GM ALBUM OF THE YEAR: NEON INDIAN - VEGA INTL. Night School (+29 DALŠÍCH TOP DESEK 2015)
Naposlouchal jsem toho letos hodně. Nabídka je rozsáhlá a rozsáhlejší a mne to pořád baví. V roce 2015 obzvlášť. Mám dojem silného roku. Jakoby se něco začalo v muzice dít. Jakoby všichni šli spíš pod, než nad povrch.
Podevětadvacáté dávám dohromady svůj žebříček a říkám si, co mne k tomu nutí. Internet je plný hudebních i jiných žebříčků a už bych si mohl dát pokoj. Všechny mé koníčky jedou v mém životě po sinusovkách, jen muzika zůstává. Stabilně a pořád nahoře. Čím to? Asi jak říká můj kamarád ještě z dob letenských burz a poté front v půjčovně Dataartu v Pakulu, Josef Sedloň: “Hudba je Bůh”.
Je to zvláštní sešlost. Pěkně ze různých žánrů a hodně silný tým. Složil bych ještě další třicítku, takže se později podělím i s tím, co se do TOP30 nevešlo. Ale popořádku:
Father John Misty vplul do této třicítky s odřenýma ušima přes velkou konkurenci. Z jeho různých aka se mi asi už nejvíc bude navždy líbit debutové Fleet Foxes, i tak je I Love You Honeybear deska, kterou si určitě rád poslechnu i za pár let. Je hodně osobní a taková působivě křehká. The Dead Weather mají do křehkosti daleko a šlape to. Jack White má tak osobitý projev, že ani slavná jména kolem něho nic nezmůžou s tím, že The Dead Weather jsou zas vlastně jen Jack White s doprovodem. Ale přece jen, pestřejší než obvykle. St Germain je deska legendy Ludovica Navarre, který dal světu fúzi nu jazzu a house music někdy kolem roku 95, což bylo skutečně objevné, a pak “velkou desku” Tourist na zlomu millenia. Na tohle album se vlastně čekalo 15 let a nakonec se mu nedostalo nijak hvězdných recenzí. Říká se, že doba pokročila a že co bylo in kolem roku 2000, dnes nestačí. Mě se to líbí právě i tím, že se nesnaží být trendy. Calexico jsou, když se to tak vezme, také legendy: působí už více jak 20 let, ačkoliv hodně známí začli být až po roce 2003. Edge of the Sun je skvělá deska a zase jejich “desert noir” posouvá o kousek dál. U Calexico vnímám neustálý živý vývoj, kde se vlivy nádherně mísí a prorůstají s novou inspirací a celá deska působí celistvě. Emika je speciální. Nejsem odborník na to, abych poznal vliv Berlína na muzikanty, ale rád bych napsal: do Drei se propisuje Berlín, kde snad Emika dnes žije. Ve skutečnosti vím prd. Ale líbí se mi ta představa. Emika si dělá co chce, její minimalistické downtempo je už dávno charakteristické a pevně věřím, že to nejlepší ještě přijde. Chvrches mě nadchli svým debutem a vůbec jejich “bezelstnou” taneční elektronikou, u Every Open Eyes to mám tak napůl: napůl jsem nadšen ze silných a čistých melodií, po půlce desky se začínám trochu nudit a říkám si, tohle jim nemůže stačit napořád. Hip hop je pro mne okrajová záležitost a Young Fathers jsem naživo neviděl. Prý je to pecka. Rád věřím, protože deska je… prostě mě to nabíjí. Jsem odkojen filmy Davida Lynche a filmem noir, takže se nedivte, že Lana del Rey je mi blízká. Jasně, je to popíček, Lana má ale svůj koncept, který piluje a obsah se lepší každou deskou. Honeymoon je nadmíru dobrá deska. Pro Hot Chip mám stále slabost, ačkoliv předešlá 3 alba považuji za silnější. Eryčka Badu, toho času na dlouhé dovolené (poslední album 2010) si tak cestuje po světě, ale slovo dá slovo a v ložnici producenta Zacha Witnesse (rozumějte prostě v domácím studiu) tahle neosoulová rebelka natočí skvělou mixtape, kterou si pak hezky nastreamuje kam se dá. Myslím, že je to historicky první mixtape v mém výročním žebříčku a je s každým poslechem lepší a lepší!
