Anatomie stylu, díl 30. - Novoromantici

Tenhle název si vymyslela média a v první polovině 80. let patřil ve světě popu k nejskloňovanějším. Style Surfin’ sestavil stručnou historii New Romantics…
KDY: 1979–1985
KDE: Velká Británie
HLAVNÍ VIZUÁLNÍ ZNAKY: elegance, glamour, retro – dobový oděvy, pirátský outfity, vysoký kozačky, nabírané košile, široký pásky, silný make-up, ale i futuristický oděvy z umělých materiálů 
HUDBA: new romantic, eighties pop
TOP 5 PLAYLIST: Spandau Ballet – To Cut a Long Story Short, Culture Club – It’s a Miracle, Japan – Ghosts, Visage – Fade To Grey, Adam and the Ants – Antmusic
 
Po několika letech se punk v Británii docela okoukal. Oranžový vystříhaný vlasy nešokovaly už ani maminky ctihodných gentlemanů ze City. Nastal čas na novou hudební a stylovou revoluci. Díky novoromantikům se novým punkem stal krystalicky čistý pop, který se na cestě z prťavých klubů přetvořil v nejúdernější sílu světový popkultury osmdesátých let. 
Poslední roky se celý svět baví módními výstřelky Lady Gaga. Kdyby se americká celebrita warholovskýho střihu objevila začátkem osmdesátých let v nevelkym londýnskym klubu Blitz, šokovala by tam nejspíš jen málokoho. Jako Gaga v klubu Blitz totiž vypadal úplně každý!
 
Dovnitř se dostal jenom ten, kdo se oblékl do správně vyšinutého outfitu. Na parketu se scházeli (genderově často neurčití) lidé – vypadali tu jako elegantní dandy, jako pirát, jako postavička z burlesky, jako baletka z Labutího jezera či jako robotický Mad Max. Kdo se oblékl tuctově a zamířil do extravagantního klubu Blitz, byl s posměchem vykázán.
Vypadat normálně a mířit do Blitzu se jevilo jako naprostý módní nonsens. Narcistně se oblékal i mladý muž jménem George O’Dowd, který v Blitzu dělal šatnáře (a tu a tam prý prošacoval kapsy nebohých návštěvníků). Později se proslavil pod přezdívkou Boy George a právě tento extravagantní britský zpěvák je dnes nejčastěji pasován za Gagina módního předchůdce číslo jedna.

Koncem roku 1977 byl punk skoro mrtvý, a to jak hudebně, tak i stylotvorně. Kalhoty z PVC nenabízely jen punkový butiky, za pakatel se daly – a stejně tak další punkové napodobeniny – sehnat v Topshopu a jiných levných obchoďácích. 

V pomyslnym londýnskym epicentru punku, původně lesbickym klubu s názvem Louise’s, se utvořila skupina stylotvorných rebelů, která se s odchodem z mediálního výsluní rozhodně nesmířila. Sami se bez uzardění nazývali pózéři. S anarchistickou ideologií a násilím, který k punku brzy přivábilo fotbalový chuligány a skinheady, nechtěli mít a ani neměli nic společného. 
Daleko více je přitahoval jeden z průvodních znaků britského punku – výstřední oblékání. Náhlá uniformovanost punku a stejně tak i až programový odklon od módního světa začal samozvaný pózéry vyloženě děsit. Nastal jeden z nemála paradoxů, který je s hnutím New Romantics často spojován.
Ačkoli novoromantici vzešli z „proletářskýho“ punku, za pár let se stali jeho přesným opakem – symbolem nejvyšší okázalosti a hýčkanými dětmi bujného prosperujícího kapitalismu osmdesátých let. Zejména nástup vizuálního MTV povolil „vznešeným“ britským novoromantikům mimořádný úspěch. Původně undergroundová scéna díky úspěchu kapel jako Spandau Ballet, Duran Duran, Visage, Human League, Ultravox, Adam and the Ants a dalších vytvořila vzhled desetiletí a proměnila se v báječný marketingový produkt. 
S odstupem času platí, že komercionalizace a globální sukces této scény přinesly jedno pozitivní znamení: pop se stal v první polovině osmdesátých let zase umělecky pozoruhodným a docela poslouchatelným žánrem. 
New Romantics byli uchváceni světem glamouru a svou okázalost, přestože (nebo právě proto, že) většinou pocházeli z dělnických vrstev, dávali ochotně najevo.
 
