Rozhovor s výtvarnicí Barborou Kysilkovou

Barbora Kysilková (*1983) se představuje prostřednictvím první pražské samostatné výstavy „Thou art – Ty jsi“ v Galerii MIRO. K vidění jsou zde většinou formátově rozměrné, ale intimní, pomíjivé a sentimentální náměty, zachycující klasickou, někdy až hyperrealistickou malbou obrazy z každodenního života. Scény procházející mezi minulostí a budoucností zanechávají v divákovi často pocit nepohodlí, že nahlíží do něčeho příliš intimního, ale na druhou stranu stejnou silou vyvolávají pocit klidu. Přesná technika olejomalby, pak jen potvrzuje kvality mladé umělkyně.
Vidíš rozdíl mezi současnou pražskou a berlínskou uměleckou scénou?
Nevidím, protože dnešní výtvarná scéna se vcelku odráží sama v sobě po celém světě a po celém světě se mladí umělci snaží zachytit své myšlenky obdobnými metodami, rozdíl je snad v tom, jaký je zájem veřejnosti, jak reaguje, mimo výtvarnou komunitu. Berlín je centrem výtvarného umění, takže tam zájem veřejnosti je víceméně předepsaný, v Praze je to spíše obráceně.
Existuje rozdíl v přístupu umělců samotných?
Berlín je velmi kosmopolitní, proto současným akutním tématem je tam konkurence. Umělec zde musí mít tvrdé lokty, aby se s konkurencí podrápal a existuje mezi nimi velká agresivita. V Praze, ačkoliv jsem již pět let mimo, v tom smyslu, co se tu děje, mám pocit, že tu mnoho věcí teprv vzniká, je to na začátku. Myslím, že se zde více vzájemně podporují a jdou třeba do jednotlivých projektů společně.
Vždy jsi se chtěla věnovat klasické malbě nebo máš v budoucnu touhu jít i jinou cestou?
Tuh mám hodně, ale v tomto ohledu jsem vždy věděla, že nezatoužím pronikat do virtuálního světa pixelů a podobných věcí.
A co inspirace, vzhledem k tomu, že jak v přístupu, tak i obsahově, je tvá tvorba víceméně klasická - opíráš se tedy o nějakou vnější?
Moje inspirace je vcelku jasná a to je realita. Pro mě je realita natolik zajímavá, že nepociťuji žádný důvod, proč bych se jí měla vzdalovat, nebo ji obcházet, nebo nahrazovat něčím jiným. Realita našeho lidského bytí je natolik bohatá a pestrobarevná, že mi to stačí a oslovuje mě to a věřím, že to stejně tak oslovuje spousty lidí. Baví mě to, v čem žijeme a není nutné hledat jinde.
Co se týče jiných uměleckých autorit, je tam někdo, kdo tě oslovuje?
Když jsem tuhle otázku dostala na berlínské univerzitě, odpověděla jsem, že co se týče mých současníků, tak víceméně nikdo. Zato mě oslovuje berlínská Gemaldegalerie se sbírkou obrazů od 13. do 18. století. Tedy inspirace vychází spíše z dob dávno minulých. Ze současnosti mě nikdo konkrétní nenapadá, nedokážu říct.
Je nějaké vyšší pojítko mezi tvými pracemi, nějaký koncept?
To je jednoduché, mým pojítkem jsou lidi. Mně jde v jednoduchosti o to, že když se na můj obraz podívá nějaký divák, chtěla bych, aby si uvědomil, že je člověkem a co to obnáší jím být.  Navíc mám pocit, že je to i téma, které trochu z malby mizí. Uvědomit si tak banální věc, jako to, co to je, být člověkem.