Anatomie stylu, díl 31. - Acid house

KDY:1988-89
KDE: Velká Británie, Ibiza
HLAVNÍ VIZUÁLNÍ ZNAKY: co nejvolnější oblečení, široký „baggy“ kalhoty, lacláče, mikiny s pruhy, psychedelický košile, outfity se smajlíkem, fluorescentní znaky 
HUDBA: acid house
TOP 5 PLAYLIST: Rhythim is Rhythim – Strings Of Life, S’Express – Theme from S-Express, A Guy Called Gerald – Voodoo Ray, Phuture – Acid Tracks, The Children – Freedom

V Británii sou tací, kteří tvrdí, že Acid House a kultura na něj napojená ovlivnila na Ostrovech úplně všechno – od toho, jak se tam navrhujou kanceláře až po chování lidí na fotbalových stadionech. A to je možná trochu pravda, protože s nástupem spotřeby extáze Britové výrazně omezili alkohol a na fotbalových stadionech zavládl nezvyklý klid. Britský rowdies prostě skoro vymřeli, a to nikoli zásahem státního aparátu, ale nástupem acid house a kouzelný ecstasy… 

Baleárské ostrovy druhý poloviny 80. let byly místem, kde bylo nutno být. Španělský soustroví a zvláště pak ostrov Ibiza si získal pověst mejdanovýho ráje už v 60. letech. Panenskou Ibizu okupovali beatnici, kteří v odérech světlýho marockýho hašiše pořádali svý pověstný beach parties. Kolují však i skazky, že sousloví „ostrov večírků“ je mnohem staršího data – dva týdny dovolený na Ibize za odměnu prý dostávali už římští vojáci. 

V osmdesátých letech Ibiza zažila bouřlivý rozvoj masovýho turismu. Na letní prázdniny tam přesídlili zejména mladý Britové a Němci. Výsledkem týhle migrace byly naplněný taneční kluby s názvy jako Amnesia a Pacha, kde se hrála hlavně house music (temnější pohrobek diska získal svý označení podle chicagskýho gay klubu Warehouse, kde tato hudební melánž vznikla). Blýštivý taneční parkety pohybující se do rytmů house (ale i „detroit techna“ a evropského elektropopu) ovládala prázdninová taneční droga – extáze. 

Roland 303, hudební esence acidu…
A právě takový prostředí uhranulo v září roku 1987 skupince Britů, do který patřili i dýdžejové Paul Oakenfold a Danny Rampling. Po tradičním fish & chips a pár pivkách k večeři partička zamířila do klubu Amnesia a tam poprvý okusila extázi. Vyjevení Britové se sice vrátili do deštivýho Londýna, ale silný zážitky z Ibizy zůstaly.

Během pár měsíců v Londýně postupně odstartovali klubový noci v podnicích Shoom, Future a Spectrum právě v duchu baleárských večírků. Z nekonečnýho špalíru návštěvníků, který se brzy pravidelně točil před kluby, bylo jasný, že tenhle styl večírků má budoucnost i mimo Středozemí. Totéž platilo pro směr, kterej se kolem londýnských tanečních večírků utvořil – Acid House. 

DJ Danny Rampling ve svym klubu Shoom. „Lidi acid house zpočátku nepochopili. Prej co to je za chicagskou homo hudbu. Pak si dali první extázi a už to jelo…“ (sry za politickou nekorektnost, to je citace) :)
Ramplingův klub Shoom (původně to bylo fitko) si za svý logo zvolil znak usměvavého slunce smileyho, kterej se proměnil v symbol hnutí. Smiley se chvatně přesunul na trička, placky, samolepky, bundy, kalhoty a brzy byl úplně všude. Utvořila se i svérázná móda, která se vyjma vyobrazení smajlíka vyznačovala volným oblečením, psychedelickými vzory, t-shirty a mikinami s pruhy v duchu šedesátých let. 

Neméně viditelnym symbolem acidhouse se vyjma Smileyho stala extáze. Malá pilulka, která se za první světové války užívala jako tlumící lék proti hladu nejenže na taneční parket povolala i zapřísáhlé netanečníky, svými hypnotickými účinky do klubů rovněž vnesla květinový ideály o míru a lásce. Je dokázanej fakt, že extáze výrazně utlumuje agresivitu. Stalo se, že konzumace „drogy lásky“ nejenže vymýtila násilí v klubech, ale dokonce jej výrazně potlačila taky mezi fotbalovejma výtržníkama na stadionech. Populární extáze jim byla chutným dezertem, a je doložitelný, že agresivita na stadionech se v éře acid housu prokazatelně na několik let ztenčila.
 
Bulvár zpočátku informoval o hudbě usměvavých lidí, brzy ale otočil. V době pozdějších raves dokonce v jednom plátku popisovali lidi, který pod vlivem ďábelský pilule ukousávali hlavy holubům… :)))  
Napřesrok – v roce 1988 – vzal Smiley britský ostrovy doslova útokem. Dokonce i prudérní britskej bulvár novýmu stylu mládeže zpočátku fandil. Veselá scéna se sluníčkem ve znaku se jevila jako docela neškodná a společensky nezávadná. V klubech propukla kostýmová „extravaganza“, do níž se vyjma nový „E-generace“ zapojily rovněž známý tváře předešlýho londýnskýho klubovýho života. K ozdobám večírků se zařadil kupříkladu novoromantik Boy George či slavnej gotik Johnny Slut (podívejte na www.stylesurfin.cz/post/47213623608/jednou-gotik-vzdycky-goth). 

Obrat nastal ve chvíli, kdy obliba extáze přesáhla blýštivý zdi acidhouseových klubů. Zbraněmi rázem zařinčela nejen prudérní média, ale s nimi (ti doslova) i mužové zákona. Vzedmutá vlna acid housu se brzy přelila na první stránky světovýho tisku. Taneční kluby zažívaly jednu policejní šťáru za druhou, v novinách se psalo o novym punku. 

Fanoušci novýho stylu se mezitím rozrostli do statisíců. Promotéři se porozhlíželi po nových možnostech a v roce 1989 se acid house postupně přemístil z pronajatých klubů do opuštěných továrních hal, bývalých skladišť a polí. Vznikly obří „raves“ pro tisíce návštěvníků a původní acidhouseová šlechta na novou energii v taneční hudbě zpočátku koukala s opovržením. Rave a hardcore scénu začátku 90. let plus jejich výraznou stylotvornost rozeberem v nejbližší době (stejně jako začátky taneční hudby u nás…) :)
LITERATURA: Collin, Matthew: Altered State: The Story of Ecstasy Culture and Acid House (Serpent’s Tail, Londýn, 1998)