Nejdříve se oblékali do futuristických oděvů připomínajících úbory ze sci-fi seriálů i komiksů, později obrátili svou pozornost k minulosti a modernu kombinovali s dandyovstvím, módou dvacátých a třicátých let, ale i řadou romantických prvků oblečení. V ulicích Londýna se znenáhla objevili mladíci v pirátských či kovbojských outfitech a dívky v luxusně vyhlížejících večerních róbách, obě pohlaví pak spojovalo zalíbení v silné vrstvě make-up ua šminkách, který rozdíly dané přírodou na první pohled chvatně smazávaly. Chuť pro oblékání získala rozměry, jaký v historii popkultury do tý doby neměly srovnání. 
Když v roce 1978 podnik Louise’s skončil (pro „pózéry“ tam stejně dávno bylo těsno), bylo potřeba poohlédnout se po novém. Po místě, kde by umělecké mládí se zalíbením v uhlazeném, vysoce stylovém a přesto výstředním odívání nikdo neotravoval.
Dva stylotvorní dvacátníci jménem Steve Strange a Rusty Egan (původně prodavači v punkovym obchodě Malcolma McLarena, později členové kapely Visage, jejichž přísně syntezátorový song Fade to Grey se stal nejen celosvětovým hitem, ale především jednou z hymn novoromantismu) takový místo nalezli v londýnském Soho. 
 
Nový směr v britské popkultuře začal vlastně jako starý směr. Strange s Eganem se inspirovali v předpunkové době – jmenovitě v Davidu Bowiem – a podle svýho největšího idolu pojmenovali svou klubovou noc Bowie’s Night. Ústřední skladbou se stala Bowieho skladba Heroes. Jeho obrat „být hrdinou aspoň na jeden den“ přesně ilustroval, co se v klubu tenkrát dělo. Navzdory těžký recesi, která byla v Británii cítit všude kolem, se uvnitř klubu soustředilo bohémské londýnské mládí v těch nejšílenějších oblecích – jako by žádná nezaměstnost, žádný masový propuštění a žádná Margaret Thatcher vlastně ani nebyla. 
Ačkoli Bowie‘s Night se konala v úterý, nalezlo se v Londýně dostatek výstředních androgynních teenagerů, kteří odmítli všední život od devíti do pěti a kapacita klubu brzy nestačila. V roce 1979 Strange s Eganem přesunuli svůj klub do stále populárnější čtvrti Covent Garden. V omšelé vinárně s názvem Blitz začali už v osvědčená úterý provozovat klubovou noc, která brzy nastolila nová pravidla v britském klubovém životě. 
 
Do nástupu novoromantismu neměl taneční klub stranou od rockového či jazzového podhoubí v Británii žádný valný význam. Až klub Blitz všechno změnil. A do značné míry připravil půdu pro budoucí acidhouseovou revoluci a pro éru superklubů devadesátých let. Kolem Blitzu bylo unikátních mnoho jevů. Do tý doby bylo nevídané, aby o klub, či přesněji klubovou noc, pečovali lidé ve věku kolem dvaceti let. Většinou byli majitelé klubu lidi o několik generací starší, a tudíž přirozeně odříznutí od nejnovějších módních trendů. Systém „pronajatýho“ klubu na jednu noc (ať už týdně či měsíčně) se později v devadesátých letech výborně osvědčil v rámci taneční scény.
V Blitzu to fungovalo tak, že původní majitel si přisvojil tržbu z baru, kdežto Strangeovi s Eganem připadly peníze ze vstupu. V ostrym kontrastu s docela spartánskou výzdobou klubu, kterou tvořily propagační fotky z druhý světový války či portréty Winstona Churchilla, působili jeho poněkud extravagantní návštěvníci. 
 
Než média vynalezla název New Romantics, novináři výstředníky z Blitzu označovali New Dandies, Cult with No Name či nejčastěji – Blitz Kids. Od samýho začátku se Blitz profiloval jako soukromý a přísně elitářský klub, bylo zde nepsaným pravidlem, že lidi nad třicet neměli v klubu co dělat.
Zatímco Egan v podniku vystupoval jako DJ, extravagantní Steve Strange se stal dveřníkem. Stalo se, že ke dveřím podniku se – narozdíl od obvyklých svalnatců – postavil vyhublý, extrémně nalíčený mladík v bizarním kostýmu. Výstřednost a exkluzivitu vyžadoval Strange i od ostatních. Dovnitř prošli jen ti nejdvážnější. Klíčová byla nejen výstřednost, ale taky nevypadat jako punk. 

Možná právě díky této přísný selekci si novoromantická móda přisvojila jedno privilegium. Do té doby se módní hnutí řidily svými přesnými pravidly – ke každé subkultuře patřily neměnný oděvní zvyklosti. Pro novoromantismus platilo, že nosit se smí cokoli, co je dostatečně stylové, elegantní, opulentní a svým způsobem bizarní. A tímto pravidlem se módní subkultury vlastně řídí dodnes, jenom s tím rozdílem, že tempo nynějších proudů teď nediktují malé butiky a bleší trhy, ale velké a pro teenagery cenově dostupný obchodní domy.

