Recenze: Kasabian vypustili do světa dravého zabijáka. Nebo ne?

Muzikanti z Leicestershiru se zřejmým zájmem o paleontologii vydali novou desku. Démonický Sergio Pizzorno, ztělesněný hurikán Tom Meighan a jejich dva kumpáni Chris Edwards a Ian Matthews.
 
Čtvrtá studiová nahrávka Velociraptor! vydaná po dvou letech od předchozí West Ryder Pauper Lunatic Asylum. Na hudební scénu nám vyskočil dravý electro-rockový teropod. Jak je to s jeho dravostí doopravdy?
Že Kasabian nebudou průměrnou britskou kytarovkou, jakých byste napočítali dvanáct do tuctu, bylo jasné už po jejich debutu. Taky nám docela polechtali ego, když singl Club Foot věnovali Janu Palachovi, takže ledy u českých posluchačů mohly odtávat jako při oblevě. Pak přišlo Empire a po něm zlom v podobě West Ryder Pauper Lunatic Asylum – laťka byla nasazena hodně vysoko. Teď je otázkou, jestli ji jejich Velociraptor! podleze jako limbo tyč nebo elegantně přeskočí. Na první pohled to vypadá, jako by zůstalo všechno při starém. Sergio Pizzorno hledá inspiraci především v šedesátých a sedmdesátých letech, vzdává hold svým modlám Primal Scream a The Beatles. Vintage zvuk pak zručně mixuje s elektronikou. Jenže tohle už známe, ne?
 
Osobně mě Velociraptor! trochu zklamal jemnějším, popovějším zvukem, než na který jsme si zvykli na předchozím albu. Nic proti ničemu, zůstávat v zajetých kolejích je přece nuda, ale čekala bych asi trochu větší odvaz, když už se ohání těmi dravci. Co se však nedá popřít je fakt, že Sergio Pizzorno zkrátka umí. Je to pan skladatel. A kdyby náhodou hrozilo, že mu jeho hudební ambice přerostou přes hlavu, pořád mu kryje záda vynikající zpěvák Tom Meighan. Ten může zachránit leccos, ale přece jen ne všechno. A právě Velociraptor! byl v některých místech hodně ambiciózní – takže to bohužel v některých chvílích vypadá, jako by se honil za vlastním ocasem.
 
Zvláštní důraz je na tomhle albu kladen na aranže, s nimiž si Pizzorno obdivuhodně vyhrál. Většina skladeb je uvedena samply, jež znějí jako z filmu, což jim dodává jaksi soundtrackový ráz. Tak je tomu hned u první Let’s Roll Just Like We Used To, která pak zvukem nemálo připomíná The Last Shadow Puppets. Hned následující Days Are Forgotten už působí víc „kasabianovsky“, hlavní kytarová linka pak zní, jako by vytáhli riff z pecky Vlad The Impaler a trochu mu obrousili hrany. V britpopové Goodbye Kiss přichází změna nálady nachucená merseybeatem – což ovšem ničemu neškodí. Trochu horší je to u La Fee Verte. Jasně, kdo by neměl rád Beatles a ano, Sgt. Pepper Lonely Hearts Club Band bylo skvělé album, ale nic se nemá přehánět. Pokud tady skutečně na inspiraci zapracovala absintová víla, moc se jí to nepovedlo. Z psychedelického blouznění vás vzápětí až necitlivě vytrhne sám Velociraptor! – v kontextu předchozí skladby to je trochu jako by vás někdo praštil mezi oči a následně se snažil dokázat, že tohle je opravdu rock’n’roll až na dřeň. Acid Turkish Bath (Shelter From The Storm) je, jak už název napovídá, zahalená do burky orientálního aranžmá a bezesporu patří k jedné z lepších věcí na albu. Snad taky proto, že budí dojem, jako by Pizzornovi při tvorbě vedl ruku Ennio Morricone. Následující dvě pecky jsou moje nesporné top z téhle dravé desky – elektroničtější I Hear Voices s nihilistickým nápěvem „My soul you can have it cause it don’t mean shit, I’d sell it to the devil for another hit“ se prostě povedla. Nejinak je tomu u následující Re-wired. Má dost drive na to, aby vás zvedla i z toho nejpohodlnějšího křesla, úderný refrén a nikoliv nepovedené smyčcové podkresy. Lahoda. Man Of Simple Pleasures svým líným beatem a hlavní melodickou linkou zní jako Clint Eastwood od Gorillaz. Pak přichází zprvu víceméně neškodně znějící, ale po chvíli až neuroticky přepálená Switchblade Smiles. Takhle nějak by to asi vypadalo, kdyby se Prodigy rozhodli dělat psychedelic rock. Poslední skladba, Neon Noon je další poctou Beatles.
 
Název alba je vlastně daleko výstižnější metaforou, než by kdokoliv čekal. Víte, že velociraptoři nebyli žádná obrovská monstra lačně se vrhající po čemkoliv, co se jim dostane do cesty? V reálu dosahovali rozměrů statného psa a měli opeřené končetiny. Takže? Takže ano, poslední deska Kasabian je vlastně predátorem svého druhu, ale žádný tyranosaurus to není. A až na pár úletů (například v podobě La Fee Verte), kdy tohohle drobečka začnete podezírat, jestli má vůbec nějaké zuby, se dá říct, že si svého posluchače dokáže ulovit a zakousnout se do něj. Velociraptor! sice West Ryder Pauper Lunatic Asylum nepředhonil, ale kdo by se na něj mohl zlobit, když vás vábí na tak umně vybarvené okrasné peří?