Protože v posledních letech se zase zvedla vlna zájmu o scénu zvanou Northern Soul, hledáme vysvětlení, čím to je a oč se vlastně jedná…
KDY: vrchol 1973-76
KDE: sever Anglie
HLAVNÍ VIZUÁLNÍ ZNAKY: krutě široký kalhoty (od pasu dolů), tílka, polo trika, košile s nášivkama
HUDBA: obskurní americký soul
TOP 5 PLAYLIST: Chuck Wood – Seven Days Too Long, Tony Galla – In Love, Bobby Garrett – My Little Girl, Gloria Jones – Tainted Love, Lester Tipton – It Won’t Change
V Billboardu vyhlašovali nejlepší disko klub sedmdesátých let, ale nevyhrálo to provařený Studio 54 v New Yorku. Překvapivě zvítězil Casino Club v severoanglickym Wiganu (takový předměstí Manchesteru). Většina čtenářů o žádnym obdobnym podniku neměla samozřejmě ani ponětí. Zatímco celebrití Studio 54 bylo doslova všude, o Casinu věděla vlastně jen hrstka insiderů.
Ač je to vlastně krásný, že Wigan Casino opanovalo takovou soutěž, faktem je, že žádnej disko klub to nebyl. Nehrálo se tam sedmdesátkový disco, ale soul, přesněji samozvaná odrůda zvaná Northern Soul. A to je – a nejenom podle nás – zásadní rozdíl.
Northernsoulová scéna byla příkladným opakem diska. Dýdžejové nehráli nejnovější disco hitovky, ale starý obskurní soulový nahrávky z 60. let, který vlastně nikdy nepronikly do hitparád. Návštěvníci klubu netancovali v páru a northernsoulovej klub rozhodně nefungoval jako páteční seznamka pro hrstku opilejch nadrženců. Ba naopak – byla to skoro až nábožná celebrace pod rouškou amfetaminů, kde tanečníci předváděli svý piruety a další bizarní výkruty a naplno se poddávali hudbě. Northern Soul byl zkrátka naprostý underground, který šel mimo veškerý tehdejší proudy. A přesto, anebo snad právě proto, šlo o jeden z nejpozoruhodnějších hudebních kultů 20. století.
Americkej soul měl v Británii během 60. let zástupy fandů. Sestávaly hlavně ze skupin mods. Jenže v průběhu desetiletí začal hudební vkus mods čím dál víc inklinovat k rocku a jamajskýmu ska a na americkej soul se pomalu zapomínalo.
Tak se to aspoň zdálo skrze optiku nabubřelých londýnských médií. Na severu Anglie na vše pohlíželi jinak. Bylo to buranství? Nebo prostě spíš svéhlavost anglickýho severu? Na to se sotva najde odpověď… Na každý pád, tamější mods udrželi americkej soul 60. let v povědomí i pro další generace – a to je jedině dobře.
S názvem Northern Soul se poprvý vytasil novinář Dave Godin v roce 1970. Šlo prostě o reflexi, že dýdžejové ze severní Anglie při návštěvě londýnskejch record shopů zhusta ignorovali žhavé novinky a s nezvyklou vášní se přehrabovali starejma sedmipalcema, o který nikdo jinej dávno nejevil zájem. A tak byla marketingová nálepka – Northern Soul – na světě.
Dýdžejové a jejich stoupenci (často bývalí mods a skinheads) se srocovali v klubech, jako byly Twisted Wheel v Manchesteru, The Torch v Tunstallu, anebo v nejznámějším z nich – v Casinu ve Wiganu.
V těchto a dalších se odehrávaly tzv. All-nighters, totiž celonoční mejdany, za kterými vyráželi souloví fanoušci z celý Británie.
V roce 2011 se v kinech objevil film Northern Soul od celoživotní fanynky Elaine Constantine (zatím je furt v postprodukční fázi, do kin jde letos, dík za upřesnění Radimovi z NorthernSoulCZ). Nebyl to jedinej film s touhle tematikou v uplynulých letech…
Základními kameny Northern Soulu byly hudba a tanec, ale brzo se k nim připojil i specifický styl oblíkání. Ten vycházel zejména z praktičnosti a northernsoulový outfity musely být co nejvolnější a nejpohodlnější.
Středobodem northernsoulovýho outfitu se staly kalhoty přezdívaný „baggies“. Byly široký rovnou od pasu a končily většinou nad kotníky (tanečník aspoň mohl předvést svý běloskvoucí ponožky a vychytanou obuv). Široký byly i v samotnym pase, kde je střežil nikoli pásek, ale speciální umělohmotná spona. Mimochodem, pokud vážený čtenář Style Surfin’ zná image glam-popový kapely Bay City Rollers (jojo, ty „bítlsáci sedmdesátejch let“), tak ta se u stylingu Northern Soulu v lecčems taky poučila.
Stylotvornost byla na prvním místě, většina northernsoulových outfitů byla bespoke – totiž šitá přímo na míru (ekvivalentem baggy kalhot u holek byla dlouhá široká sukně a la čtyřicítky-padesátky, která se během tance řádně protáčela).
V polovině 70. let se northernsoulová scéna rozvinula do obřích rozměrů. Je ale pozoruhodný, že v dobách svý největší slávy v podstatě nepřekročila hranice severní Anglie. Až na pár postarších amerických soulových hudebníků, kterým northernsoulový nadšení umožnilo návrat na scénu – samozřejmě jen v rozmezí severoanglických klubů – v zámoří o tomhle kultu nikdo nevěděl. Ale nejenom to – povědomí o Northern Soulu zůstalo mizivý i ve zbytku Anglie.
Northernsoulový noci nezanikly ani v následujících desetiletích. Nejdřív sloužily stárnoucím nostalgikům, pozdějc se nabalili i mladší fanoušci. Po roce 2000 se z northernsoulovýma all-nighterama doslova roztrhnul pytel – a nejen na britských Ostrovech. Jenom škoda, že noví stoupenci zhusta ignorujou původní vizuální styl. Byť polotrikama Fred Perry a kérkama se to na northernsoulových parketech jenom hemží…
Zlí jazykové občas tvrdí, že Northern Soul nebyl ničím jiným, než kratochvílí pro spolek bílejch severoanglickejch týnejdžrů, který se hrozně oblíkali a poslouchali příšernou hudbu. I největší odpůrce však musí uznat, že existuje hromada soulových hitovek, který jsou vpravdě mimořádný – a bez nadšení hudbymilovných Northernsoulers bysme se o nich asi nikdy nedozvěděli. Nakonec i celá estetika je natolik pozoruhodná, že si stále nová a nová vzkříšení určitě zaslouží. Keep the Faith…