Dvacítku otvírá neuvěřitelné spojení Franz Ferdinand and Sparks, které právě tak neuvěřitelně skvostně funguje. Kdo by to byl řekl: Sparks jsou alternativní kapela, která vznikla hluboko v sedmdesátých letech, od začátku hodně stylizovaná a s nadsázkou reflektující trendy taneční muziky. Dokonce by se dalo říci, že jsou to předchůdci nové vlny, takže si představte, že s Franzem Ferdinandem hrají strýčkové Ultravox. Jestli nevíte, najděte si písničku This Town Ain't Big Enough For Both Of Us, nejlépe ještě La Dolce Vita a jste doma. A na téhle desce je propast dvou (tří?) generací úplně vymazána a Franz Ferdinand znějí jako Sparks a Sparks jako Franz Ferdinand, zpěváci se výborně doplňují a výsledkem je ryzí rokenrolově taneční zábava. Ne poslední zajímavostí je, že ono spojení dvou kapel začalo vznikat už někdy před deseti lety. Herbert je zas po letech jako Herbert a ne Matthew Herbert, což mne nijak nevyvádí z míry, enovsky laděné the Shakes se mi prostě líbí. The Epic Kamashi Washingtona je velikášský projekt, trojdeska. Řekl bych, že je to celý vesmír saxofonistových inspirací a jak to tak bývá u velkých děl, Kamashimu se to prý “odehrávalo v hlavě” a on to jen přenesl do studia. Svět velkého - world jazzu je složitý a nikdy jsem do něj nepronikl, ale tohle mne dostává. Hned napoprvé jsem to poslouchal dokola celý den. Úplně slyším kritiku pravověrců, hollywoodská pompéznost, big band v podivné sestavě. Je mi to jedno. The Epic je pecka. I do světa Beach House se mi proniká těžko - vždycky to jde po krůčkách. S dávkou trpělivosti pak vždy objevím další skvělou desku. Letos vydali dokonce alba 2 a většinou je v hodnocení preferovaná ta první, Depression Cherry. Já si toho chvíli ani nevšiml, myslel jsem si prostě, že poslouchám “ty nové Beach House”. Vtipné. Nakonec se mi prostě Thank You Lucky Star líbí víc. Dávám přednost téhle jemnosti, kde jsem se dostal na úroveň jednotlivých písniček, zatímco DC vnímám jako celek. Před pár lety jsem si všiml takové pěkné tanečnice v kovbojském Old Medicine Crow show videoklipu jménem Rhiannon Giddens, která avizovala, že natočí desku a já si tenkrát řekl, že tu si tedy rozhodně poslechnu. Deska vyšla rovnou na prestižním labelu Nonesuch a není jen taková průměrná Americana, o Rhiannon toho moc nevím, ale debutovat v šetatřiceti na Nonesuch, to nebude jen tak. Slyším tu Ninu Simone, slyším tu nádherný gospel. Tomorrow is My Turn je Charles Aznavour po americku a není to jen na pár poslechů. Dánští Mew zní stále svěže a svérázně, je mi jedno, co to je vlastně za žánr, jestli taneční indie nebo alternativní rock, ale mají dar udělat mi radost s každým poslechem. Fink vydal Hard Believer v roce 2014, jen ho nemohu přehlédnout, protože je pro mne tak silné album. Své nejlepší album vydal po čtyřicítce. V devadesátkách jsem ostantativně neposlouchal ani Oasis, ani Blur, byli pro mne známkou toho, že muzika zase měkne, že pop získává navrch. Pak přišli Gorillaz a sólová tvorba Damona Albarna. A The Magic Whip se mi zdá najednou úžasná deska. Je lepší než to co bylo dříve? Naprosto netuším. Jen se mi to hodně líbí. Kdo je Kurt Samuel Vile? Slyšel jsem ho na nějaké starší desce The War on Drugs, což mne neoslovilo a na nějaké předloňské, což mne také neoslovilo a pak je tu najednou tahle, kde jakoby se to nějak zhmotnilo do konceptu, který je niterný a vypovídající a písničkářský a originální. Thomas Bucker neboli Bersarin Quartett (Bersarin byl ruský generál, co já vím..) se svými kompozicemi pluje nad žánrem filmové muziky, zkoumá linku patosu a zasazuje jej do nového rozměru. Tahle muzika mi hodně pomáhá dostat se z horších nálad a fascinuje mne na ní právě to, jak pěkně balancuje na hraně, aniž by spadla do kýčovitých klišé, se kterými tak jemně koketuje.
