Radim Špaček: Bollywood = pestrost

Radim Špaček je znám láskou k Indii a bollywoodské kinematografii.Už devět let organizuje Festival bollywoodského filmu. Kromě toho plánuje s tvůrčím týmem Pout nový film a cestu do Afghánistánu, kde natočí  dokument o práci českých civilních poradců a vojáků. 
 
Jsi uměleckým ředitelem Festivalu bollywoodského filmu. Ve druhém říjnovém týdnu proběhne jeho už 9. ročník. Než se dostaneme k samotné podstatě festivalu, jak ses dostal k takové funkci?
 
Funkce je samozřejmě to poslední, co mě na festivalu zajímá - rozdělili jsme si je takhle s ostatními v našem týmu spíše z nutnosti, vypadá to líp a kravaťáci na schůzkách zbožňují škatulky. Taky jsme něco museli napsat do žádosti o registraci našeho občanského sdružení Bollywood o.s., které festival pořádá. Ono se to všechno seběhlo tak nějak samo. Když jsem byl před čtrnácti lety poprvé v Indii, tak jsem si samozřejmě z profesionálního zájmu zašel do kina a stal se svědkem fascinující podívané - ani ne tak na plátně, jako spíš v publiku. To, jak Indové milují indické filmy, své hrdiny a hvězdy, to je úplně něco jiného než u nás. Když jsme si pak chtěli z nostalgie udělat s kamarádkami Sangitou a Hankou večírek s projekcí nějakých filmů, zjistili jsme, že máme všichni malý byt a že bychom chtěli pozvat i kamarády, tak jsme zorganizovali takovou minipřehlídku na FAMU a v NoDu. Byli jsme upřímně šokováni velkým zájmem a skvělým ohlasem, tak jsme to o rok později zopakovali v kině Aero a pak už se to nedalo zastavit.
 
Díky tobě jsem pár indických filmů viděl, ale abych se přiznal, neznám "backround" těch filmů, takže nevím, jestli to byly kasovní trháky nebo spíš patřily do ranku nezávislé produkce. Ale asi jako většina neznalců Bollywoodu jsem si udělal představu, že Bollywood jsou filmy s delší stopáží, kde všechno je hodně barevné a hlavní protagonisté se semtam promění v muzikálové herce, kteří výborně zpívají a tančí. Navíc v každém filmu musí být několik "honiček" na motorkách nebo ve sportovních autech. Je to hodně zkreslený popis bollywoodské produkce? Daly by se najít nějaké artibuty, které spojují většinu tamějších snímků?
 
To samozřejmě je i není pravda. Ano, většina bollywoodského mainstreamu se drží celkem osvědčeného vzorce a žánru romantické komedie, ale poslední dobou mi připadá, že Bollywood rovná se hlavně pestrost. Vzniká velké množství žánrových filmů, které tam mají dlouhou tradici (thrillery, horory, detektivky), ale nápadně se zvyšuje jejich kvalita a pak jsem taky zaznamenal i spoustu uměleckých pokusů, které připomínají spíš moderní evropské trendy. Ale ne nadarmo se těm "pravým" bollywoodským filmům říká "masala movies" - masala je směs koření a stejně jako u koření platí i u komerčních filmů, že v nich musí být správně namíchány všechny potřebné ingredience - napětí, humor, láska, tanec, zpěv, švarní herci a půvabné herečky.
 
Festival bollywoodského filmu se snaží do Prahy dostat spíš ty komerční kousky nebo ty umělecké pokusy? Jaká je dramaturgie festivalu a konkrétně nadcházejícího 9. ročníku?
 
Snažíme se na omezeném prostoru představit indickou kinematografii v celé její šíři a pestrosti, takže se snažíme promítat všechny druhy filmů, co jich jen je. Je jasné, že musíme mít ty komerční trháky, které konzervativní české publikum vyžaduje, ale příjemně nás překvapuje, že hodně lidí chodí i na dokumenty nebo žánrové "outsidery". Byl jsem navíc v zimě v Indii na průzkumu a zjistil jsem, že drtivá většina těch tzv. blockbusterů pohořela u diváků i u kritiky a naopak na vzestupu jsou ty malé nenápadné filmy, jako je například krásný film Udaan. Příběh o komplikovaném vztahu syna a jeho despotického otce v industriálním městě byl s velkým ohlasem promítán v Cannes a překvapivě získal sedm sošek Filmfare Awards, takových indických Oskarů. Takže i letos se diváci můžou těšit na zajímavý mix těch nejúspěšnějších nebo nejzajímavějších filmů, budeme promítat i regionální produkci - filmy marátské a tamilské.
 
