view counter
Share |

Padesát odstínů ohlédnutí - díl druhý

I v roce 2017 vyšlo slušné množství skvělé hudby. Mapovat ji všechnu je téměř nemožné a všude kolem se to navíc hemží žebříčky a přehledy s víceméně opakujícími se jmény. 
Pokud vás nezajímá jen mainstream, nemáte žánrové předsudky a rádi objevujete věci pod povrchem, třeba se vám moje rekapitulace bude hodit. Je pochopitelně bez pořadí, i když z komentářů lehce pochopíte, co by asi tak bylo moje řekněme ‘top ten’. 
Ale to není podstatné. Pokud budete mít pocit, že převážnou část tvoří hudba nehezká, dekadentní a zlá, je to možná tím, že přesně v takové době žijeme a je třeba ji pojmenovávat. 
Tady je druhých 25 z padesáti alb loňského roku Kaye Buriánka (prvních 25 zde). 
 
 
Aminé - Good for You 
Proč: 
Good For You není typické rapové album. Aminé totiž experimentuje se vším, s čím se experimentovat dá – s texty, produkcí i flow, a každý song má v sobě nějaké novum a moment překvapení. Aminé – tvůj nový oblíbený rapper z Portlandu. 
 
 
Vince Staples  - The Big Fish Theory 
Proč: 
Vince Staples je vždycky na listu těch nej už od Summertime ’06 a tak to už navždycky zůstane. To by musel šlápnout hodně vedle, aby se na tom statusu něco změnilo. Naštěstí je The Big Fish Theory stejně dobrá, spolehlivě čerpá a spojuje to nejlepší z old school hiphopu i vkusné a funkční elektroniky. Sám Staples přiznává inspiraci Novelist, Burial, Zombym, Jamesem Blakem a Wileym. Jedním z top tracků je brilantní Yeah Right s hostujícím Kendrickem Lamarem. 
 
 
Tyler, the Creator - Flower Boy
Proč: 
Enfant terrible hiphopu se loni vrátil s překvapivě jemným albem plným přeslazených melodií, cukrkandlově pípajících synťáků a hostů, jako jsou Frank Ocean, Kali Uchis and Anna of the North, úžasný Rex Orange County, Jaden Smith, ASAP Rocky, Lil Wayne nebo Estelle. Hodně se spekulovalo o tom, jestli mezi řádky není náznak Tylerova coming outu, což nakonec vyšumělo. Ať tak či tak, je to jedno z jeho nejjemnějších a zároveň nejrafinovanějších alb doposud a jedno z jeho nejlepších obecně. Jen mu přijít na chuť. 
 
 
Kendrick Lamar – Damn.
Proč: 
Kendric Lamar spojil nejvýraznější elementy žánrově odvážného To Pimp A Butterfly a komerčně vstřícného good kid, m.A.A.d city, aby jejich zmutováním stvořil Damn., koncepčně provokativní a viscerální album. Podařilo se mu verbalizovat a zvukem vizualizovat obraz smutku, frustrací a uvědomování si vlastní hodnoty skrz hluboké osobní vize a neustálého svádění lítých bojů s vlastními démony. Od začátku do konce a od konce na začátek je Damn.  jedno z nejlepších hiphopových alb loňského roku a samotný Lamar jedním z nejlepších žijících rapperů. No doubt. 
 
 
Algiers – The Underside of Power
Proč: 
Druhé album londýnsko-atlantských Algiers je dokonalá fúze šedesátkového soulu, gospelu a post punkového experimentování. Na neustále se měnícím hudebním pozadí funguje sytý černý hlas Franklina Jamese Fishera jako pevná, ukotvená a bezpečná konstanta, která nás vždycky spolehlivě dovede z rozbouřeného sonického moře do (relativně) bezpečného přístavu. Jako bonus si vychutnejte politicky jedovaté texty, které v kombinaci s ‘catchy‘ tanečním pohonem vytvářejí radikální kontrast. Není to lehce stravitelné, ale odvážné a zvrhle krásné, což se cení.  
 