TOP 10
Nenapadlo by mne, že mne IAMX někdy ještě zaujme. Zdálo se mi, že po Kiss and Swallow a the Alternative (před 9 lety?!) už nemůže nikdy dospět. Ignorace ve své domovině (Chris Cornel je Angličan), ignorace médií (pro Pitchfork defacto neexistuje), elektronika z osmdesátých let. Ne, že by Metanoia byla o něčem jiném: jen ten pláč přece jen není už adolescentní a roztrhaný zvuk se soustředí jen na samotný proces, rytmus a melodii, ne na efekt. Připomíná mi to Trent Reznora v raných NIN. Je to jakoby poslední Mohykán nesl s sebou odkaz osmdesátých let, celé to Black Celebration. A najednou je “to” tam a je z toho deska, která má co říci. https://www.youtube.com/watch?v=k58LRJ3tIdg
Zatímco Neil Cowley Trio je na hony vzdáleno. Je to moderní jazz, s ironií a nadhledem, pohotové a přítomné, oslovující. Super. Dlouho jsem něco tak osvěžujícího neslyšel. https://www.youtube.com/watch?v=Wwmlg9wF8a4
Steve von Till je člen kalifornských Neurosis, což je temná metalová parta, která má ve svém světě opravdu silný zvuk a velmi bohatou historii. Neznám všechny jejich vedlejší projekty (kterých je dost), ani všechny (4) sólovky von Tilla. Nicméně A Life Unto Itself se mě hluboce dotklo. Efekt alba je založen na velice pomalém tempu, velmi úsporném akustickém doprovodu, více recitaci než zpěvu velice temného a charismatického hlasu, který je o pocitech. Přitom první 2 skladby jakoby jen posluchače nechávaly rozhodnout, zda do nálady chce naskočit. Pokud se mu to podaří (a mne pokaždé), perly spíš experimentální než gotické hudby na něj čekají, jako třeba Night of the Moon. Trochu mi to připomíná náladu Podzimního krále Oldřicha Janoty, který je však epický, na rozdíl od von Tilla. https://www.youtube.com/watch?v=tXIbAoVxhao
Laura Marling jde zas o kousek dopředu. V Short Movie jakoby mírně znovu poodstoupila od svého osobního písničkářství, naproti rockové muzice nechává vyniknout i kapele. Nejlepší je ovšem stejně v Director's Cut verzích! https://www.youtube.com/watch?v=M3OsJE2KQo8
Těšil jsem se na Roisin Murphy a ta rozhodně nezklamala. Chtělo by se říci “rozumím jí”, ale to bych se mohl šeredně mýlit. Každopádně album Hairless Toys vůbec není jednoduchá taneční muzika, ale konceptuální záležitost. A stylizovat se do té znuděné felliniovské maminy ze sedmdesátých let, která vypadává z role, to znamená jediné: nikdo mi do toho nekecá. Protože to na první pohled vypadá jako umělecká sebevražda. Jenže koncert v Lucerně byl vážně skvělý. Já jí vážně rozumím. https://www.youtube.com/watch?v=tdtUttJSFYY
