Ivan Král: Na koncertě lidem rád vidím do očí

Bezmála tři roky trvalo, než se do Česka po svém předchozím vystoupení (v Lucerně při vzpomínce na tehdy zesnulého Václava Havla) vrátil jeden ze světově nejslavnějších muzikantů, kteří z této země vyšli – Ivan Král.
 
66letý hudební matador, jehož skutečný věk by neobeznámený pozorovatel jeho koncertu rozhodně neodhadl, vystoupí ve své původní vlasti na dvou koncertech – dnes poblíž Liberce na festivalu Benátská! a v neděli v pražské Malostranské besedě. Podařilo se nám najít skulinku v jeho nabitém programu a zeptat se ho na jeho staré i nové písničky, staré i nové kolegy i na stále nebezpečnější Detroit, který je nyní jeho domovem.
 
Proč jste si pro návrat před české publikum po téměř třech letech vybral právě Benátskou!?
Jednal jsem ohledně koncertů s několika promotéry, ale nikdy se to nějak nepovedlo. Až tady mi vyšli vstříc a nabídli takové podmínky, že jsme to ihned vzali.
Kdo s vámi na festivalu bude hrát a co budete hrát?
Budu hrát s kapelou, kterou mi sestavil kytarista Honza Ponocný, s ním už spolupracuji dlouhodobě. Na bicí v ní hraje Roman Vícha a na basu Jan Lstibůrek. Zahrajeme hodně nových věcí, ale samozřejmě i ty, které zdejší posluchači už znají. Jsou to písničky od pana Jiřího Suchého i ty, které jsem nahrál s Iggym Popem nebo Patti Smithovou.
Jsem zvyklý hrát tak dvě hodiny a na Benátské to vypadá jenom na pětačtyřicet minut, takže se to budeme snažit pořádně našlapat. Ale pak si vše vynahradíme v neděli na druhém koncertě v Malostranské besedě. Bude delší a zahrajeme na něm i věci, na které bychom si na festivalu netroufli. Takovéhle prostředí považuju za perfektní, protože mám rád, když jsou lidi blízko, vidím jim do očí a můžu si s nimi povídat.
Jaká atmosféra panovala na zkouškách?
Kluci se samozřejmě naučili všechno ještě předtím, než jsem přijel. Zkoušeli jsme tři dny, celkem asi pět hodin. Ve středu jsme šli po zkoušce do hospody a tam jsem si řekl: ‚Něco se kolem nás stalo, něco se zlepšilo.‘ Jsem po hraní o hodně spokojenější než dřív a mám z toho radost já i ti kluci. Nechci říkat, že je to pohoda, protože tohle slovo nemám rád. Je ale velice příjemné, že vím, že klukům můžu věřit, že za mnou budou stát.
 
Záleží na promotérech
 
Takže máme naději, že se vrátíte koncertovat dřív než po skoro třech letech?
Samozřejmě bych hrál rád po celé Evropě a hlavně tady, ale záleží na promotérech, jestli by to riskli. Navíc jsou drahé letenky, ani hotely nejsou nejlevnější, musí se zaplatit kapela… A v Česku se nám koncert vyplatí jen asi tak v pěti větších městech. Já bych samozřejmě rád vystupoval i v menších místech, ale to se zase nevyplatí promotérům. Takže kdybych přijel příště, tak bych rád projel Čechy, Moravu i Slovensko, jenže tohle na mně bohužel nezáleží.
Nebyl jste tady několik let – co se tu podle vás za tu dobu změnilo?
Za posledních deset let se to tady změnilo obrovsky oproti tomu, když jsem tu strávil pár let po roce 1989. Na lidech je vidět, jak se změnil styl oblékání, že si tady můžou koupit úplně všechno. Druhá stránka věci ale je, že i další věci tady jsou jako všude jinde. I politika je tu stejné svinstvo. 
Často mluvím s muzikanty a novináři, ale nevím, jak to cítí „normální“ člověk, který chodí do práce od devíti do pěti. Jestli je spokojený nebo ne, jestli by se radši nevrátil do doby před pětadvaceti lety… Na to, co se tady děje od doby, co zemřel Václav Havel, bych se proto chtěl zeptat sám lidí na ulici, ale bohužel na to nemám čas.
Zkoušíme s klukama, dal jsem pár rozhovorů, připravujeme k vydání knížku o mně. A dneska jsem podepsal smlouvu s Warner Music, která by měla vyjít 19. září. Už je hotová - mám nahraných tolik věcí, že jsem dal snadno dohromady 12 nových písniček. 
Takže času tady mám hodně málo, a navíc mám vždycky, když někam přiletím na pár dnů, obrovský jetlag. Pořád si připadám, jako bych si právě dal frťana, usínám už ve čtyři hodiny odpoledne… V pátek hrajeme v Liberci, v neděli v Malostranské besedě a v pondělí mi vyjde tak půl dne volno, a už v úterý zase letím zpátky do Michiganu.
 
Po páté večer je třeba zmizet
 
A co obvykle děláte doma?
Úplně normální věci - opravuju si domeček, dělám v něm podlahu, dlaždičky, sázím stromy. A píšu písničky pro různé zpěváky, zpěvačky a kapely, jamuju s hudebníky tam kolem Detroitu, třeba neznámými. Je tam šíleně moc talentů. 
A pořád se tam snažím něco dohonit. Některé věci o Americe stále nevím, i když jsem žil třeba 16 let v New Yorku. Teď bydlím deset let u Detroitu a moc neznám tamější historii, zajímá mě ta starší i to, co se tam dělo třeba před dvaceti roky. A život mi tam přináší i jiný hudební pocit.
Tím, že kdysi bohatý Detroit tak rychle odumírá?
Je to smutný příběh. Byla tam obrovská korupce a teď ve městě zůstávají hlavně lidi, kteří za to od státu dostávají podporu. A tohle známe i odsud – když si na to lidi zvyknou, už se jim vůbec nechce jít dělat. 
Město by potřebovalo návrat průmyslu, který by přinesl práci, aby tam lidi znovu chtěli bydlet, aby se tam vrátily supermarkety. Teď to tam ale vypadá jako po druhé světové válce a je to tam skutečně nebezpečné – po páté hodině podvečer je z Detroitu potřeba zmizet.
Panu Suchému bych políbil boty
 
Ještě se vrátím ke dvěma jménům, které jste zmínil na začátku rozhovoru – Patti Smithová a Jiří Suchý. Shodou okolností právě tihle dva totiž budou za měsíc hvězdami festivalu Trutnoff. Sledujete ještě jejich tvorbu? Co pro vás znamenají?
Patti Smithová je osobitá stejně, jako vždycky byla. Je bezvadná, mám ji moc rád a přeju jí, ať jí to trsá.
A panu Suchému bych se klidně poklonil na pódiu a políbil mu boty, protože pro mě už jako pro dvanáctiletého kluka byl obrovskou legendou. Vždycky jsem zíral na to, jaký je to pracant, co všechno dělá – nejenom zpívá, dělá divadlo, píše básně, píše knihy, ale dělá i krásné litografie. 
Já jsem měl kliku, že jsem bydlel v Široké ulici vedle jeho bratra Ondřeje, seznámili jsme se, on mi tehdy ukázal basu, na kterou jeho bratr hrál. A později jsem ani nemohl uvěřit tomu, že jsem s panem Suchým mohl pracovat. 
Byl bych proto na tom festivalu hrozně rád a doufám, že to aspoň bude k vidění na Youtube. Taky bych ho rád chtěl pozvat na akci, která se odehraje k výročí 17. listopadu v Národním divadle, jestli by si tam se mnou zahrál.