Kay Buriánek pro protišedi.cz: Rock for People Vol. 2

To je zase povyku. Jo, přiznávám, ani se mi vlastně do pokračování Vol. 1 moc nechtělo a nechce, ale slíbil jsem to sám sobě, je třeba asi pár věcí uvést na pravou míru a potom taky jde o muziku, o tu nám všem jde v populární hudbě tak nějak především, že? Ehm. Když jsem psal Vol. 1, nebyl to rozhodně nasranej výstřik, protože bych prožíval životní zklamání a zhnusení z festivalu, na kterej už jezdím docela dost let. Za hraním a za muzikou, ne kalit do VIP stanu a pindat, jak to všechno stojí za hovno před těma, který jsou vděčnejma kejválkama na podobný lamentace a vzápětí poplácávat po ramenou ty, který na něm nějak participujou. Napsal jsem subjektivní pohled na jeden aktuálně strávenej den a večer letošního ročníku RfP, protože jsem o to byl požádanej. A napsal jsem, co jsem videl a slyšel, s ironií a nadsázkou, protože tak píšu vždycky a nevidím důvod, proč bych v tomhle případě měl měnit pravidla.
Jen pro dokreslení atmosféry, loni jsem byl stejně tak požádán, abych udělal o RfP rozhovor pro sérii YouTube videí s lidma z kapel, který mají s festivalem letitou osobní zkušenost. A několikrát mi bylo zdůrazněno, že to nemá být glorifikace RfP a že pokud mám něco i ne úplně lichotivýho na srdci, že to rozhodně mám a musím řict, protože v tom je kouzlo rovnováhy. Takže jsem zmínil něco podobnýho jako v reportu z letoška. Všichni jsme se tomu zasmáli a ve výsledku byla tahle drobná vada na kráse ve finální verzi pro jistotu vystřižená.
Moje letošní údajně drzá glosa nebyla, jak je mylně interpretováno, namířena proti festivalu a jeho organizátorům jako nějakej hejt. To jenom my máme za těch pár let Rock for People přesně takovej, jakej ho chceme a zasloužíme si. Postavenej na tuzemský špičce typu Klus, Kabát, Chinaski, Kryštof a tak. Českej festivalovej mainstream je prostě jasná páteř a to, že se objeví pár dobrejch zahraničních kapel, z nichž nějaký procento je kompatibilní s line upy velkejch festivalů jinde, je fajn bonus, ale rozhodně ne důvod, proč na RfP jezdí kolem třiceti tisíc lidí. Takže nebudeme předstírat, že tu máme konečně festival evropsky srovnatelnejch parametrů. Nebo můžeme, ale je to sebeklam. To je samozřejmě jenom můj skromný názor a mám svatý právo se o něj podělit, pokud chci, resp. jsem o to požádán. Pepani, Lojzové a kikiny, o kterejch byla podstatná část, pochopitelně existujou, jsou všude a je jich docela dost. Jsou naše zhmotnělý křupanství, nevycválanost a malost. Čekal bych o krapet víc citu pro nadsázku a smyslu pro humor při čtení mýho popisu, ale jak se zdá, hodně lidí, co prskaj, že jsem přestřelil, se v tom evidentně vidí a sere je to. Jejich problém. Mně na nohu nikdo nešlapal, ale viděl jsem to všude kolem, včetně popisovanejch strkanic a nadávek. Pokud mi někdo předhazuje, proč tam tedy jezdím a proč tam moje kapela hraje, moje odpověď je jasná. Chci vidět kapely, který mám rád, a chci hrát i pro lidi, který nejsou Pepani, Lojzové a kikiny. Kapely jsem viděl a hrál koncert pro lidi, který to bavilo. Mise splněna. Možná naposled, protože jak se zdá, tohle se smí říkat, ale nesmí se to napsat, haha. Pro pomatence, co vytrhávají moje slova z kontextů a plácají zmateně dohromady nesouvisející věci v rychle sesmolenejch dissech, který nejsou vůbec k meritu, ale o tom, jakej jsem idiot, mám jenom jeden jedinej vzkaz: díky za prolink na můj článek, to byl přesně účel, haha.