 
The Horrors – V 
Proč: 
The Horrors nikdy nebyli jen průměrnou indie kapelou. Jejich debut z roku 2007 naprosto zdecimoval vždy opatrnou rockovou scénu svým brutálním goth garage zvukem a image. Deset let poté se s pátým albem vrátili sice o něco méně excentričtí, ale o to víc koncentrovaní, neztrácejíce vůbec nic ze svojí prvotní urgence. Od post punku až po elektroniku, V je současná deska s přesahem a kořeny v tom nejlepším, co dala britská hudba světu. A že toho nebylo zrovna málo. 
 
 
Zola Jesus – Okovi 
Proč: 
Protože Sacred Bones. Protože návrat po relativně popové odbočce Taiga, která vyšla na 4AD. Na páté desce je Nika Roza Danilova zase tam, kde ji adorujeme až na dřeň – pokorně a přesto pevně rozkročená mezi industriální elektronikou a gotickými baladami. Temné, přesto povznášející. 
 
 
Uniform – Wake In Fright 
Proč: 
Osmnáct měsíců od debutu Perfect World Uniform naservírovali Wake in Fright, album palčivě reflektující pocity miliónů Američanů po zvolení Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta. Dvojice Michael Berdan a Ben Greenberg na něm vyvolávají ducha Big Black a Richarda H. Kirka zároveň, aby z jejich hudebních odkazů upletli bolavý bič někde mezi Godflesh a hardcore blastem á la Converge. Nebo Cabaret Voltaire a Slayer, chcete-li. Tohle je bez přetvářky hudební reflexe všudypřítomného násilí, chaosu, nenávisti a destrukce. 
 
 
Godspeed You! Black Emperor - Luciferian Towers 
Proč: 
Romantický pesimismus. Politická distinkce Rage Against The Machine. Revoluce beze slov. Manifest. Šest. Zapomeňte na klasická postrocková klišé a postupy, protože Luciferian Towers je nejniternější a zároveň nejagresivnější expozice GY!BE, neskrývající ani trochu jejich zlost na jednom konci a empatii na druhém.  
 
 
Xiu Xiu – Forget 
Proč: 
Být divný nemusí vždycky znamenat být JENOM divný. Forget je brilantní hra na “nahá, přesto oblečená”. Pop navlečený v podivných hadrech, strašidelný, taneční a cinematický zároveň. Jedno z nejpříjemnějších hudebních překvapení roku 2017. 
 
 
Frank Carter & The Rattlesnakes – Modern Ruin 
Proč: 
Pokud půjdeme po trajektorii Gallows, Pure Love, debut Rattlesnakes a Modern Ruin, je tohle rozhodně to nejlepší od Franka Cartera od Grey Britain. Ano, Frank má issues, ano, Frank je cholerik, agresivní zrzek, co nejde pro ránu daleko, ale zároveň v sobě má popovou jiskru a melancholii. Všechno tohle se ve vzácném poměru potkalo na Modern Ruin a funguje skvěle. Pro někoho možná slabá deska, ale buďme upřímní, třeba poslední Neon Rust je jako labutí song od Lany Del Rey. A mnohem víc. Super kolekce. 
 
 
The Bronx – V 
Proč: 
The Bronx jsou punk jako řemen, ne jako Visací zámek (rozhodně nic proti Visacímu zámku, naopak, myslím, že to je jedna z nejzásadnějších punkových kapel Česka a chovám k nim neskonalou úctu a sentimentální lásku). Jejich “pětka” je něco jako kompilát všeho, co za ty roky absorbovali. Elementární rokenrol a punk, trochu nadsázky z jejich mexické inkarnace, urgence a zkratka zrychleného dneška. Jenže pak přijde na Side Effects a všechno jde stranou. Tady už totiž nejde o muziku jako takovou, ale o komplex. Od prvního otvíracího riffu, pres text až po celkovou náladu. A tak se stane, že si to pouštíte pořád dokola.
 
 
Lunice – CCCLX 
Proč: 
Potom, co TNGHT, společný imprint s Hudsonem Mohawke, odešel na zasloužený odpočinek do doby, než jej zase vzkřísí, rozhodl se Lunice na chvíli zmizet, srovnat si myšlenky, utřídit budoucí směr a CCCLX je toho výsledkem. Výsledkem vskutku delikátním, silným, přesto intimním. Lunice je prodigy a jeho orchestrální vidění je neuvěřitelně na hraně mezi inteligentní elektronikou a vážnou hudbou. Nejsilnější je ale jako beatmaker, pokud jde o jeho hiphopové dispozice. Výběr MCs tomu už jenom přidává na dramatičnosti - Speng, CJ Flemings, Denzel Curry, J.K. The Reaper a Le1f. 
 
