Kay Buriánek pro protišedi.cz: Rock for People vol. 1

Bim, bam, je poledne, teď jsem vstal a hned vám vysvětlím proč.
Dneska taky nebude obvyklá recka, ne snad proto, že bych včera večer až do dnešního rána popíjel, ale proto, že jsem se vrátil pozdě ze svatostánku tuzemského festivalového diváka, kterýmu se nevím proč pořád nějak omylem říká festival evropskejch parametrů. Asi vítr, Máchale.
 
Schválně jsem si přečetl dnešní recenzi prvního dne od Honzy Vedrala na iDnes (skoro to vypadá, jako by tyhle dva subjekty měly nějakej mediální pakt, haha) a dovolím si tedy v intencích přečteného malou osobní (a zcela neobjektivní, podotýkám), sondu.
První oficiální den nejelo hlavní pódium. Fajn. Místo druhýho hlavního outdoor pódia, jak jsme na něj za ty roky zvyklý, je teď obří stan. Fajn. Prej je to kvůli loňskýmu mayhemu, kdy vzduchem lítalo i to, co rozhodně nemělo. Slyšel jsem, jak a proč třeba odletěl Converse stan a mám pocit, že jestli je na celý historce jen polovina pravdy, potom podobný opatření, mající eliminovat škody, trochu pozbývaj smyslu. Ale to je hodně spekulativní rovina, do který se fakt pouštět nehodlám. Mně se stan nelíbí, tečka. A popravdě mě dost štve, že do něj budu chtě nechtě muset ještě několikrát vstoupit. Má jen jednu stranu otevřenou, takže co schvátí, to už během probíhajícího koncertu nenavrátí. Druhá varianta je stát v místě, kde je pódium vidět z dost mizernýho úhlu, zvuk je o ničem a po deseti minutách neustálýho proudění živých hadů dovnitř, na hrající kapelu, kterou pravděpodobně ani většina z 'hadařů' nezná, neustálý výměny názorů mezi již stojícíma a neurvalejma opilcema, deroucíma se přes mrtvoly houževnatě dovnitř, má člověk tak akorát chuť dát někomu do čenichu. Nějaký užívání si koncertu je v prdeli. Pokud ovšem nejste typickej návštevník Rock for People, kterýho by snad i festival mohl klidně dát do nějakýho oficiálního animovanýho teaseru na další ročník. Tomu je to buřt. Vypadá asi takhle: je mu tak do pětadvaceti, má sandále, plátěný mlynářský kalhoty a už první den lehce uválený, poblinkaný, původně zřejmě bilý triko. Je hodně opálenej a na jednom zápěstí má tak tucet různejch festivalovejch stripů tuzemský provenience, což oboje svědčí o tom, že buď pobývá hodně venku, cestuje za zábavou po celý republice, nebo pracuje někde na stavbě.
Největší vychytávka je obří sombrero, který zamezuje lidem stojícím v okolí jednoho až dvou metrů vidět cokoliv z toho, co se děje na pódiu. Je permanentně zmaštěnej a zhulenej, vyloktuje si svoje místo, na kterým tančí podivný nesourodý kreace, absolutně mimo rytmus, a taky rád a často (mimo rytmus) tleská. A to zásadně v místech, kde nikdo jinej netleská, takže jeho lokty má tu čest několikrát za pár minut okusit kdekdo z okolostojících. Přikomíhal se na Bloc Party, ale v životě o nich neslyšel a je mu to jedno. Po nějaký době popruzování mu dojde, že nemá pívo, tak se zase odkomíchá dál k nějakýmu výčepu, kterejch je v areálu naštěstí dost. Všem se na chvíli uleví. Na chvíli proto, že tenhle Pepan je zřejmě naklonovanej a v různejch modifikacích jse vyskytuje vlastně téměř všude. A když náhodou na chvíli zmizí, spolehlivě zaskočí jinej typ, říkejme mu třeba Lojza, kterej si vezme na koně svoji rozjuchanou kikinu v domění, že to je super nápad, protože ona uvidí a nikdo za ní ne. Takže začne vtipná hra s verbálním intrem (“ty čuráku!“, případně “ty krávo blbá!”), následným taháním za rukáv, hodem čímkoliv na cíl (kelímkem ne, ten je letos heavy zálohovanej), v horším případě končící hromadnou šarvátkou. Geniální. Mám rád festivaly, ale buď jinde než tady, nebo z tý druhý strany, což mi umožnuje eliminovat kontakt s vidláckejma mimozemšťanama.
 
Jinak Bloc Party ok, mám je rád, o tom není sporu, ale zvuk byl na začátku tak mizernej, že jim to sebralo úvodní euforickej moment nástupu a zeshora se linuly hlavně rozpaky, o energii se mluvit nedá vůbec. Až s notorickou Banquet se to emocionálně i zvukově začalo rovnat, ale když po půl hodině hraní na jediný hlavní stagei, navíc při co-headlinerovi dne, spadne na deset minut proud a kapela uprostřed věci zmateně zmizí z pódia, je to totální faux pas. Když se vrátili, já už tam nebyl. Fail.
Můj zážitek dne a pravděpodobně i celýho festivalu (troufám si předčasně říct) byli Young Fathers. Jejich Tape Two je moje oblíbená deska, navíc s nima teď hraje na bicí známej Steven (Dandy Riots). Hráli v hangáru, lidí tam bylo jenom pár (žel z velký části zastoupený zabloudivší klonovaný Pepani, Lojzové a kikiny), ale byl to mazec neskutečnej. Jejich voodoo-industrial-lo-fi-minimalistickej hip hop a to, čemu se říká 'stage presence',  jsou dechberoucí blend vymítačskýho kalibru a nemůže nechat stát jen tak snad nikoho. Žel na tomhle je nejvíc vidět ta markantní propast mezi kvalitní muzikou a masokombinátem RfP, protože se to absolutně nepotkává, což podle mě bude ilustrovat maximální úspěšnost posledního dne festivalu, kterej je postavenej na “tuzemskejch tahácích”. Snaha udělat z RfP důstojnej festival srovnatelnej alespoň částečně s jakýmkoliv festivalem kdekoliv jinde je marketingovej bluf, kterýmu už dávno nikdo nevěří a nikdo to ani nechce. Ani pořadatelé, ani návštěvník. Vítejte na planetě Česko.

Má cenu se nějak vracet k 30 SeKUND to Mars? Myslím, že ani ne. Tolik koncentrovaný plytkosti, fakt otravný teatrálnosti, neustálýho hecování a k zblití gest už jsem dlooouho pohromadě neviděl. Utahaná show s pitomejma nekonečnejma vložkama a hlavně... hlavně TY PROSLOVY! Víš co, Jarede? Jdi už fakt do prdele, haha! Hudba stojí za houby a image mix aristokratickýho heráka s AIDS v hadrech od Ricka Owense v Hradci dostane fakt málokoho. Naučený fráze o nejlepších okamžicích života, mechanický postupy a věčný komandování stafu na pódiu, odklízení balonů a dirigování kameramanů je fakt urážející pro všechny přihlížející, co maj aspoň trochu ‘clue’, pokud teda nefrčej na dvaceti místně čepovaných břečkách (pravda, těch moc v tuhle hodinu asi nebylo).
 
Zdá se, že druhej den nám to - jak je již tradicí - pěkně zahustí nějakou tou bouřkou, slejvákem, větrem, případně kroupama a budeme si tak nějak všichni rovni. Ale stejně se nejvíc těším na to dramaturgický harakiri Gott – Klaxons – Borgore v jednom šapitó a pěkně po sobě. To bude teprve bizár!