 
A teď ke kapelám druhýho a třetího dne, shall we? Po úterním nadšení z Young Fathers, rozpačitosti z Bloc Party a trpký pachuti v puse z Thirty Seconds to Mars jsem byl zvědavej hlavně na dvě věci. Počasí a The Gaslight Anthem. Počasí se povedlo tentokrát bez jedinýho zaváhání. Jednu dobu byly sice plazmy dole a hlásaly, že má začít za půl hodiny pršet, což se ale naštěstí nevyplnilo, fronty obešly Hradec a těch pár spadlejch kapek bylo jenom symbolický memento naštěstí nenaplněnejch předpovědí.
The Gaslight Anthem byli moje první kapela na hlavním pódiu. Viděl jsem je před pár lety v Německu na Hurricane a nadchli mě, byť jejich set neobsahoval skoro žádnou show, jenom námořnicky sympatický podání obyčejnejch písniček jakoby reinventující Bruce Springsteena v trochu tvrdší verzi. Poctivost to byla i tentokrát, slušnej zvuk i set list. Žel tady se pro mě i poprvé naplno ukázalo, že kapely, který dokážou jinde ukočírovat main stage s přehledem, protože je zná většina lidí, v Hradci fatálně narážejí. Ne, že by The Gaslight Anthem byli kdovíjakej strhující magnet, ale i tak jsem si naivně představoval, že to bude trochu větší jízda i od publika. Houfně odcházející lidstvo podle mýho nešlo na A Day To Remember do Staropramen stanu, ale spíš na jídlo a pivo.
Před TGA ve stanu hrající The Devil Wears Prada z Ohia sice taky neměli uplně plno, ale jejich křesťanskej (brrr!) metalcore byl jako masivní sentinel a hrnul před sebou početnej dav poučenýho publika s minimem P, L, i k. Což nahrávalo domněnce, že s otevřením hlavního stage se nabídlo najednou víc alternativ se rozprostřít po celý ploše a nelézt zbytečně někam, kde hraje cosi ukrutně ukřičenýho, co tahá za uši. Nakolik se hodně mladý publikum ztotožnuje s doktrínou křesťanskýho metalcore, spekulovat nehodlám, hudebně to bylo oukej. Přesně v duchu toho, co se od podobnejch kapel dá očekávat, a fakt, že tenhle žánr byl zastoupenej hned několikrát, napovídá tomu, že má v kontextu multižánrovýho festivalu rozhodně svoje pevný místo i dostatek fans. A Day To Remember jsou o poznání měkčí než TDWP, ale jejich set v Staropramen stanu byl konzistentní s predešlejma křesťanskejma metlama, i publikum bylo skoro identický. Dobrej tah. Gogol Bordello měli prej slušnej crowd, neviděl jsem. Papa Roach prej vypadla elektřina hned třikrát, taky jsem neviděl a nelituju. Čeho trochu lituju, jsou Billy Talent, protože jsou naživo slušně sehranej masomlejn. Zažil jsem je ale už několikrát, tak snad zas ně-kdy pří-ště-é. The Parov Stelar Band jsem obešel zcela záměrně. Headliner dne v podobě nejznámější rakouský party u nás, jejíž tuzemskej fame a jeho podstata mi zdárně uniká, stejně jako nemusím jejich pro mě nesmyslý spojení elektra a swingu. Ale když to je i lidi baví...
Čtvrtek byl můj poslední a zároveň i nejexponovanější den, kterej jsem začal s The.Switch. Trochu teda omylem a trochu diky faktu, že check out z hotelu byl docela brzo, Hradec mrtvej a v areálu ještě nic moc nehrálo. Jakkoliv je neposlouchám, měli na tu hodinu slušně plnej stan, lidi, co si s nima zpívali texty a bylo vidět, že si dali práci se světlama i vlastním pojetím pódia, což kvituju pozitivně. Slušný.
Foals jako jeden z mejch headlights celýho letošního ročníku začali na můj vkus hodně mdle, ale možná ve mě jenom rezonovala obava, jak jejich set publikum Rock for People zkousne. Prelude na začátek a hned po ní Providence je killer. Jenže Yannis Philippakis se s tím nemazal a navzdory až skoro snovýmu tempu si dával výlety do lidí, jako by Foals hráli nějakej hardcore. My Number rozhejbala v bocích kdekoho a sympatický bylo, že dali i Electric Bloom, Olympic Airways a Two Steps, Twice z první desky Antidote. Sice to nebylo rozdováděný, zato to ale pěkně korespondovalo s blížícím se západem slunce a rozhodně naplnilo aspoň moje očekávání v tom nejlepším slova smyslu.