Alabama Shakes je pro mne skutečný objev, i když svět mě dost předehnal. Takže jen tak: občas, když se spojí bílý a černý soul, Led Zeppelin s New Orleansem, může to fungovat. V Sound and Color určitě. https://www.youtube.com/watch?v=nin-fiNz50M
Villagers mě oslovili čistotou, jejíž patos považuji za upřímně nestylizovaný. Jsou to Irové a hrají prostě indie folk, takže, ač by se mohlo zdát, nejde o americké hipstery. Celá deska mne nesmírně uklidňuje. A v lednu se těším na nové, čtvrté album. https://www.youtube.com/watch?v=RELpJxjh8IQ
Ach zase ti Dánové! The Asteroids Galaxy Tour je funky, fresh a zábavné dynamo a tahle deska nemá chybu. Šlape to parádně, je v tom velká nadsázka včetně hlasové, i když texty raději neposlouchat. Deska Bring Us Together je z roku 2014, ale natolik se mi vnucovala do sluchátek iphonu a do reproduktorů auta, že ji nemůžu vynechat. Na Mette Lindberg se můžu dívat donekonečna, ale co mne fascinuje víc je to, jak to šlape a chrlí energii. trochu mi připomínají belgické Hooverphonic v nejlepších časech, ale jsou tak nějak víc neřestní. A vydrží déle než zmínění Chvrches. Takovýhle popíček mne baví. Jen tak dál! https://www.youtube.com/watch?v=X77H93P4y1M
Julia Holter je nenápadná hvězda, která stále stoupá. Na obyvatelku nafrněného LA je její tvorba netypicky křehká a zdá se mi plná odkazů hudebních i textových. Ačkoliv Have You In My Wilderness neobsahuje tak nádherný kousek jako byl Hello Stranger, síla je v celku. Jednotlivé písničky, zvlášť když k nim přidáte vizuální ztvárnění oficiálních videoklipů, vyznívají téměř naivně. Dohromady to má ale do dětinskosti hodně daleko a zůstává jen ta upřímná intimita. Skvělá deska. https://www.youtube.com/watch?v=X2JgMniIpRM
And the Winner is... Mexičan z Texasu Alan Palomo a nějaký tajemný mr. VEGA jako Neon Indian: Chrčení, prskání, šumy. Prskání, šumění, samply, zkreslení šestnáctibitových synťáků, echo. Z počátku shluk podivných zvuků se po několikátém poslechu začne skládat do neuvěřitelného příběhu, který se odehrává na diskotéce pamatující sedmdesátá léta, kde Prince potkává Daft Punk, kde se na chvíli ukáže Ziggy Stardust, Bee Gees i John Travolta, Jean Paul Belmondo tančí s růží v ústech, kde jsou mafiáni i motorkáři, Blondie, osmdesátkové blondýny i naježené holky s Groove is in Your Heart Lady Miss Kier. Opovrženíhodná a nízká muzika, které nejde o nic jiného něž čistou zábavu. Nebo ne? Zhruba po pátém poslechu začne za chvíli padesátiletý chlapík křepčit a křičet: OMG OMG, to je ono! Hudba je Bůh! https://www.youtube.com/watch?v=l0wPHAau1ts
