John Cale a Patrick Wolf v jeden večer: Krásná zadumaná muzika x 2

Poslední únorový den byl koncertně prekérní.
Ve stejný večer a bohužel i stejný čas hráli legendární John Cale v Roxy a jeho velký obdivovatel Patrick Wolf v Akropoli. Včil mudruj. Dá se to stihnout oboje? Zkusila jsem to.
 
Po mučivé úvaze jsem zvolila jako startovní bod Roxy, vědoma si toho, že Wolf mivá skvělá finále. Kolem půl deváté už důstojný John Cale hrál - rozcuchané bílé vlasy, šedočerný blejzr, soustředění na každou klávesu (podobně jako v Trutnově trávil u věrného Kurzweila podstatnou část koncertu, ale ne celý).
 
Jádrem repertoáru bylo aktuální album Shifty Adventures in Nookie Wood z podzimu 2012. Došlo i na několik starších, méně často hraných kousků, "starší" byl ale především celkový sound - zejména kvůli kytaristovi Dustinovi Boyerovi, který je jistě ohromně šikovný a nadchnul řadu návštěvníků staršího věku, ale posouval sound někam k 70. letům, což je poněkud škoda, protože Cale umí báječně balancovat mezi aktuálností a nadčasovostí.
Zkazit takovému Caleovi koncert, to by ale jen tak nešlo, a rozhodně to nebylo špatné ani s Boyerem. Zejména krásná verze hořké balady Whaddya Mean by That? s  Caleovou akustickou kytarou byla vyloženě krásná. Pravda, na Caleových koncertech v 90. letech člověk hltal každou notu a opájel se sebemenším detailem a tady místy i obdivující posluchač spíše zdvořile pokyvoval, než aby šílel, ale pořád to bylo hezké.
Čas ale uplýval, takže jsem si vychutnala ještě emotivní a jemnou , "domáckou" skladbu Living With You, kde bard tasil violu (právě za to ho miluje Patrick, který na ni taky hraje a nevidí nikoho, kdo by to v kontextu pop music dělal lépe než Cale) a už hnala taxikáře na Žižkov.
 
Patrick Wolf koncertuje k albu Sundark and Riverlight, které vyšlo 14 dní před aktuálním Caleovým počinem. Nesestává ale z novinek, nýbrž z akustických verzí jeho starších skladeb. Unplugged byl celý koncert a Akropolis byla pro tento večer k sezení. 
Udělat akustický koncert tak, aby to byla zábava a udrželo se napětí, není nic snandého, a když jsem nedávno viděla tamtéž písničkářku Sophii Hunger, málem jsem uhynula nudou. Wolf ale se svým talentem, dynamikou projevu a samozřejmě i svou teatrální,  roztomile gay stylizací utáhne i tohle a to, co jsem slyšela, tedy poslední cca třetina koncertu, bylo moc fajn. Klavír, harfa, zdvořilá kapela a extatický Patriček s písničkami jako Damaris, to se povedlo.
 
Porovnávat mezi sebou tyhle dva je zhola zbytečná aktivita. Oba koncerty byly povedené a jediné, co bylo špatně, bylo načasování. Kdyby hráli ten večer spolu, byla by to extáze.