 
At The Drive-In - in·ter a·li·a 
Proč: 
Srdcovka. I když jejich skutečná nadpřirozenost končí zlomovým albem Relationship of Command a vše dál od tohoto milníku je už jenom shitstorm zpackaných pokusů o reinkarnaci ducha, který jim prodával ty správné drogy, nedá se jen tak na starou lásku zapomenout. Reuniony byly v jejich případě trochu smutná záležitost, nicméně se vzepjali k oprášení někdejšího kamarádství a neutekli ze studia, čehož výsledkem je Inter Alia. Nihilismus a filozofie v textech, Omarova abstraktní kytara, energie a post hardcore kontinuita s minulostí, jak jen jim to věk a doba dovoluje. Není to geniální, ale není to ani vyloženě zlé. Jen si říkám, jak dlouho pobudou tentokrát. 
 
 
Yung Lean – Stranger 
Proč: 
Teprve jednadvacetiletý švédský rapper se loni vrátil na scénu s hypnotickým albem Stranger, na kterém se evidentně cítí více sám sebou, než na Warlord z roku 2016. Jistě na tom má lví podíl i maximálně vyšroubovaný fame emo cloud rapu mezi náctiletými, čehož důkazem byla vyprodaná Lucerna a na stejný fenomén si zanedlouho sáhneme znovu s Bones crew v Sasazu. Young Lean nepřichází s ničím objevným, sadboy kombinuje typický southern hiphop s elementy tolik typickými pro xanax generation – strachy o vlastní mentální zdraví, pokroucenou romantikou, paranoiou, atd. Stranger má ale nádherně temnou a podmanivou produkci, to se musí nechat.  
 
 
Mount Kimbie – Love What Survives 
Proč: 
Kdyby na Love What Survives byla jenom Blue Train Lines s hostujícím King Krule, úplně by to stačilo k tomu, aby se dostala do mého Top 50. Dominic Maker a Kai Campos aka Mount Kimbie umí pracovat s náladami, na které nejvíc sedí termín “6am bus journeys”. Na svém třetím albu lehce upozadili elektroniku a skelety svých smutných kompozic postavili na živých nástrojích, krautrocku a vokálech od Jamese Blakea, Micachu, Andrei Balency a už zmíněného Kinga Krule. Možná díky střídání témat a neustálému oscilování mezi indie rockem, melodickou dance music a subtilní křehkou elektronikou se trochu ztrácí koncept, ale i tak Love What Survives disponuje velmi silnými místy a neměla by zapadnout. 
 
 
Priests – Nothing Feels Natural 
Proč: 
Nothing Feels Natural je opravdový debut kvarteta z D.C. Priest, protože EP Bodies and Control and Money and Power, vydané v roce 2014, moc rámusu neudělalo. Priests dozráli do postpunkové kapely s jasným názorem a etikou, osobnostní i politickou. Potřebujete kapelu, která vám ve sluchátkách bude alternovat Bikini Kill nebo Sleater-Kinney? Seznamte se s Priest. 
 
 
LCD Soundsystem  - American Dream 
Proč: 
Protože největší idol Jamese Murphyho David Bowie mu před svou smrtí řekl, že by měl vzkřísit LCD Soundsystem. Amen. 
 
 
Corbin – Mourn 
Proč: 
Spooky Black změnil identitu a s Corbinem přišlo i Mourn. Sice unikátní, ale přesto v kontextu doby lehce generický R&B sound vystřídala mnohem emotivnější produkce. S pomocí D33J a Shlohma se Corbinovi podařilo dát dohromady celistvé album, odtažitě chladné, až gotické, které je ale přes svůj skoro až hmatatelný odraz samoty a smutku silné a vtahující. Revenge Song je vůbec jedním z nejmorbidnějších loňských songů, který si v textu pohrává s myšlenkou na pomstu znásilnění vykonanou vraždou. 
 