Běžné filmové festivaly jsou spojené s hvězdami, které je propagují. Před dvěma lety v Praze byl Kabir Bedi, který je pro nás hvězda, protože ho známe ze seriálu Sandokan. Ale Indové asi mají mnohem větší celebrity. Snažíte se je sem přivézt? Případně jsou důležité proto, aby se na filmy, nebo na následný večírek dostavili Indové a celkově větší počet návštěvníků?
 
Indická posedlost hereckými hvězdami je něco, co si tu vůbec neumíme představit, někdy to dosahuje až nepochopitelných rozměrů. Společenský status takového herce, třeba Shah Rukh Khana nebo Amitabha Bachchana, je vyšší než u jakýchkoli politiků nebo náboženských guru. A pohybují se ve světě velkého byznysu a peněz - Shah Rukh na příklad inkasoval 300 000 liber za hodinové vystoupení na pařížské svatbě dcery indického podnikatele Mittala. Z toho je asi trochu patrné, že pozvat ty největší hvězdy do Prahy je pro nás v současnosti dost nereálné. Navíc bychom se pak asi dostali do trapné situace, kdy by indická hvězda chodila po Praze a nikdo by ji tu neznal, což naštěstí nebyl případ Kabira Bediho. Takže raději pozveme nějaké nezávislé (a nenáročné) tvůrce, než abychom zbytečně plýtvali silami a energií. Nicméně právě probíhají jednání se slavnou indickou modelkou českého původu, která účinkuje i ve filmech a v Indii je velmi populární. Snad jsem to teď nezakřiknul...
 
Kromě Festivalu bollywoodského filmu se angažuješ i v přehlídce, nebo jak to nazvat "Indian Food Festival". Můžeš o tom říct něco bližšího?
 
Napadlo nás, že indické filmy zajímají spoustu lidí, ale indické jídlo zajímá všechny. Navíc za posledních pár let neuvěřitelně vzrostl počet indických restaurací v Praze. Takže jsme se rozhodli udělat reklamu indické kultuře i tímhle způsobem. Bude se to odehrávat 19. - 25. září v asi sedmi osmi pražských indických restauracích a každá z nich připraví speciální menu za zvýhodněnou cenu a degustační menu pro úplné začátečníky. Všechny podrobnosti, menu a ceny by se měly objevit na webové stránce www.indianfoodfestival.cz, kterou spustíme za pár dnů.
 
SNÍŽENÁ HLADINA PUDU SEBEZÁCHOVY
 
Indie není jediná země, která provází tvůj život a tvou kariéru. V polovině devadesátých let jsi v obleženém Sarajevu natočil zajímavý film Mladí muži poznávají svět a teď jsi červen strávil v Afghánistánu. Lákají tě nějak speciálně válkou zasažená místa?
 
K místům postiženým válkou mám opravdu zvláštní vztah, který je zřejmě zapříčiněn mým zájmem o vyhrocené, extrémní situace v kombinaci se sníženou hladinou pudu sebezáchovy. Ale každá takováto zkušenost je hlavně jakousi zprávou o stavu naší civilizace, člověk se na vlastní oči může přesvědčit, jak se proměňují lidské charaktery v hraničních momentech a může přemýšlet, jak by reagoval on sám... Já jsem kupříkladu při pobytu v Bosně před sedmnácti lety dost přehodnotil svůj vztah k majetku, když jsem viděl, jak i relativně bohatí lidé přišli během hodiny úplně o všechno a ztráceli kvůli tomu víru v život. To jsou věci nepřenosné televizním zpravodajstvím ani reportážemi v novinách
 
Na svém blogu jsi psal, že do Afghánistánu jsi jel proto, abys zjistil, za jakých podmínek by šlo natočit dokumentární film o práci českých civilních poradců i vojáků. Co jsi zjistil?
 
Při naší jedenáctidenní "průzkumné cestě" do afghánské provincie Lógar, kde operují naši vojáci a pracují čeští civilní experti, jsme hlavně potřebovali zjistit, zda by nám bezpečnostní opatření, která jsou s ohledem na vysoké riziko nastavena dost přísně, dovolovala natočit celovečerní dokument, což je poněkud náročnější disciplína než reportáž do novin. Zjistili jsme, že by to jít mělo, potkali jsme tam spoustu lidí, kteří se podílejí na zajímavých a užitečných projektech a v září se tam tedy vydáme znovu, tak snad uspějeme.
 
