Recenze: A Banquet - Breath

Nová deska Breath od pražských A Banquet. Hostina, která by vám měla vyrazit dech. Jak se na to dívá astmatik (moje maličkost)? Ve zkratce asi takhle – když se chystá hostina, očekávám, že někdo královsky navaří. A Banquet mi místo toho daleko spíš zavařili. Jejich dech beroucí hostinu totiž produkoval velký Steve Albini. Ano, to je ten, co spolupracoval s PJ Harvey, Nirvanou, The Pixies nebo Manic Street Preachers. To je, pokud bychom se chtěli přidržet gastronomických příměrů, jako by vám na album někdo plácl michelinskou hvězdu. Sice je to ocenění, konstatování jisté neoddiskutovatelné míry kvality, jenže tu pak taky budou všichni požadovat, což na takhle mladou začínající kapelu klade nemalé nároky. Třímajíc v jedné ruce respirátor, v druhé antihistaminika, těšila jsem se na to orgasmické lapání po dechu, až si album orazítkované jménem, jež by mohlo signalizovat závan čerstvého vzduchu do pomalu zatuchajícího mokřadu české hudební scény, poslechnu. Jenže on se žádný záchvat nedostavil. A co teď?

Snadno se sarkasticky trefuje tam, kde je zřejmé, že se mistr tesař zkrátka a dobře (respektive špatně) utnul. Snadno se blaženě pochrochtává nad něčím, co vás hned na první poslech vyzuje z bačkor. Jenže, karabáč na mě, že bych si to chtěla takhle usnadňovat! Karabáč nebo tuhle „banketí“ prvotinu. Udělat z nich partičku blazeovaných floutků, co na svět koukají zpoza svých stylových ofin trochu moc shora, tak úplně nejde. A vedle toho, že by to mohla být náramná zábava, by to taky byla úplná pitomost. Pravda je totiž taková, že jsou to kluci pracovití a jak vidno, dokážou si jít houževnatě za svým snem. To zrovna moc blazeovaných floutků nedělá. A podle mě si to zaslouží přinejmenším velký respekt. Kolik je takových ufňukaných kapel, jejichž sny navždy zůstávají jenom vlhkou ranní romancí, aby při krizi středního věku definitivně zaschly na prostěradle? Kolika lidem se podaří prolomit magickou kletbu slova „nejde“? Kdo chce, hledá způsob; kdo nechce, hledá důvod. A mně se líbí, že Banketi hledají způsob.

A rozhodně se nedá říct, že by hledali na špatných místech. Vypadá to, že A Banquet jsou studijní typy (God bless them - ať mi řeknou, jak na to!). Vypadá to, že si vzali bichli hudební historie, podtrhali si klíčové etapy a nejdůležitější a nejvýraznější interprety. Koneckonců sami o sobě říkají, že jejich hudba je „mix rocku 60., 70., let a alternativních směrů 80. a 90. let se současnými indie žánry jako electro, nu-rave, shoegaze a dalšími“. Tenhle vroucí hudební kotlík, základ pro dort od pejska a kočičky, má být přetaven do vlastního žánru, který sami Banketi nazývají „futu-roll“. Tomu by nebylo co vytknout - až na jednu maličkost – všechny ty vzory a hudební východiska tam slyšet jsou. Jenže A Banquet tam slyšet nejsou. Škoda. Když už hudební kompost (a to prosím v tom nejlepším slova smyslu!), tak osobitý. Zkrátka chci vědět, že poslouchám A Banquet. A přestože se sami ve svém názvu bránili použití onoho v hudebním průmyslu už poněkud ošoupaného „The“, tak by zkrátka bylo fajn vědět, že posloucháte „ty“ A Banquet.

Mezi silnější momenty desky rozhodně patří The Dust We Are. Rock’n’rollový memento mori pableskující temným electroclashem. Blue Feelings jako našlápnutá reminiscence na Muse. Touch the Unsaid a I Am the Ninth Wave s trochou klávesovýho fetiše a sexy basou. To beru. Cinnamon Skies je taky povedená, jenže být trochu roztržitější a zapomenout, co že mi hraje v přehrávači, myslela bych si, že poslouchám Placebo. Milovníci melancholických balad ať mě teď klidně ukamenují, ale Fledgling je… Je fajn, když je vám patnáct a s řasenkou rozmazanou přes půlku obličeje píšete do deníku, jaký nespravedlnosti na vás život páchá. Far Away na můj vkus trochu moc načančaná, trochu naivně znějící. V Lights & Memories oceňuju svižnější pasáže a lehce přepálený kytary.

Co s tím vším? Na první poslech (a na pár dalších) jsem se nemohla ubránit dojmu snobárny, která si svým světáctvím nevyhnutelně řeže větev pod nohama. Jenže čím déle jsem album poslouchala, tím víc ve mně hlodal pocit, že tenhle odsudek je třeba přehodnotit jako příliš příkrý. Je to dobrá deska, to je bez debat. Jenže je tak vypracovaná a vycizelovaná, až není svá. Nikde se nezadrhává, kolečka do sebe zapadají a všechno je takové hezky naleštěné. Jenže nastudovat rock’n’roll z knížky a ve studiu zbavit všech smítek prostě nejde. K A Banquet mě napadá jediné – KILL YOUR IDOLS! Žádná revoluce se sice nekoná, ale na koncert běžte. Pak na vás atmosféra hudby A Banquet možná dýchne docela jinak…