Anatomie stylu, díl 35. - EMO

Odkud se vzali, co tím mínili – a kam zmizeli… Popis jednoho z nejviditelnějších stylových táborů posledního desetiletí…
 
KDY: polovina 80. let až dodnes (vrchol 2002–2008)
KDE: USA
HLAVNÍ VIZUÁLNÍ ZNAKY: černý oděv, kontrastní barvy, nátepníky na rukách a zápěstích, pásky s železnými pyramidkami, rukavice bez prstů, úzký džíny, tenisky Converse Chuck Taylor či Vans, načerno nalakovaný nehty, make-up, oční linky, barva vlasů černá, účes na patku sčesaný do obličeje
HUDBA: emo, pop-punk, indie-rock
TOP 5 PLAYLIST: My Chemical Romance – Welcome to the Black Parade, Fall Out Boy – This Ain’t a Scene, It’s an Arms Race, Panic! At the Disco – I Write Sins, Not Tragedies, 30 Seconds to Mars – Attack, Rites of Spring – Hidden Wheel
Ačkoli během posledního dvacetiletí docházelo spíš k bastardizaci stylů minulosti pod marketingovým diktátem módních řetězců, jeden subkulturní směr projevil víc než dostatečnou životnost. Tím je globálně oblíbený a stejně tak nenáviděný emo. 
O emu se občas uvažuje jako o první scéně mladých, kterou zrodily internetový blogy. Pubescentní emo fanynky a fanoušci na blozích a fórech vášnivě diskutují o svých účesech, radí se, kam zajít za nákupy a jak se poprat s make-upem…
 

Černočerné oblečení, oční linky, patky do obličeje, úzké džíny a pásek z pyramid, to vše doplněné o plačtivý výraz ve tváři a poněkud žertovný debaty o sebevraždě. Pubescentní fanoušci ema v nultých letech byli asi vizuálně nejsnáz rozpoznatelným stylovým táborem.
Přitom celý je to trochu mimo. To, co bylo v Americe osmdesátých a devadesátých letech známý pod označením emo scéna, platilo pro „emotivní“ hardcorové kapely a jejich oddané fanoušky, kteří image řešili až úplně na posledním místě. Přednost měl společenský aktivismus v rozličných svých podobách.

Mexiko: emo stávka…
Je emo subkulturou, nebo jenom dočasnou módou? Emo nultých let se nezrodilo ani z třídních bojů, ani jako odboj vůči majoritní společnosti. To, co emaře především spojuje, je jednotná image. Dotvořená i jednotnou mediální nálepkou…
Jenže, sociologové připomínají třeba násilné útoky na fanoušky ema v Mexiku z roku 2OO8. Svou zuřivostí připomněly dávný střety mezi mods a rockery v šedesátých letech či mezi punkery a neo-teddy boys v letech sedmdesátých. Podle sociologů šlo o klasický bitky dvou odlišných společenských tříd: emařů jako zástupců střední a vyšší střední třídy ve značkových oblečení proti frustrovaným mládežníkům z chudých dělnických čtvrtí. V časech, kdy veškerá mladická rebelie se odehrává pod taktovkou módního marketingu a médií, to byly události vlastně docela nevídaný…. 
 
 
 
 
Za slůvkem emo se jako hlasitá ozvěna táhne problém teenagerských depresí a sebepoškozování. Na internetových „emo-blozích“ se pubescentní fanoušci mohou dočíst, že správný emař se nebojí dávat na veřejnosti průchod svým emocím, často se i rozpláče a občas se demonstrativně pořeže žiletkou. Hromada fanoušků se obdobnými pokyny bohužel i názorně řídí. V roce 2008 v Británii emo pohltilo jednu třináctiletou dívku natolik, že spáchala sebevraždu. Konzervativní ostrovní bulvár chvatně celý žánr odsoudil jako směr, který vzývá smrt anebo ji alespoň romantizuje. Mladí fanoušci se však semkli a před sídlem jedněch bulvárních novin na protest proti nevlídný paušalizaci uspořádali poklidnou demonstraci. 
Emo styl se nesetkal s pochopením ani v Rusku. Během minulýho desetiletí se tam zrodila ohromná fanouškovská základna, ale minimálně stejně tak jako příznivců nalezlo se v Putinově říši i odpůrců. Ruští zákonodárci docela vážně v obraně mládeže před sebepoškozováním a sebevraždami (spojovanými se stylem emo) hlasovali, že emo zakážou. K uvedení naprosto vážně míněný legislativy, která nemálo připomněla ne zas tak dávnou minulost někdejší bašty komunismu, nakonec nedošlo. Internetovým propagátorům ema v Rusku přitom hrozila výměna úzkých džínů za unifikované tepláky a několikaměsíční pobyt za mřížemi.
 
Je emo vážně přelomový stylový vyjádření? Vždyť androgynní vzhled znal už glam, výstřední účesy přinesl punk a adorace černý barvy je typická pro goths. Náramně podobnou image dlouho mají v Japonsku jako Visual Kei…
 
 
Kdo je tady emo?
Popkultura tedy poznala dvě naprosto odlišný emo scény. Leckteří zapálení fanoušci hudby by přitom počet rozšířili na tři. Soudí, že začátky emo hudby spadají do poloviny 80. let. S dnešním prudce vizualizovaným hnutím měla však tehdejší washigtonská hardcorová scéna společného pramálo. Pro procítěný, emotivní koncertní projev kapel z tamější scény se vžil termín emocore. 
Šminky a černý patky tehdejší emaři neznali, vyznávali spíše „antimódu“ v podobě obyčejných t-shirtů a sepraných džínů.
Oč měli průkopníci hardcoru nejasno v image, o to více se věnovali aktivismu, kupříkladu propagaci vegetariánství či hodnotám „straight edge“ (ani drogy, ani chlast). Na hudební kapitál rané washingtonské scény (řízené členy kapel jako Minor Threat, Embrace či Rites of Spring) navázala druhá vlna amerických HC kapel devadesátých let projevující se především punkovým drajvem, výraznými melodiemi a niternými texty. Klasický paradox: pro kapely z první vlny byla druhá vlna mediálním výsměchem. A kapely druhý vlny pro změnu na dnešní význam slůvka emo pohlížejí jako na čirou blasfemii.
 
My Chemical Romance, klasický emaři nultých let…
Čím byly členové emo kapel stylotvárnější a jejich hudba popovější, tím se rozšiřoval okruh fanoušků, kteří je nabodobovali a jejich image si dále poupravovali. K nejznámějším věrozvěstům nového ema patřily americký kapely Fall Out Boy a My Chemical Romance, který svým fanouškům dodaly nejen správnou vizualizaci, ale díky spíše ponurým a melancholickým textům i fůru příležitostí k zamyšlení. 
 
Fenomenální estetický dosah ema v nultých letech vytvořil ojedinělou jednolitou armádu mládeže, která nemá v posledním desetiletí obdoby.