MICHAL DAVID NE, WWW ANO
 
V minulém roce jsi zaznamenal zatím největší úspěch ve své kariéře. Tvůj film Pouta získal pět Českých lvů a ocenění od České filmové kritiky. O Poutech se už ale psalo dost. Není tajemstvím, že ve stejném tvůrčím obsazení, připravuješ film Místa. Můžeš k němu něco prozradit? Třeba lehce nastínit děj a určitě by mě zajímalo, kdy se bude točit a kdy je plánovaná premiéra.
 
Co se týče premiéry, to bych musel věštit z křišťálové koule, takhle daleko ještě nejsme, teprve se rozbíhají castingy, shánějí peníze, obhlížejí případné lokace a scénárista Ondřej Štindl dokončil desátou verzi textu. Jde o letní příběh dvou mladých kluků a jedné holky, kteří žijí někde na maloměstě v Sudetech, rádi nezávazně blbnou a provokují okolí a ani si nevšimnou, jak je obestupuje dospělost a život na ně chystá past...
 
Vysvětli mi, v čem spočívá to kouzlo spojení tří Š (Špaček-Šlajer-Štindl). V čem jste si natolik sedli, že spolu plánujete další projekt?
 
Nějaká chemie v tom asi bude. Když odhlédnu od těch běžných symptomů přátelství, jako že si máme o čem povídat u piva a líbí se nám plus mínus podobné filmy, tak nás spolčuje i jakási poctivost v přístupu k práci. Bereme prostě vážně to, co děláme, hodně o tom mluvíme, mám pocit, že mě ty debaty neustále obohacují, protože kluci jsou chytří a sečtělí a to je pak radost hovořit, i když spolu někdy třeba nesouhlasíme. Ještě bych do téhle naší "party" přibral kameramana Jaromíra Kačera, který toho sice moc nenamluví, ale když už něco řekne, tak to stojí za to.
 
Na Poutech mě zaujala i píseň Pikola od WWW, která zněla při závěrečných titulcích. Ke skladbě si následně natočil i působivý videoklip. Proč padla volba na WWW a uvažujete i o spolupráci k Místům?
 
Jestli si dobře vzpomínám, napadlo to producenta Vráťu Šlajera. Na tom je opět vidět, jak jsme sehraný, protože já WWW poslouchám už od jejich počátků, když to byli ještě (někteří) spolužáci z FAMU. Myslím, že nás vzrušovala představa, jak nějaký ryze současný a moderní val atakuje diváky v samotném závěru filmu, kdy si divák už oddechl, že to má všechno za sebou. Spolupráce s Ondřejem Anděrou a Lubomírem Typltem byla perfektní, několikrát si pustili hrubý sestřih filmu a song vznikl úplně na míru. Co se týče Míst, tam zatím přemýšlíme o nějakém méně urbánním žánru, třeba o country.
 
Píšu hlavně o hudbě, proto se nemůžu nezeptat. V jaké době se bude odehrávat děj Míst? Co by tam třeba mohl zaznít za písničky? Teď nemyslím klasickou filmovou hudbu, ale tu normální. Tak jako v Poutech hrála Marika Gombitová nebo Plastic People of the Universe. Je mi jasný, že ještě asi nevíš, ale tak co si dovedeš představit, že by tam mohlo zaznít? 
 
Děj se odehrává v polovině devadesátých let - a já si teprve musím udělat nějaké rešerše, co se to tehdy vlastně z éteru linulo. Teda samozřejmě kromě zrůdností typu Michal David, kterého bych do filmu nedal nikdy, protože kromě toho, že - jak říkám v nadsázce - mi tenhle typ muziky zničil dětství, nechci podobným typům ještě díky tantiémům přispívat na klidné stáří. To bude pro mě asi největší oříšek - najít střední proud, který neurazí ani mě. Ale protože Ondřej Štindl má k muzice velmi blízko (již přes dvě dekády slyšíme jeho hlas i vkus na Radiu 1), určitě něco vtipného poradí.
 
STRACH ZE SPOLUPRÁCE S HVĚZDAMI
 
Bavili jsme se o Bollywoodu, ale když pomineme indický film, jaké filmy máš rád?
 
