Recenze: Norah Jones - Little broken hearts

Little broken hearts. Trochu polámaná srdíčka. Nebudu zastírat, že jakmile z něčeho zavane tahle post vztahová zatuchlina s příměsí silného rozchodového patosu, větřím klišé a mám se na pozoru. Nemíním tím samozřejmě zlehčovat závažnost a zásadní význam takových životních událostí. Ani se nestavím do role železné lady, které se tyhle věci netýkají a význam pojmu „emoce“ si musí vyhledat v učebnici psychologie. Ale víte, kam tím mířím. Pro jednoho je to zajisté zlomový životní okamžik, jenže když se na vás od nejrůznějších interpretů valí neustále v podstatě totéž – že on/ona byl/a ten/ta jediný/á, že zradil/a lásku, která neměla mít nikdy konce a že už se onen interpret XY nikdy znova doopravdy nezamiluje, neboť jeho srdce definitivně vyhaslo. Prosím pěkně, slitování. Červená knihovna a „harlekýnky“ u mě vyvolávají dávivý reflex. Ale – a teď prosím pozor – přestože téma posledního alba Norah Jones je právě zkrachovalý vztah, je to jiné! Balzám pro duši i pro uši. Haleluja, ordinujte tenhle kousek všem, co si zrovna na facebooku změnili stav na „nezadaný“. Povinně.

Na Little broken hearts spojila Norah síly s producentem Brianem Burtonem aka šíleně geniálním čarodějem Danger Mousem. Jejich spolupráce začala už na projektu Rome, kam si Norah přizval triumvirát složený z Danger Mouse, Daniela Luppiho a Jacka Whitea. A stejně jako v případě spojení Burtona a hloubavého Jamese Mercera ze subpopových The Shins vybublal na světla světa úspěšný projekt Broken Bells, tak i zde dělá Burtonova přítomnost na albu Norah Jones divy. Vznikl pro Norah nový sound, neoposlouchaný. Odlišný od předchozích. Ty tam jsou jazzové koketerie, bluesové siesty a folkové vyprávěnky. Come away with me je pryč. Víc platiny už na sobě neunese, je potřeba udělat prostor něčemu novému. Tak to přece po rozchodech chodí, ne?

V jednu chvíli idylka v houpacím křesle na verandě koloniální vily, vzápětí cítíte cosi zneklidňujícího, jakousi podprahovou temnotu jako z Lynchových filmů. Zatímco se ta půvabná černovláska ne nepodobná Jackie Onassis medově usmívá a jednou rukou vám mává zpoza záclonky oné koloniální vily, druhou přitahuje na skřipci svého někdejšího druha i s jeho milenkou. Je to album o zradě, o bolestivých šrámech na duši, o touze po pomstě, ale hlavně o schopnosti sebrat se a odejít. Zraněná, ale ne zlomená. Se vztyčenou hlavou.

Good Morning v uvolněném tempu otvírá celé album snivým podkreslením klavíru. Norah se pomalu probouzí s jemnou výčitkou na rtu, srozuměná s tím, že někdy je zkrátka lepší odejít. Výrazná basová linka v Say Goodbye, odhodlání odříznout se a spálit za sebou mosty. Pomsta v houpavých Little Broken Hearts tiše brousí a vyčkává v tmavých hloubkách s elegancí žraloka. Nejinak je tomu i v Miriam, kde lze hrozbu tušit jen v matných záblescích, rafinovaně skrytou v sladce zastřeném hlase. Běhá z toho mráz po zádech. Obnažené rány a zklamání v hořkosladké (ale rozhodně ne laciné!) Travelin‘ On. Out On The Road, sbalené kufry, typický „on the road“ sound, něco jako příslib naděje. Odcházet neznamená odplazit se. Norah odjíždí v červeném mustangu ze šedesátek. Happy Pills (můj osobní favorit) – prozření, je to blbec a život bez něj bude daleko hezčí. Asi si teď řeknete, že to všechno přece jen klišé jsou. Možná. Mohla by být, pokud by se jich někdo chopil neobratně, bez invence. Což tady v žádném případě neplatí.

Rozhodně to není statické album, má vlastní dynamiku, pohybuje se rozvážně, s grácií šelmy na lovu. Neplýtvá zbytečně náboji, koneckonců používá daleko sofistikovanější zbraně. Ale míří přesně a dokáže tnout do živého. Žádná hysterie, žádná teatrálnost, žádná přehnaná gesta. Žádná řasenka rozmazaná přes půl obličeje. Odcházení v režii opravdové dámy, které si zaslouží potlesk a rozhodně víc než jeden poslech. I přes utrpěná zranění je možné opustit bojiště jako vítěz – a ještě u toho vypadat pekelně stylově.