Život v cizině: Zapomeňte všechny předsudky. Resetujte mysl.

Eva pochází z Madridu. Prahu navštívila v roce 1987 poprvé. Tehdy nevěděla, že zde jednou bude žít, vychovávat své děti a mít českého manžela. Zajímalo mě, jak jí tady je…
 
Evo, jak dlouho žiješ v Praze?
Od roku 2005, takže už devět let.
 
Co tady děláš?
Pracuji v oblasti výuky španělského jazyka a vychovávám své děti. Nejmladšímu jsou teprve tři roky.
 
Máš nějaké české přátele?
Znám pár českých žen z práce a jsem v kontaktu s některými svými sousedy, ale nenazývala bych je jako přátelé. Přišla jsem sem žít s mým partnerem, když mi bylo skoro čtyřicet. Během času, co tady žiju, se mi narodily dvě děti, takže moje situace nebyla ideální k tomu, vyjít si ven a poznávat přátele. Nebyla jsem dvaceti pětiletá holka, která vyrazila do zahraničí studovat nebo pracovat… víš, co mám na mysli.
 
Jak jsi tedy v kontaktu s českou společností?
Můj manžel je Čech, takže pro mě není těžké sledovat, jak čeští lidé žijí a jak se chovají. Ale integrace je věc úplně jiná. Stále se ještě nepovažuji za integrovanou. Cítím se být takovým privilegovaným pozorovatelem.
 
Plánuješ se jednou vrátit zpět do Španělska? Nebo třeba i do jiné země?
Mám pocit, že zde ještě chvíli musím být. Ráda bych vaší zemi porozuměla. Narodili se mi tady mé děti i můj manžel, a žiji tady i já. Ráda bych poznala českou kulturu i lidi hlouběji, abych mohla lépe pochopit osoby, se kterými žiji a které miluji. Ale místo, kde se cítím lépe je, a bude má vlastní země. A miluju Francii. Tam bych také ráda žila, už proto, že je to tam pro mě ve všem lehčí. Mluvím plynule francouzsky a jejich kultura a způsob života je mi o moc bližší.
 
Co tady máš ráda?
Líbí se mi velikost města. Ani velké, ani malé. Praha na mě působí klidně a bezpečně, tedy pokud ji srovnávám s jinými evropskými metropolemi. Líbí se mi architektura, řeky, velké parky (Petřín, Zahrada Kinských, Stromovka) a zákoutí staré části města. Mám ráda kino Aero, železný most na Výtoni, Vyšehrad v zimě, starý hřbitov na Malvazinkách na podzim. Je toho docela hodně…
 
Co tady naopak nemáš ráda?
Nech mě chvíli přemýšlet… Ok, tak například nemám ráda, jakým stylem se v Praze promítá turismus. Centrum města se hodně změnilo a je o moc ošklivější, než před dvaceti lety. Příliš mnoho obchodů a restaurací pro turisty. A také určité styly a typy reklam, jaké se ve vaší zemi používají – mnoho jich je nechutných, hloupých a sexistických. Jestli tohle opravdu v Čechách funguje, je to smutný… V každém případě preferuji nemyslet na to, co nemám ráda. Mnohokrát totiž cizinec najde něco nepříjemného nebo špatného, protože nerozumí správně situaci nebo sociálnímu či společenskému prostředí země.
 
Když jsi sem přišla, co pro tebe bylo nové?
Vztahy mezi lidmi. To bylo pro mě velmi obtížné pochopit. Jistě, český jazyk je velice obtížný a neovládat ho, může být velkou bariérou. Je mi jasné, že bez dobré úrovně češtiny nikdy nebudu úplně samostatná. Což je pro mě někdy frustrující.
 
Obecně platí, že když žijete v zahraničí, zjistíte, že se lidé chovají jinak ve většině kontextů a potřebujete čas si to uvědomit a správně reagovat. Musíte zapomenout na své vlastní předsudky a provést kompletní reset své mysli.
 
V Praze jsem zjistila, že je pro mě velmi obtížné přijmout chování v českých obchodech. Je velmi odlišné od toho ve středomořských zemích (Španělsko, Francie, Itálie…). Komunikace minimální a žádná pozitivní interakce… I teď, po tolika letech žití tady, je pro mě někdy velkou výzvou, jít třeba jen do řeznictví. Také jsem nečekala, že uvidím v pražských ulicích tolik drahých luxusních vozů, a zároveň tolik lidí bez domova a v takovém katastrofálním stavu.
 
