body Count blahé paměti s refrénovou dovedností starýho divokýho Eminema. Možná by se zrovna tohle klukům nelíbilo, ale mě to pobavilo a udělalo radost. Psycho White – umělecká výpověd v intencích vážnosti a serióznosti nula, ale zábava a všiváctví za deset. To beru.
 
Here we go! Máme tady našeho usoplenýho vítěze. Je to až s podivem, jak jsou Crystal Castles v Čechách populární. Koncert v LMB byl, víc než cokoliv jinýho, bravurně zvládnutej výpal zorniček a letošní Rock For People, když pominu všechny okolnostní sračky, jenom nekoukatelně nasvícenej chomáč hluku. Ale takový jsou vlastně všechny jejich koncerty. Plus sem tam rvačka, krev, chlast, drogy, násilí a zase násilí. Někdy legrační, jindy pobuřující a nesmyslný, nebo zlověstný a klinicky paranoidní. To je jedna optika, kterou se dá na CC nahlížet. Celej ten atraktivně jímavej příbeh, kterak se uječená a bezprizorní Alice s Ethanem potkala, jak z nich Mertok udělal senzaci na kolečkách, protože pár let znali jenom pódia, hotelový pokoje a koukali na svět skrz děravou kapuci jediný mikiny, kterou má Ethan skoro na všech fotkách. Říkat tomu 8bitovej punk by bylo moc hloupý a trestuhodně povrchní. Žádný fancy vychytaný studio, kde se za draho vyrábí jakože autentická špína. Žádnej producent, kterej někam přiletí soukromým jetem, na objednávku vyprodukuje garážovej bordel, aby ukojil požadavek na autenticitu a přitom dostal ten svůj zparchantělej šek.
Ethan si tahá po celým světě svůj kouzelnej ‘gear case‘ a zaznamenává nálady, píše nelichotivej deník. Tak, jak může, jak umí. Sám si skládá, sám produkuje. Low level. Underground. Roots. I ty osmdesátkovým diskem a trapným trancem nejvíc poháněný tracky jsou jako svěrací kazajka, trpkej rukopis doby, ve který naoko slepě žijeme. Proti Trentovejm Ničitelům andělů je to neandrtálský a triviální, ale do morku kostí pronikající inferno nocturno. Jako na kmenový tóny a harmonie převedenej obraz postapokalyptickýho probuzení. Svět, jak jsme ho znali, je jenom holografickej škleb. Cyklický útržky divnejch melodií, který jsou slyšet v poryvech nekonečnýho mrazem spalujícího větru na betonovejch pláních. Rozladěný harmonický plochy, rotující pink noise, klaustrofobický závratě z propadů do nikam. A hlas jako pátej element, vycházející kdovíodkud a sdělující šifrovanej vzkaz z dávný minulosti, kdy tráva byla ještě zelená a nebe modrý. Morseovkou. Jazykem zlomenejch a dávno pohřbenejch. Witch house je klišé. 8-bit je blbost. CC jsou z každýho trochu, ale podezřívám je, že Ethan ani Alice nevědej, co jedno i druhý je. Jenom kdysi dávno, v nějakým hodně šeredným rauši někde našli jednu jedinou desku My Bloody Valentine. Ta stopa v nich zůstala nesmazatelně vrytá. CC na III vyvolávaj duchy z budoucnosti, který chráněj tajemství, co mohlo odvrátit Soudnej den. Pozdě. Mám svýho vítěze, i když prohrál. Všichni jsme prohráli. Dál... dál už není nic.