..tedy ještě věci, které se mi do TOP30 2015 nevešly a proč
Nejdřív se vykřičím, co mi prošlo rukama a pak mozkem mezi ušima a rozhodně to ve mne nevyvolalo nějaké nadšení: Bjork už pro mne dávno není kult a nevím, proč by měla být. Fakt je, že vždy byla svá a pořád zkouší být in. A sama ovlivnila už pár generací muzikantských umělců. Pracuje s trendy: onehdy třeba ten ipod nebo co to bylo v kabince WC. Takže dnes vulva. OK, pro mne není svatá. Pro mne byla jednička a talent v Sugarcubes, pak už to na mne nepůsobilo a tak to zůstalo. Faith No More: jsem si říkal, že by to mohlo vyjít. Nevyšlo. Sol Invictus je prázdnota. Sufjan Stevens je adorovaný písničkář, kterého jsem nepochopil. Prý je to niterné, ale jeho projev je mi nepříjemný velmi podobně jako Joanny Newsom. Její deska The Divers má obdivuhodné recenze a rozšiřující se zástupy fanoušků, což jí vynáší výš a výš křížem krážem žebříčky od folkových, alternativních po mainstreamové. Pravda, skládající invenční harfistka je úkaz a počet prodaných alb srovnatelných s Kedrickem Lamarem (kdo je sakra Kedrick Lamar?:) znamená, že na té holce s hlasem přiškrcené Kate Bush něco je..ale prostě ne - a zřejmě definitivně ne - pro mne.
To všechno se ale dalo čekat. Zklamáním roku je však pro mne David Gahan & Soulsavers s deskou Angels & Ghosts: Dave si vzal zjevně moc velké sousto. Jak sympatický byl jeho “téměř” inkognito debut se Soulsavers, tak s pompou a produkcí taženou Gahanovým PR je novinka propadák. Nepochopitelná pro mne zůstane navždy zvuková stránka: nic hůře znějícího jsem snad neslyšel. Mám podezření, že to měla být retro nahrávka "jako starou technikou", ale nějak se to zvrtlo. Výsledek je zvuk bez detailů a s dynamikou tranzistorového radia. A to nemluvím o mnohdy až infantilním patosu. Proč se tohle album nahrávalo v tolika studiích po světě? Na desce jsou 2 pěkné písničky, to je fakt.
Šuplíček s názvem “takové nijaké” se naplnil alby Deerhunter (Fading Frontier), I’m from Barcelona a Living Fields od Portico. Přihodil jsem desku Dianna Krall - Wild Flowers, protože mě je líto toho, že to téhle ženské takhle stačí. Jistě, jedna z lepších desek, skvělé řemeslo, pořád nádherný hlas a neoddiskutovatelně kvalitní jazz. Nešlo by projednou vybočit z řady?
Pak už je tu přihrádka “zajímavé…”: Keith Richards si může dělat co chce a taky to dělá. Sólovka Crosseyed Heart je skvělá, je to nahé, jednoduché a suše účelné jako úder sekerkou mého strýce, co seká dříví padesátou sezonu. V širokém žánru “Americana" je spoustu poslouchatelných věcí, v tomto roce to byly třeba desky Jasona Isbella a Larry Lynn, což jsou alba s přesahem i muzikantskou kvalitou. K nim bych mohl zařadit alternativnější Wilco, kde se (Star Wars) vrátili jak se říká ke kořenům, je to deska hrubá, vrčivá, podivná, jako nálady jejího frontmana Jeffa Tweedy (Sukierae z roku 2014 je ještě podivnější), nohama zpátky na zemi, prostě jdou si kudy chtějí a hrají při tom ten svůj garážový country-rock, jak tomu nějak říkáme u nás. ML Gore si splnil asi ten svůj experimentátorský sen a tak vypustil do světa vcelku neortodoxní záležitost, rovnou odsouzenou k menšinovému záběru, pokud na něco navazující, tak snad na spolupráci s Vincem Clarkem před pár lety. Beach House vydali letos 2 desky a zde je první z nich, Depression Cherry.
Kategorie "těsně za TOP30", nejraději bych je tam protlačil, ale prostě někdo musí z kola ven: Florence Welch a její mašina (která má vlastně jméno Isabella Summers) je teď velká hvězda, někdy je to hutnější, někdy popové, recenze jsou výtečné a lepší a lepší, možná mne ta předvídatelná muzika už tak moc nebaví, jak bývalo (v Ceremonials). Karin Park a její Apokalypse Pop má na můj vkus trochu roztříštěný záběr: chvilkama zní jako nevinný popíček, jindy zas útočí stylem alternativní elektroniky. Je to dobrá věc. Death Cab for Cutie je kytarovka, která mě míjela a míjela od konce devadesátých let. Takže jsem si poslech, bez kontextu předešlé tvorby, uznal, že je to dobré, jsou tam hodně silné věci a mezitím ty trochu slabší, tak asi tak. Dylanovo třicátéšesté album, ano, je tomu tak a stále událost na hudební scéně a zase jednička žebříčků. Písně Franka Sinatry jsou v podání 74letého Dylana o dost temnější a syrové. Je to prima deska, předešlé Tempest se mi ale líbila víc.