Překvapily tě nějaké místní zvyky?
Nikdy předtím jsem se nesetkala s tzv. zdvořilostním odstupem. Tím myslím: neptej se příliš mnoho, nedotýkej se příliš mnoho, nenapadej prostor těch druhých. Velmi odlišné od toho, na co jsem byla zvyklá já a co jsem znala z výchovy v našich jižních zemích. Když se tady snažíte být přátelský nebo upovídaný, stanete se pro okolí spíš otravným. Také jsem pochopila, že když někteří lidé nejsou příliš milí, neznamená to, že mají něco proti mně. Oboje je vlastně v pořádku, jenom to musíte vědět a pochopit. Když bych měla být konkrétnější, tak mě překvapují určité formality, které se vykonávají v určitých situacích. Třeba při promocích nebo o narozeninách. Když se rodina shromažďuje, aby oslavila narozeniny. Ten celkový obřad, který všemu předbíhá – gratulace, předávání dárků… To mě pokaždé velice udivuje.
 
Jak slavíte narozeniny ve Španělsku?
Neděláme z toho tak velkou událost! Je to něco, co se každému děje každý rok, takže… Alespoň to tak bylo mezi mými přáteli a mou rodinou.
 
Španělsko je země módy. Tedy mě se líbí španělská móda a styl žen, jak se oblékají! Co říkáš na českou ženskou módu a jejich styl?
Moc se mi nelíbí, jak se české ženy oblékají. Přijde mi, že nechtějí mnoho investovat do oblečení. Ale líbí se mi, že působí sebevědomě a cítí se pohodlně. Všeobecně myslím, že české ženy jsou o mnoho hezčí než Španělky. Takové silněji stavěné, přitom přirozeně ženské, pečující o svou image, což je naprosto jasné, při pohledu na ně. Ve Španělsku se ženy oblékají méně sportovně než tady, a více formálně. Ono je obtížné vypadat elegantně, když jste schovaná pod tou vaší „čepicí“ nebo „bundou“ během dlouhé zimy. :-)
 
Naopak v létě se české ženy oblékají o mnoho skromněji, než španělské. Pokaždé mě to překvapí, a občas i zahanbí. Ale nezapomeň, že jsem vyrostla v katolické zemi, ve společnosti, která byla velmi puritánská a represivní, než je ta vaše. Díky bohu se Španělsko v tomhle ohledu zlepšilo k lepšímu…
 
Na druhou stranu si myslím, že z historických důvodů, byly české ženy daleko svobodnější a vzdělanější než naše ženy. Pokaždé, když čtu o tom, co některé významné české ženy dělaly v minulosti, jsem v údivu a následně mě to naštve, protože přesně v ten stejný čas žily španělské ženy život plný omezení všeho druhu.
 
Co je podle tebe na první pohled viditelný rozdíl mezi Češkou a Španělkou?
Co se týká postavy, Španělky jsou menší a kulatější. Méně atletické. Pokud jde o charakter, řekla bych, že své pocity vyjadřujeme jinak. Ale je těžké to takhle zobecňovat. Žijeme v době, kdy se všichni díváme na stejné filmy a seriály, takže… Co se týká způsobu života, myslím, že jsme více méně ve stejné situaci. Snažíme se s velkým úsilím spojit rodinný a pracovní život, tak aby dobře fungoval. Častokrát se musíme vzdát mnoha věcí, abychom poskytli svým dětem to, co potřebují a co si zaslouží. Ale myslím, že to je problém ve všech vyspělých zemích. Tak či onak, je těžké mluvit o českých a španělských ženách. Jistě je mezi mladými ženami více podobností, než když bych měla porovnávat ženy nad padesát let. U nich bychom jistě našli hodně rozdílností.
 
Je něco speciálního, co se ti líbí na českých i španělských ženách?
Mám ráda ženy obecně. Jsme fantastické! Nemyslíš? :-)
 
 
Myslím! :-)
A děkuji moc za rozhovor, Evo.
Hodně štěstí!