Jaký byl nominační večer Českého lva?

 
Jak nejlépe shrnout včerejší nominační večer? Ester je bohyně - a loni v Čechách vzniklo pět filmů. Dá se tak celkem pohodlně soudit podle počtu nominací: Odcházení je získalo ve všech dvanácti kategoriích, Poupata jich mají deset, Nevinnost a Alois Nebel po osmi, Rodina je základ státu pouze šest. To bylo něco statistiky, na dalších devatenáct snímků uvedených v minulém roce zapomeňte, sbohem, a díky za ryby. 
Samotný večer byl překvapivě zábavný, jakkoli to zní jako protimluv: co může být zábavného na dvouhodinovém opakování sestřihu pěti filmů? Zásluhou jedinečné Ester Kočičkové, jíž statečně sekundoval Jakub Žáček, ovšem časy mezi repeatem měly švih a vtip a je jedno, jestli tehdy, kdy se Ester polovážně navážela do Sloven okupujících český umělecký prostor nebo tehdy, kdy se Jakub Žáček ptal Vojty Lavičky, jestli je opravdu Rom (ten jen odtušil, že ano, a žádnej oříšek, nýbrž poctivý neředěný pětigenerační Cikán.)
Bylo by prima, kdyby Petr Vachler, pobíhající po Lucerně s párátkem mezi zuby měl jednou dost odvahy na to, aby Ester Kočičkové svěřil moderování hlavního večera, jakkoli jeho možnou obavu, že by české celebs Ester neustály, vlastně chápu.
Trochu zvláštně působilo snad jen vystoupení Simony Babčákové, která děkovnou řeč vystavěla na reklamě na DVD s oceněným filmem, v němž hraje, a na rádobyspiklenecké propagaci seriálu Comeback. Uvědomuji si, že tím, že o tom píšu, přiznávám, že se jí to povedlo i mimo vysílací čas, ale je to škoda. Babčáková tohle zapotřebí nemá, navíc promo vlastních pořadů na konkurenčních stanicích je pasé od doby, co Lucie Bílá v přímém přenosu na Nově pozvala diváky na svůj pořad na Primě... nebo naopak. Ale nešť, třeba je trapnost nové správňáctví. 
Absurdně, až vlastně nějak dojemně pak vypadalo vyvrcholení celého večera, vystoupení živého Petera Nagye doprovázeného tanečním souborem Šivovo kolo života. Společně si tu odinterpretovali přeslavný song Láska je tu s nami, inspirovaným ještě slavnější vydupávačkou cirkusových Queen. Škoda jen, že Peter Nagy, zvolna se měnící v ještěrčího muže, nedokázal otvírat pusu na playback tak, aby to bylo aspoň trochu uvěřitelné, a že ve chvíli, kdy bylo jasné, že přímý přenos skončil, přestal zpívat úplně a jen se širokým úsměvem a široce rozkročenýma nohama děkoval "doslova bouřící Lucerně."
A bez zmínky nemůžu nechat ani oněch dvanáct nominací pro Odcházení, režijní debut presidenta Havla. Byla jsem jednou z mála, kterou Odcházení upřímně nadchlo. Posílala jsem na film svoje kamarády, chtěla o něm s nimi mluvit,  vzájemně si odhalovat ty nejmenší postřehy... zkrátka jako vždycky, když vás něco baví. Jenže na Odcházení se nechodilo, a kritika jej bez jakékoli snahy o pochopení nebo aspoň pokusu o základní přijetí Havlovy poetiky strhala. Kde se tedy vzalo těch dvanáct nominací? Byl snad stejně jako Havel člověk i Havel režisér doceněn až po smrti? 
 
PS: Akademici! Nic proti ničemu ani jednou? Styďte se.