Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Macklemore & Ryan Lewis - The Heist

Moje nevymáchaná huba virtuálního Robina Ká Hooda, co se zastává sám sebe a ostatních vodrbanejch důvěřivejch zákazníků VANPu, byla ztrestána prvním letošním sněžením. Aspoň tak jsem si to vyložil já, protože alibisticky hledám jakýkoliv znamení, abych mohl napadnout tu vylhanou neexistující instituci nazývanou Bůh, že je pěkná kurva. Ale může bejt kurva někdo nebo něco, co neexistuje? Asi ne, to je fuk, stejně je to imaginární ‘nic’ kurva, tak! I za ten adaptér může. Je spřaženej s tajnou konspirační sítí VANPu. 
V sobotu jsem se vracel ze Sušice a stromy v ulici, na kterejch je pořád i zelený listí, byly přešňupaný tím krystalickým koksem, až jim z toho praskaly větve. Jako takovou malou pomstu jsem natruc domů koupil lilie. Krásně voněj a sníh je fuč, spravedlnost vyhrála. Bylo mi vmeteno do fejkbukovýho ksichtu, že o shnilejch pomerančích v Bille taky nepíšu. Když já nechodím do Billy! No nic. Ty lilie mi měl stejně koupit VANP a přihodit k nim bednu adaptérů jako bonus, tak by to totiž řešili kdekoliv jinde. A to nekecám. Nespokojenej zákazník je ta nejhorší vizitka, toho se každej bojí jako čert pohrabáče. Ne tady, haha. Musel jsem stokrát napsat „Já, zlotřilý Snajpr Ká, už nikdy nebudu rejpat do chudáčků VANPáčků“ a poslat to andělskou poštou tomu hulibrkovi nahoru, ten to ukázal dole na Děkance, a až potom jsem mohl v úterý do Akropole. Koncert byl fajn, ale jsem i mentálně tak vysátej, že dneska fakt nečekejte nějakou třeskutou slovní zumbu, haha.
Rozmarný všivý počasí lidi zkroutilo do malejch uzlíčků neštěstí, i ty nejvzdorovitější optimisty svázalo do kozelce a uvrhlo na ně kletbu zimního času, takže jako ten nejshitovější bonus padá tma o hodinu dřív. Všichni láteřej a nadávaj a vůbec je to takový celý jako ve stupních šedi. The Heist není tak docela nová deska. Kromě faktu, že je přesně tím, čim by hip hop dneska mohl a hlavně měl bejt, to rozhodně je sto a jedna věc, jenom ne ortodoxní hip hop. The Heist je náladotvornej, optimistickej, jak babí léto melancholickej, ale nevtíravě sofistikovanej pelmel, namíchanej neslýchaně přesnou rukou z ingrediencí, který do sebe zapadaj jako puzzle. Macklemore mi připomíná mix ne tak najebanýho Sluga (Atmosphere), prostě ta bílá kůže je z toho cejtit, ale není to na škodu, a Kida Cudiho.
 
Oba mám rád, Atmosphere aka Sluga jsem jednu dobu adoroval (a vydrželo mi to zatraceně dlouho!) pro jeho lehce mentorský, ale zároveň děsně klevr rhymes a pro tu neobyčejnou atmosféru, kterou ve mně jeho rapovaný příběhy vyvolávaly. Bylo to jako se dívat na film, třeba o klukovi, kterej v lokálním liquor storu někde na předměstí Minneapolisu vytáhne bouchačku, ale je to víc vyděšenej spratek než zlodějskej superhero. Všechny reálie z textu Always Coming Back Home To You se zhmotňovaly s každou další odrapovanou řádkou a celý to mělo cinematickej a trojrozměrnej kontext. Zabalený do Antovejch (DJ a producent) lehce obhroublejch, ale zároveň chytrejch, celek umocňujících beatů a oldschoolem promazaný i pomazaný produkce.
 
Ryan Lewis je dál. Jeho neomylnej cit pro instrumentaci a po mikrokapkách injektovanej patos je tak vyváženej, že už dlouho jsem neslyšel nic tak přirozenýho, a přitom emotivního, v hip hopu už vůbec ne. I proto je The Heist hudebním kaleidoskopem, do kterýho sice barevný sklíčka nasypali v hiphopovým výzkumáku, ale zachrastit si a nechat se vtáhnout do pohádkovýho světa zlámanýho světla a barev může naprosto každej, i ten, kdo má celej hip hop úplně na háku, nebo ho dokonce vůbec nemusí. Tam, kde je Slug hrubej, ironizující, cynickej bastard a Cudi naopak znatelně teatrální a sebestřednej, Macklemore je smířlivej a s kurevsky sexy flow jde nenásilně po melodii. Společně s Lewisem jakoby mimoděk vrství neobyčejně silný nálady, který jsou sice ve svý podstatě postavený na minimalistickým fíglu, ale přitom rafinovaně ilustrujou, co se děje mezi řádkama. Instrumentace je vůbec hodně netradiční, zhusta se opírající o piánový motivy, někdy košatě orchestrální, jindy totálně triviální, s oblibou si hraje s lesníma rohama a vůbec dechama, ale ani omylem nezavání laciným funky. Spíš to má blízko k alegorii s obléháním Jericha Izraelitama, který nakonec zbořili hradby města silným a zlověstným zvukem trub.
 
A jestli to třeba chvíli vypadalo, že The Heist je jako sledovat romantickej vnor dohasínajícího slunce do horizontu Atlantickýho oceánu na jihokalifornský pláži, dejte si pár textů, třeba Neon Cathedral, Same Love nebo Starting Over… Vlastně všechny. Stejnej efekt jako u Atmosphere - hudba developující nenásilně poselství, instrumentace supportující okřídlený slova, verbální naléhavost, vcelku závažnej sociálně-politickej kontent. Fuck, miluju tuhle desku, fakt že jo! Budu ji nosit s sebou celou zimu a na jaře ji budu buď nenávidět, nebo dostane úplně jinej rozměr. Miluju The Heist!
Video preview alba najdete zde.
Další hudba M&R a videa jsou tady.