Dvanáct zásadních alb roku 2016 Kaye Buriánka

I rok 2016 byl štědrý na výjimečné hudební zážitky, které pro někoho mohou být jen konzumentským rájem, pro jiného nenahraditelnou inspirací. Tucet je něco jako jedna deska na měsíc, to je fér, myslím...
 
12.
6LACK
Free 6LACK
 
Ano, je to trochu nuda. Všichni celý rok ve spojení s hip hopem a R&B opakují dvě mantry -  Atlanta a Toronto sound. 6LACK možná tohle klišé nijak extrémně nenabourává, ale přesto je na jeho debutu něco výjimečného. Pravda, používá vesměs generické elementy, jako jsou temné beaty nebo trapem ochucené postupy, ale jeho interpretace vybočuje, obzvlášť pokud jde o melodie v těch medově nejpomalejších kouscích. V dané kategorii rozhodně můj letošní objev. 
 
 
 
11.
ZHU
Generationwhy
 
Fuck you, Pitchfork, Generationwhy je moje letní guilty pleasure a je mi fuk, že podle tastemakers je to album plné špatných tanečních tracků bez výrazné chuti. To je možná i pravda. Přesto patří k mým nejoblíbenějším soundtrackům letošního chabého léta. I díky nadužívání všech imbecilních atributů jako jsou špatná retro funky kytarová sóla, falzetové vokály a nejlacinější osmdesátkové samply je vlastně neodolatelné a myslím, že i příští a přespříští léto po něm sáhnu, jakmile půjde teplota přes třicet a alespoň opticky to bude trochu vypadat jako na periférii LA. 
 
 
10.
Show Me The Body
Body War
 
New York vždy platil za hypotetickou laboratoř kreativního pokroku. Možná i o něco víc než pokrytecké Los Angeles, které sice diktuje trendy, ale na New York právem trochu žárlí. Rap a hardcore, pro tenhle hybrid měli v NYC skoro vždycky pochopení. Show Me The Body dotáhli svůj městský hudební nihilismus stejně daleko, jako před mnoha mnoha lety The Strokes svoji verzi chuligánského městského grunge. Mix punku, sludge, country a nevím čeho ještě, plus netradičně použité bendžo. Může být snad něco úchylnějšího než tohle? 
 
 
9.
Frank Ocean
Blonde 
 
V kontextu všeho vlastně miluju tuhle kryptickou Tumblr estetiku, tolik vzdálenou od všeho hmatatelného a reálného. Blonde Franka Oceana je všechno možné, jen ne popové album a mate vším, spektrálními kytarami počínaje a absencí téměř jakýchkoliv bicích elementů konče. Jako kdyby na Kid A od Radiohead dohlížel samotný Prince, nebo tak něco. Pokud sympatizujete s rebely, kteří sabotují jakoukoliv předvídatelnost, tohle by měl být váš letošní vrcholný hudební zážitek. Nebo alespoň jeden z nich. 
 
 
8.
Silent
A Century of Abuse
 
Mexiko. Baja California. Raný Nick Cave. The Birthday Party. Joy Division. Darkwave. Postpunk. Scott Walker. Já nevím. Potřebujete nutně vědět víc? Nestačí tohle, aby člověk věděl, že ho to bude zajímat, nebo aby šel prostě dál a pustil si třeba nové Kryštof? 
 
 
7.
Machinedrum
Human Energy 
 
Travis Steward je věčný chameleón, který je schopen čehokoliv. Termín ‘dělá to kvůli penězům’ už dávno pozbyl jakékoliv relevance, protože hudební byznys je kompletně v píči. Glitch-hop a post-step? Eeehhh, proč ne. Human Energy je album plné laciných retrospektiv, které ve finálním kontextu dávají naprostý smysl a reflektují nejenom hudební budoucnost. Jedno z velkých a nečekaných překvapení roku. 
 
 
6.
King Dude
Sex 
 
TJ Cowgill, chlápek, který stojí za výborným brandem Actual Pain, je zároveň tím, kdo na sebe obléká beránčí kůži v převtělení jménem King Dude. Dílem Johnny Cash, trochu dandy Morrissey a zčásti hlukařina Swans, to všechno je dohromady album Sex. Hédonismus ve službách nihilistické sexuality, řekněme. Plus poměrně originální instrumentace ve smyslu náhodně posbíraných vlivů, které neoslňují žádnou revolucí, ale fungují naprosto osobitě a funkčně. To je tak, když něco podceníte. 
 
 
5.
Oathbreaker
Rheia
 
Fúze black metalu a shoegaze? S trochou nadsázky žádný problém. Belgičtí Oathbeaker dotáhli svojí schopnost inkorporovat téměř nemožné do typicky agresivního soundu ad absurdum. Miluju tuhle desku pro to, jak nenásilně a přitom hlučně a bez odporu překračuje hranice nejrůznějších žánrů. Rheia je jednou z těch mála vyvolených, které tvoří hudební dějiny. 
 
 
4.
The Weeknd
Starboy 
 
Ač by to jeden nečekal, Starboy je, navzdory všem nesmyslným předsudkům, návykové album. Už pro svůj brilantní, poetický a mnohočetný popis intoxikace a sexu, mnohdy probíhajících souběžně. Hudebně? Brilantní a poetické album, hodící se k mnohočetné intoxikaci a sexu, zásadně probíhajícím souběžně. 
 
 
3.
MSTRKRFT
Operator 
 
MSTRKRFT jsou na své poslední desce Operator jako abstraktně-industriální ekvivalent taneční hudby. Jestli mají svým původem blízko k Death From Above 1979 a jejich tanečnímu punku, tak na téhle emisi popřeli všechny doposud fungující principy a vydali se směrem, který není pro nikoho lehký. Možná kromě jich samotných. Už jenom angažmá Iana Svenoniuse z Nation of Ulysses  (The Make-Up a dalších) a Sonnyho Kaye z The VSS je dostatečnou zárukou, že tady si nikdo na nic nehraje. Geniální a odvážné album. 
 
 
2.
Conor Oberst 
Ruminations 
 
Bright Eyes jsem objevil během svého prvního US turné, propadl jsem zlomenému hlasu a  mnohostrannosti Conora Obersta, jeho podivnému písničkářství i radioaktivní aureole. Conorovo poslední sólo album mi při náhodných toulkách Prahou vyrazilo dech. Nečekaje nic, dostal jsem všechno. Nahráno za čtyřicet osm hodin, jenom Oberst, kytara, piano a foukací harmonika. Neuvěřitelně syrový a znepokojivý obraz nejdepresivnější samoty, navíc tak hmatatelný, až je ve skutečnosti krásný. Boží deska.  
 
1. 
Head Wound City
A New Wave of Violence
 
Na katastrofách je něco zvráceně vzrušujícího. A New Wave of Violence, to je zvuk Boeingu 747, tříštícího se o ledovec. Už tak precizní práce all stars týmu z kapel The Locust, The Blood Brothers a Yeah Yeah Yeahs, kde se každý podřizuje celku a nikdo neleze do popředí, díky produkci Rosse Robinsona osciluje mezi zničujícím chaosem a precizní produkcí kumulovaného hnusu. Tohle je art punk model 2016, nic nepředstírá, na nic si nehraje, nepotřebuje ideologické protézy ani kašírovanou neurvalost. Pro mě vrchol uplynulého roku a dost možná jedno z mých nepřekonatelných hudebních dobrodružství vůbec.