 
Po celý rok 1980 se úterý co úterý klub Blitz zaplňoval do posledního místa. U baru postávali zasloužilí postpunkoví stylotvůrci jako zpěvačka Siouxsie Sioux či Robert Smith z The Cure. V Eganově dýdžejském koutku se pohybovali studenti z uměleckých škol a nastupující umělecké tváře. 
Taneční parket se řídil vlastními pravidly. Stávalo se, že titíž lidé tančili pokaždé na tomtéž místě. V Blitzu se zrodil rovněž charakteristický tanec, který v kombinaci s výstředním oblečením návštěvníků vytvářel působivé kontrasty. Spojoval punkovou neohrabanost s plesovou vznešeností a robotickou přesností. Docela přesně je vykreslen v množství dobových videoklipů, kupříkladu od novoromantických „one hit wonders“ Classix Nouveaux, ale i od samotnýho Davida Bowieho. Pověstný stylový loupežník si pro svůj klip k singlu Ashes to Ashes do Blitzu přišel osobně vybrat několik tanečníků (včetně Steva Strange).
Neméně odvážná byla hudební dramaturgie. Originální zvuk syntezátoru tu byl vzýván jako nové náboženství. Vyjma obligátního Bowieho zde zněly povětšinou originální syntezátorové taneční songy, Kraftwerkem počínaje a italským hitmakerem Giorgio Moroderem konče. V pestrý směsici skladeb se postupně objevoval jeden novoromantický hit za druhým: Fade to Grey, Vienna, Kings of the Wild Frontier, Love Action… 
 

Domovskou scénou se Blitz stal pro kapelu Spandau Ballet. Kapela kolem bratří Kempů se v první polovině 80. let řadila (spolu s Duran Duran, Culture Club a Wham!) mezi čtyři největší britské hudební exporty. Přitom hudba pro Spandau Ballet zpočátku byla prý až na druhém místě. „Žádnej extra muzikant nejsem. Dejchám pro svůj klub, sme jedna rodina,“ nechal se v začátcích kapely slyšet basák kapely Martin Kemp na adresu Blitzu a jeho návštěvníků. Faktem je, že do kapely ho jeho bratr Gary vzal především proto, že vypadal skvěle. Na baskytaru se – v duchu punkovýho odkazu – učil hrát doslova za pochodu. 
 
Během roku 1980 věhlas nevelkýho klubu s kapacitou sotva dvou set míst raketově stoupal. Najednou už Blitz nebyl klubem pro uzavřenou elitářskou skupinu studentů uměleckých škol – pro Blitz Kids. Přerodil se v londýnský fenomén, o němž se hlasitě mluvilo. Ve městě nad Temží vznikal jeden novoromantický klub za druhým a tento trend se chvatně přelil do celý Británie. Díky tomu se mohli kupříkladu v Birminghamu poprvý sejít pozdější popoví baroni Duran Duran. 
 
Scénu rovněž mohutně podporovala média. Mezi tiskem a právě vzniklou novoromantickou scénou to byla doslova láska na první pohled. Média naučená z punku dychtila po všem novým a stylově proměnliví novoromantici jim to ochotně splňovali. 
Směr zrodil hromadu pozoruhodných osobností následnýho desetiletí. Tvůrčí potenciál scény a jeho obrovská dynamika inspirovala mnoho hudebníků, fotografů, designérů, umělců všeho druhu a dokonce i žurnalistů.
Právě v Blitzu se zrodily první zárodky tzv. stylových magazínů. Časopisy jako The Face a I-D, který se objevily zkraje osmdesátých let, nadlouho měly klíčový slovo v oblasti módy a umění. A například outfity Dylana Jonese, šéfredaktora módní bible s názvem The Face (posledních patnáct let je šéfredaktorem britský verze GQ), patřily v Blitzu k těm, o kterých se mluvilo nejhlasitěji. 
 
Glamourový život si bohužel vybral svou daň na životě některých slavných aktérů. Příkladem za všechny je Steve Strange. Ústřední postava novoromantického hnutí a médii určený arbitr elegance celýho desetiletí se v devadesátých letech přesunul na Ibizu, kde se zapojil do pořádání tanečních parties. Po celou dobu se musel však potýkat se závislostí na heroinu. Jeho stav dospěl skoro až k dezintegraci osobnosti. V roce 2000 byl Steve Strange přistižen v jednom londýnském obchodě při krádeži hračky z Teletubbies. Takový tragikomický konec si stěžejní novoromantická postavička jistě nezasloužila. Naštěstí se zdá, že dnes je padesátník Strange z nejhoršího venku. V britské televizi učinkuje v několika pořadech, nahrává nový skladby a pořádá revivalové novoromantické party pro dědečkovské a babičkovské Blitz Kids… 
PS update - 12. února 2015 Steve Strange zemřel.