Gastro tip, kam NECHODIT: Mozaika

No nazdar.
To si takhle člověk jde  na dobrý oběd, s tím, že nebude škudlit a zajde si do poměrně drahé restaurace, která má ale dobrou pověst.
Mozaika je na Vinohradech v Nitranské ulici, má hezkou zahrádku a prima ubrusy. 
Tradiční italské jídlo, spaghetti aglio e olio, mě zlákaly. Restaurace s jídly v cenách kolem tří set korun obvykle těstoviny uvařit umějí a jednoduchá česneková chuť vypadala jako dobrý nápad. Na tabuli před podnikem stálo, že do nich přidávají ještě rajčata, což sice v původním receptu není, ale směs těstovin, rajčat, oleje a česneku vyzněla jako dostatečně normální nápad kuchaře, euforického z toho, že se konečně dají koupit rajská, která mají nějakou chuť. Kromě toho bylo poledne a jídlo stálo v rámci poledního menu necelých 150 korun, což na jídlo v nóbl podniku  určitě ujde.
To byl nápad.
Po přiměřeně dlouhém čekání přinesl číšník jídlo. Radostně se na něj vrhnu, vypadá pěkně. Není mi však souzeno je poobědvat. Mezi špagetami vykukují rudé kostičky slaniny. 
(Nejpozději zde se sluší podotknout, že jsem něco přes dvacet let vegetariánka a nemíním s tím přestávat kvůli tomu, že se někdo rozhodl nesmyslně upgradovat jídlo, kam maso nikdy nepatřilo. V laciných knajpách se u podobných pokrmů raději předem ptám, zda tam není třeba špek, tady mě ale nenapadlo, že to někdo zbabicuje.)
 
Potud ještě dobré, nestalo se mi to poprvé, takže přišedšímu číšníkovi zdvořile sděluji, že v tom jídle nebyla slanina anoncovaná a že kdybych to věděla, neobjednám si to, neboť maso nejím. Kdysi jsem v Mozaice byla na hummusu a dalších drobných dobrotách a byly fajn, stejně jako obsluha, takže věřím, že jde jen o drobné pochybeníčko. Reakce byla za všechny prachy. Pohlédl na mě s výrazem naprostého údivu a ptal se, jestli to fakt tak moc vadí. Ujišťuji ho, že prostě maso nejím, že tudíž vadí. Moje společnost se snaží vysvětlit mu, že "aglio olio" je tradiční recept, kde maso nebývá.  Číšník to jde zkonzultovat dovnitř a vrátí se se šalamounským tvrzením, že to sice ne, ale MY TO TADY DĚLÁME NA SLANINĚ. Jelikož jsem podobný přístup nezažila dost let, trochu mi došel ajfr, nicméně počala jsem vyjednávat, co bych si teda dala - zdá se, že násilím to do mě cpát nehodlá. Ze zkušenosti z jistého pajzlu na severu Čech vím, že dát si totéž bez masa může znamenat, že v kuchyni někdo vyháže ty kousky slaniny, které uvidí, a pošle mi vše zpět, tudíž neriskuju a přes snahu vnutit mi jinou porci špaget nebo kuskus se zeleninou si říkám o hummus. Do cizrnové pasty snad nikdo špek nenarve?! 
Happy end se ale nekoná, místo hummusu přijde zas ten člověk a snaží se mě přesvědčit, že si mám dát přece jen ty špagety (?!!!!). Pročež ho informuju, už solidně vytočená, že jíst tu teda fakt už radši nebudu (mám příliš přebujelou fantazii na to, aby mi představy, co se s jídlem dělo, něž mi ho ten pán donesl, nezkazily případné potěšení z oběda). Tážu se, zda si ze mě dělá srandu, což dotyčný rezolutně popírá. Nehodlá se smířit s porážkou a přechází do útoku - sděluje mi, že jsem nevychovaná (?!!) (je o dost mladší než já, takže to ve mně vzbudí bujaré veselí), a ať se jdu teda najíst jinam (?!!), že tamhle přes ulici je taková trojka (?!!!!!!). He! Kolem kráčí Mike Trafik, který situaci glosuje větou "Koukám, že je tady moc pěkná atmosféra." Varuju ho, ať sem hlavně nechodí na jídlo, což je, uznávám, trochu zlomyslnost, neboť číšník je stále přítomen. Takže zatímco na ceduli před podnikem připisuje servírka s neskutečným výrazem v tváři slaninu, sleduji, jak číšník pění a zuří mým směrem, avšak marně. Trafik dodává, že jemu tu vždycky chutnalo, což nemíním rozporovat, ale pakuju fidlátka, beztak nám byl mezitím doručen účet, o což ještě nikdo nežádal.
Musím říci, že vrátit se takhle v letním poledni do dob, kdy byly číšníci a podobné profese nadřazená kasta a zvykem bylo se nehádat, byl poučný zážitek. Peskování od obsluhy a vnucování něčeho, co nechci? O la la. Ovšem salát vedle v Kofeinu, kde byla obsluha příjemná a ceny nižší, vše zklidnil. Hotovo; do Mozaiky už mě nikdo nedostane.