Líbí se mi filmy, které nějakým způsobem "přemýšlejí o životě". Obvykle nepotřebuju klasickou předvídatelnou story, baví mě, když mi spíš film něco zamlčí, než vykecá příliš, nevadí mi pomalejší tempo a dobře snáším i různé neobvyklosti a experimenty. Spíš než konkrétní filmy bych tu vyjmenoval pár režisérů, jejichž jméno mě zaručeně naláká do kina: Terrence Malick, Christopher Nolan, Petr Marek, Andrej Tarkovskij, bratři Coenové, Cristian Mungiu, Jan Němec, Robert Sedláček, Martin Scorsese, Charlie Chaplin, Věra Chytilová, Gus Van Sant, Jim Jarmusch, F.F. Coppola, Xavier Dolan... a určitě bych si vzpomněl ještě na pár dalších.
 
Občas docela aktivně píšeš blog. Neuvažuješ, že by sis napsal scénář, který by sis pak sám zfilmoval?
 
To je přesně to, co nechci. K prvním dvěma filmům jsem si scénář psal sám, napsal jsem dokonce i jeden nerealizovaný text, ale pak nějak přišla chvíle, kdy jsem své pokusy sebekriticky zhodnotil a rozhodl se, že psát nechci, protože mi to moc nejde a hlavně mě to ukrutně nebaví. I s těmi krátkými textíky na občasném blogu se strašně trápím a co teprve scénář k filmu. S radostí to přenechám těm, kteří to fakt umí.
 
Jsi znám, že nerad do svých projektů obsazuješ známé herce. Změnilo se něco na tvém postoji po Poutech, kde exceloval Oldřich Kaiser? Přesvědčil tě svým hereckým uměním, že důležitější, než známost/neznámost herce, je jeho talent?
 
Je v tom určitý paradox - čím známější herec, tím víc mě jako diváka na plátně ruší. Na druhou stranu ti známí herci jsou většinou ti nejlepší - a kdo by chtěl ve filmu špatné herce, že. Tohle dilema jsem se při natáčení Pout pokusil zlomit tím, že jsme vsadili na skvělé, leč nikoli "provařené" herce v hlavních rolích a záměrně jsme do rozsahem malé, ale důležité role estébáckého majora obsadili tak populárního herce jako je Oldřich Kaiser. Já se totiž přiznám k tomu, že jsem se hlavně dřív spolupracovat s velkými hvězdami prostě bál. Zažil jsem jich dost a dost, když jsem asistoval například Věře Chytilové nebo Ondřejovi Trojanovi a měl jsem pocit, že jsem si jich užil až až. Takže když se vrátím k otázce - ano, i díky Oldřichu Kaiserovi jsem se přestal míň bát slavných herců, ale jestli mě někdo přesvědčil, že talent je důležitější než popularita, tak to byl spíš Ondřej Malý v hlavní roli estébáka Antonína.
 
Když jsme u Ondřeje Malého, psalo se o něm kvůli jeho vzhledu jako o hereckém Putinovi. Myslíš, že mu to ve ztvárnění záporné postavy pomohlo?
 
Nám se to stalo asi třetí natáčecí den, kdy si někdo ze štábu všiml, že Ondřej Malý je trochu podobný Putinovi a zavtipkoval na tohle téma, ale tím to pro nás skončilo. Ondřej na to stoprocentně vůbec nemyslel, když hrál Antonína, tím jsem si jist. Pak to občas někdo zmínil v recenzích, tomu se člověk neubrání, naplno to však propuklo, když jsme film promítali v Moskvě, byli jsme s Ondřejem oba po filmu na besedě s diváky a skoro všichni věřili tomu, že to byl záměr a hledali v tom nějaký zašifrovaný vzkaz o současné ruské politické situaci. To je samozřejmě absurdní představa, ale vzpomněl jsem si na osmdesátá léta, kdy i u nás diváci takzvaně četli mezi řádky a hledali skryté významy i tam, kde ani nebyly. Víc než o Poutech to ale vypovídá něco o současném Rusku...
 
Kromě režie sis také už zkusil funkci producenta. Podle čeho si vybíráš projekty, které produkuješ a popiš zásadní rozdíl, který je ve vnímání filmu od režiséra a producenta.
 