 
Haunted Horses  - Come EP 
Proč: 
Vžycky, když duo ze Seattlu, bubeník Myke Pelly a kytarista Colin Davson, operující pod názvem Haunted Horses, vydá nový song, EP nebo album, je důvod oslavovat. Jejich nihilistický mix krautrocku, noise, post punku a psychedelie je signifikantní a po desce Watcher z roku 2013 jsme se konečně dočkali pěti nových věcí. Jejich kontinuální sonická mise a práce na tom, aby rock zněl zase divoce a uvěřitelně, byla naplněna. Čistý exorcismus. 
 
 
Gnod - Just Say No to the Psycho Right-Wing Capitalist Fascist Industrial Death Machine 
Proč: 
Hlučné, neurvalé a kurevsky upřímné, tak by se dalo charakterizovat poslední vydané album Gnod z Manchesteru. Jsou v něm na dřeň odkryté komentáře Brexitu, Trumpa, Marine Le Pen a jakkoliv je jejich back katalog sám o sobě kvalitní, jedná se o jejich asi nejkoherentnější desku. Umění je rezistence, jak jednou řekl Trent Reznor. Just Say No to the Psycho Right-Wing Capitalist Fascist Industrial Death Machine je jasný statement, černý na bilé, ehm, tedy na červené. A kapela samotná jako Molotov koktejl smíchaný z Joy Division, Health, NIN a The Fall. To nemůže nikdy dopadnout dobře. A to je právě dobře. Kurevsky dobře. 
 
 
Rex Orange County - Apricot Princess
Proč: 
Mezi jeho obdivovatele patří takové hudební persony, jako je Tyler, The Creator nebo Frank Ocean. I když je Alex ‘O Connor teprve osmnáctiletý britský floutek, Tyler ho pozval do LA, aby s ním spolupracoval na dvou věcech – Foreword a Boredom. Jeho vlastní album Apricot Princess patří vůbec k tomu nejlepšímu, co loni vyšlo. Textově neuvěřitelně imaginativní, byť jednoduché, plné těkavého optimismu a brutální upřímnosti. Hudebně geniální mix ložnicového popu a R&B na takové úrovni, až je to podezřelé. NEXT BIG BIG BIG THING! 
 
 
Lil Peep – Come Over When You’re Sober, Pt. I 
Proč: 
Jednoduše rest in peace. Lil Peep byl, ať už se nám to líbí nebo ne, jedním z prvních, kdo nenáviděný mash up trapu a ema dostali mezi mainstream a přitom mu ponechali všiváckou klubovou syrovost a rokenrolový feeling. Come Over When You’re Sober, Pt. I je post mortem něco jako deník a svědectví o jeho talentu, slibné budoucnosti a zároveň hlubokých osobních problémech, které jednou provždy, k našemu smutku a škodě, vyřešil. 
 
 
Sextile – Albeit Living
Proč: 
Sextile sami sebe definují jako primitivní post punk z jiného vesmíru. Jejich loňská druhá deska Albeit Living je frentetická hudební jízda, to bez debat. Ostrý post punk míchají s elementy přímočarého sedmdesátkového punku, psychedelie, garage a díky občasným syntezátorům i dark wave do koktejlu, který nakopává svojí energií i hmatatelným entuziazmem inkorporovat retro prvky do velmi šik a sexy kapely, jakou Sextile bezesporu jsou. Vždyť jsou taky z Los Angeles, že jo. 
 
 
Autobahn - The Moral Crossing 
Proč: 
Dissemble byl dobrý debut. Po dvou letech tříbení zvuku a výrazu se kapela z Leedsu s názvem vypůjčeným od Kraftwerk vrátila s The Moral Crossing, albem, které je mnohem víc barevné a texturované, než jejich prvotina. Mluvíme-li o barvách, jedná se o všechny odstíny černé, šedi a speciálních odstínů smrti. Mluvíme-li o vlivech, pak je tu gotický post punk raných Sisters of Mercy stejně, jako další očividné odkazy na Joy Division, The Cure, atd. Nic proti. Ale – co je na The Mortal Crossing a Autobahn obecně obdivuhodné, je schopnost na celém albu udržet konzistenci a nenechat se chytit do pasti opakování. Je to jedna z nejlepších nových desek, která naprosto svobodně a kreativně revitalizuje tak fascinující žánr, jako je post punk. Nejenom z těch loni vyšlých, ale určitě za posledních pár let. 
 
 
 
 


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.