___
30 Father John Misty I Love You, Honeybear
29 The Dead Weather Dodge and Burn
28 St Germain
27 Calexico Edge of the Sun
26 Emika Drei
25 Chvrches Every Open Eye
24 Young Fathers White Men Are Black Men Too
23 Lana Del Rey Honeymoon
22 Hot Chip Why Make Sense?
21 Erykah Badu But You Caint Use my Phone
20 Franz Ferdinand and Sparks FFS
19 Herbert the Shakes
18 Kamashi Washington The Epic
17 Beach House Thank You Lucky Stars
16 Rhiannon Giddens Tomorrow is my turn
15 Mew +-
14 Fink Hard Believer (2014)
13 Blur The Magic Whip
12 Kurt Vile bĺieve i'm going down
11 Bersarin Quartett III
10 IAMX Metanoia
9 Neil Cowley Trio Touch and Flee
8 Steve Von Till A Life Unto Itself
7 Laura Marling Short Movie
6 Roisin Murphy Hairless Toys
5 Alabama Shakes Sound and Color
4 Villagers Darling Aritmetic
3 The Asteroids Galaxy Tour Bring Us Together (2014)
2 Julia Holter Have You In My Wilderness
1 Neon Indian VEGA Intl. Night School
Minulé roky:
https://www.facebook.com/notes/ji%C5%99%C3%AD-gmx-mich%C3%A1lek/gm-top-2009/259213043022
https://www.facebook.com/notes/ji%C5%99%C3%AD-gmx-mich%C3%A1lek/gm-top-20-2008/60071093022
O AUTOROVI
Jiří "GMX" Michálek Jsem hudební fanoušek a amatérský tvůrce. Možná to začalo, když jsem slyšel u táty na gramci Boba Dylana či Abbey Road. Ale o dost možná více, když kamarádovi Davidovi vozila tetička z Vídně elpíčka hitovek, kde bylo například Games Without Frontiers Petera Gabriela nebo Johnny and Mary od Roberta Palmera. A taky Visage a Ultravox. Rok 80 a 81. A to jsem byl lapen a stal se ze mne nový romantik. A pak všechny ty desky mého strýce Roberta a poslouchání legendárního Větrníku na stanici Vltava, hitparády radia Luxembourg, telefonování s kamarády, zda jsme dobře dekódovali název té nebo té písničky. No, kvůli tomu jsme si vlastně začali ty hitparády psát. Od toho už jen krok k tomu, že jsme si dělali žebříčky vlastní. Každý týden! Ty jo, tuším, rok 84. Běhání po burzách, shánění kazet a vyměňování elpíček přerostlo do kulturního proudu, ve kterém se zrodilo spoustu lidských příběhů a přátelství a z něho poté skutečné legendy. V těhle partičkách diskutujících o muzice se zrodila myšlenka Datartu, první velké “oficiální” půjčovny u nás, směnárny muziky a křižovatky muzikantů i fanoušků a také v nich při pivku diskutovali budoucí DJs Rádia 1. Ale to už je jiný příběh. První osobní žebříček rockových a progresivních alb jsem si zapsal v prosinci roku 1987 (mimchodem, první nr.1 byli U2/Joshua Tree) a z nějakých mne dnes záhadných důvodů jsem tuto osobní a čím dál víc obskurněji vypadající tradici neporušil dodnes. Takže 2015 máme ročník 29. Na rozdíl od spoustu mých kamarádů jsem se po roce 89 nezačal muzice věnovat profesionálně anebo pracovat v oblasti kultury. Jsem manažer. Někdy je má práce hodně zajímavá a málokdy se nudím. Mimo to však, téměř průběžně, krmím svého vnitřního tygra hladového po kultuře a žádostivého tvorby, tím, že: maluji oleje na plátně, píšu knihy a různé texty, které nevydávám, píšu poezii, fotím, a to dost, ženy, street i přírodu. A svého času jsem provozoval docela úspěšný e-zine pro audiofily, což jsme my, ti cvoci, co jim vadí mp3 a chtějí to mít v lepší kvalitě.. Jo a stavěl reproduktorové soustavy. Tak asi. O muzice píšu tedy už čtvrtou dekádu, skoro od plenek, dalo by se říci, většinou mimo jakákoliv oficiální média. K poslechu preferuji vše, co je mimo “celebritní" mainstream. Prozkoumal jsem spoustu žánrů od elektroniky po jazz a všude je mi dobře, snad jen metal a taneční trance není moje gusto.
Hledat