Producentem jsem se stal spíše z donucení, nejsem člověk, který umí mít přehled o penězích a ví, jak vyplňovat excelový tabulky. Začalo to ještě na FAMU, kdy nás napadlo zažádat o grant na absolventský film Rychlé pohyby očí, tak jsem to vzal na sebe. Jinak se tomu producentství spíš vyhýbám, ale když mě osloví např. Miroslav Bambušek, kterému bezmezně důvěřuju a je pro mě zárukou extrémní práce a nekompromisního výsledku, tak samozřejmě neodolám (tak jsem produkoval film Jan Hus - mše za tři mrtvé muže). A být současně producentem a režisérem v jedné osobě je velký nápor na psychiku, mnohdy jde o úplně protichůdné světy, takže lidi, kteří to dokážou, jako např. Ondřej Trojan, mají můj neskonalý obdiv.
 
„PINK MONEY“ NESMRDÍ
 
Třináctý srpen nakonec aspoň meteorologicky nebyl nejteplejším dnem v roce. Dokonce i sprchlo. Přesto na Prague Pride 2011, kterou jsi aktivně podporoval, přišlo homosexuální menšinu podpořit až osm tisíc lidí. Jak to na tebe zapůsobilo?
 
Já jsem veřejně tu akci podpořil, protože mě o to organizátoři požádali a mně bylo trapné to odmítnout, zvlášť v kontextu těch páchnoucích hanebností, které se linuly z Hradu. Nicméně byl jsem k téhle akci dost skeptický, mám za to, že u nás není třeba pořádat protestní akce na tohle téma, ani za něco bojovat, a jako komerční akce, která oživí město průvodem a různými akcemi, mě to moc nezajímá. Ale průvodu jsem se samozřejmě zúčastnil, byl to příjemný zážitek a skutečně mě překvapilo, kolik jej přišlo podpořit lidí. A jak málo odpůrců se tam nakonec sešlo. 
 
Jaký je podle tebe největší přínos podobných happeningů, jako byl Prague Pride?
Kdyby ses mě zeptal před pár dny, řekl bych, že žádný. Možná bych se rozhovořil opět o Indii, kde zrovna probíhá úporná společenská a právní bitva, v níž jde o zrušení 150 let starého paragrafu 377, který kriminalizuje „styk proti přírodě“. A natáčel jsem tam v lednu Mumbai Azadi March a bečel dojetím z té atmosféry. To jsem od té pražské akce nečekal a ani to nenastalo. Nicméně největší konkrétní přínos celého „poprasku na laguně“ okolo Prague Pride bylo vyvolání jakési debaty, v níž se tradičně lhostejná česká společnost (nikoli tolerantní, nýbrž lhostejná) překvapivě začala k tématu vyjadřovat, každý náhle zaujímal nějaký postoj a mnohdy zaznívaly názory šokující, což je dobře, protože alespoň už na férovku víme, s kým máme tu čest. Nemyslím tím teď homosexuální komunitu, ale všechny občany... 
 
Celkem kuriózně na mě působila situace, že v jednom průvodu pochodovali lidé z úplně různých kulturních prostředí a do toho třeba ještě s Jiřím Paroubkem. Potlačil si nějaké osobní antipatie kvůli hlavnímu významu Prague Pride, nebo tě to nějak tížilo?
Mazaní politici i byznysmeni už dávno pochopili, že „pink money“ nesmrdí a že i buzny chodí volit. Více mě k tomu nic nenapadá, Paroubek má u mě malé bezvýznamné plus. 
 
Začali jsme Bollywoodem, skončeme s ním. Točí se v Indii filmy s homosexuální tematikou?
 
Natáčel jsem o tom celý jeden díl Qéčka, je to na webu České televize v archivu pod názvem Bollywood Masala. Různé queer motivy se objevují v bollywoodských filmech čím dál častěji, ale na skutečně mainstreamové dílo, které by tohle téma zvedlo elegantně a bez předsudků, jako např. Zkrocená hora, indická kinematografie stále čeká. Na nezávislé scéně na sebe upozornil režisér Onir, jenž už svým debutem My brother Nikhil vzbudil velký zájem, poprvé byl hlavní postavou homosexuál a film se týkal i brutálního zacházení s lidmi nakaženými HIV. Jeho nejnovější povídkový film I Am, který budeme promítat i na festivalu, končí příběhem o tom, jak strach z již zmíněného paragrafu 377 umožňuje např. policistům vydírat lidi, kteří pak právem mají pocit, že jsou občany druhé kategorie.   
 
text: Daniel Maršalík