A nakonec, nakonec Muse. Zdá se mi, že Drones je lepší deska než 2nd Law, a to, že jsem ji neposunul do první třicítky, je fakt, že kdykoliv se rozhoduji, co si pustit, tak mě napadne cokoliv jiného než tohle. Nějak se musím do jejich poslechu poslední léta nutit.
Do této kategorie patří také několik desek, které vyšly v minulém roce nebo dokonce dřív, ale dostal jsem se k nim až teď: White Hinterland neboli Casey Daniel vydala vloni hodně zajímavé album Baby a já ho poslechl rozhodně více než jednou. The War On Drugs jsou lepší každou deskou a s každou písničkou. Ta deska je skvěle vystavěná a za Eyes To the Wind bych je nejraději do té třicítky protáhl. Je to taková esence amerického písničkářství, které se potkalo, třeba s Pink Floyd. Norského DJ Todd Terje jsem zachytil kvůli naprosto fantastické předělávce Johnny and Mary od Roberta Palmera, dej mu Pánbu nebe, zpívanou generačním kolegou Bryanem Ferry. A to tak, že dává původní drncačce zcela jiný muzikální i náladový smysl. Tahle písnička je i na poslední - a dobré - desce BF Avonmore z předcházejícího roku. Todd Terje je hudebně klasický seveřan, v jeho nahrávkách jde o nadsázku a fúzi tanečních stylů, jak bych řekl, bez ztráty hvezdičky. To experimentátor Nils Frahm je Němec z Hamburku. Takže tak. Spaces vydal už v roce 2013 a já se těším, pokud ho zas v Praze nepropásnu. Také jsem “objevil” Agnes Obel, dánskou (ach!) klavíristku s klasickým vzděláním. Její hudba je plná citace Debussyho, Satie a tak dále, nádherně to kloubí se svými písničkami a vůbec Aventime stojí rozhodně za pozornost. Ve své domovině je to jednička. Novozélanďanka Kimbra..když jsem slyšel a viděl několik jejích studio session, normálně jsem se zamiloval. Prostě Wow efekt, nářez. Album The Golden Echo je plné funky a jazzových inspirací od Prince po Ninu Simone, je ale ve velké produkci a míří na široké publikum. Takže “Wow”je tam malinko menší. Těším se, kam Kimbra může dojít. A zároveň se obávám, produkce jí prostě bude tlačit do toho velkého soundu a podia plného tanečníků.
A na závěr něco, co vybočuje...
Je něco, co ve mne hudebně nijak nerezonuje, ačkoliv fascinuje a nějak se s tím neumím srovnat: stále populárnější podivná dub, surrealistická, freaky, androgynní, hyperfeministická, transgenderová a “transorigin” muzika, kde nejsou žádná pravidla, kde mísí vlivy středoasijské, afroamerické a jiné etnické muziky, vše se prosívá sekvencery živené GarageBandem v imacu nebo PC. Kde si bratří Indián s Japoncem a arabka je za buddhistickou kněžku a kolumbijský dj uvádí do euforie davy malých Korejek. Do tohoto pytle házím i experimentální kreace od Holly Herndon, Aisha Devi, ale třeba i projekty Arca. Na vrcholu někde v mainstreamu je Grimes, jejímž cílem je spojit nespojitelné a jet po povrchu věcí, tvářit se jakkoliv to jde, především afektovaně a “ono to půjde”. Jojo, pochopení mám, je toho čím dál víc, sleduji to, tedy snažím se, ale je mi to vzdálené. Někdy však inspirující. Mám podezření, že tahle podivně zvrhlá muzika se občas skutečně dotkne boha. Ale občas i sakra vůbec ne. Je to jako obrazy Salvatora Dalí vystavené v tibetském kláštěře, kde se právě provozuje tantrický obřad vedený japonskými gejšami, za doprovodu chilských muzikantů hrající na minimoogy. Za všechny jedno video, co je podle mého na té straně, kdy to (možná) vyšlo: https://www.youtube.com/watch?v=wvp4EBZTtKs Aisha Devi - Mazda.
-
Jiří GMX Michálek