Když dohrávali poslední věc, schylovalo se v Staropramen stanu a jeho venkovním “předsálí“ k zřejmě nejkontroverznějšímu vystoupení vůbec. Nehodlám to nijak extra komentovat, viděl jsem už hodně, ale tohle bylo... vlastně nevím, co to bylo. Karel Gott na RfP je geniální PR tah, protože ať už by se dělo cokoliv, tohle je přesně ta věc, o který bude mluvit každá televize, všechny média, prostě všichni. A taky se tak pochopitelně stalo. Pan Karel Gott byl očividně z nedpozemskejch ovací mírně zaskočen, ale dal to s grácií a jeho proslovy byly dokonale galantní, model stará škola, a místy i vtipný.
Takže příště co? Michal David? A stejně jako všichni letos masivně skotačili na Včelku Máju budou příští rok sborem zpívat Poupata a místo exotických tanečnic na pódiu při Lady Karneval bude mikro Spartakiáda? To je otázka, která visí ve vzduchu. Je to recese? Ne, není. Gott mi svědkem, že tohle bylo myšleno vážně a lid se s tím naprosto vážně, ochotně a nadšeně ztotožňoval. Pro mě klíčovej moment byl, když proti mě vyrazil pár prodávající balónky a nějaký barevný cetky a srdce z krepáku. Matějská, napadlo mě. A i když moje centrum interního vkusu bylo v ten moment pod narkózou způsobenou davovou extází, i když Mistr celkem obstojně zpíval v podmínkách, který jsou pro ně jistě na hony vzdálený ideálu, i když kolem vládlo kolektivní souznění mimozemšťanů s pozemšťanama, přes všechny tyhle emotivně podbarvený elementy si říkám, že ne. Že tohle je zkrátka tak za rohem, že pro to neexistuje žádnej relevantní důvod, proč věřit, že estrádní umělec na takovej festival patří. I když je to Bůh.
Queens of the Stone Age set je pro mě osobní zklamání. Možná to bylo tím, kde jsem stál, ale intenzita zvuku byla hodně pod hranicí, která by měla vybudit nějakej primární zájem. Nikdy jsem je nijak extra neposlouchal, ale těšil jsem se, poslední deska se mi celkem líbí a celej ansámbl je mi sympatickej. Ale pořád jsem čekal na moment, kdy to celý vykvete a bude to jízda. Místo toho jsem měl pocit, že furt někdo jenom nahazuje padající řetěz. Chápu, že pro hodně lidí to mohl bejt ultimátní zážitek, pro mě ne.
Klaxons miluju, dal jsem si je z prostředku stanu a dobře jsem udělal. Maximální spokojenost. Uvolněný a našláplý, skvělý světla a kapela v dobrý kondici. Mix prověřenejch hitovek z Myths of the Near Future i pár novinek navrch, který jsou neklamným příslibem toho, že Klaxons jsou zpátky a nová deska bude podle všeho dobrá.
Z Modestep jsem viděl až konec a i přes evidentní dobrou náladu, která se rozprostírala kol kolem, to na mě působilo trochu moc křečovitě. Představovačka kapely, nejlepšího kytaristy na planetě, nejúžasnějšího bubeníka, sóla a konstantní hecování davu... sice tisíckrát snesitelnější než estráda Marťanů v úterý, ale furt jsem se nemohl zbavit dojmu, že v klubu by to zřejmě fungovalo o něco líp.
Borgore je pro mě vedle Young Fathers asi úplnej vrchol letošního RfP. I když je to “jenom” DJ, jeho set v Staropramen stanu byl mostrózní a ultimátní. Určitě důstojnej pokračovatel Skrillexe, kterej byl loni. Tenhle floutek z Tel Avivu je dost velký jméno EDM scény, ale zároveň pořád není dostatečně provařenej jako zmiňovanej Skrillex. Což hází jeho hraní do sympaticky civilního světla, ale přitom výbornej tracklist proměnil obří stan po pár minutách v geniální párty. Vidět narvaný chapitó s circle pitem uprostřed znamenalo odcházet s poťouchlým úsměvem, že není tak úplně zle, spíš naopak. Borgore je Legend.
Odjel jsem v pátek nad ránem a program posledního dne jsem z naprosto zjevnejch důvodů oželel. Holinky zůstaly v autě. Dalo by se říct, že s ohledem na povětrnostní podmínky pár předchozích ročníků je něco špatně, ale buďme za to rádi, haha.