Michal Thomes (Rock for People): Pořád jdeme do neznáma, letité promotérské poučky už padly

 
Nápady na to, jak bude vypadat Rock for People, jeden z největších domácích rockových festivalů, se rodí v domku na předměstí Českého Brodu – města, odkud přehlídka nyní sídlící na královéhradeckém letišti před dvěma desítkami let vzešla. Festivalové „mozkové centrum“ kromě běžných kancelářských propriet zdobí nejen zeď s historickými fotografiemi, ale i pár sošek Andělů, jež festival dosud nasbíral. Jak se experimentálně prokázalo, mohou sloužit nejen jako lehce snobská dekorace, ale i jako vcelku funkční zarážka pro kabel od lampy k nasvícení pro fotografování portrétu jednoho z dvojice „otců zakladatelů“ přehlídky Michala Thomese. 
 
Letos váš festival oslaví 20. narozeniny. Čím hodláte výročí oslavit?
V line-upu tohohle oslavného ročníku se soustřeďujeme jak na zavedená jména jako Manu Chao a legendy, třeba Madness, které tu ještě nikdy nebyly, nebo Lucii, která má letos velký comeback a my jsme jediný festival, kde vystoupí.
Zaměřujeme se i na modernu, která právě frčí venku – Biffy Clyro, Chase & Status nebo Netsky, Tom Odell. Ale kromě téhle páteře line-upu máme i vychytávky typu showcaseových kapel, které jsou pro nás hodně zajímavým tématem.
Showcaseové festivaly objevují budoucí talenty. Jsou zaměřené na vytipovávání těch, od kterých se očekává, že brzy prorazí nahoru. Máme jednu stage, která bude věnovaná těmto novým, žhavým jménům. Na své si tam přijdou ti, kterým připadá zdejší hudební scéna zkostnatělá, protože se na festivalech pořád točí stejné kapely. A já musím potvrdit, že lépe funguje, když se lidem dává to, na co jsou zvyklí.
 
My se jim ale snažíme ukázat i něco jiného, aby ochutnali nové chutě a zjistili, že nemusí jednu kapelu vidět dvacetkrát. Naopak jim na jednom místě dáme příležitost na jednom místě vidět dvacet skvělých, zajímavých kapel, o kterých třeba zatím ještě neslyšeli, ale možná o nich za rok uslyší hodně.
A pak by se samozřejmě měly zlepšit věci v areálu – chceme, aby byla snadnější dostupnost stánků s jídlem, aby to bylo koncentrované do správných míst. Stále myslíme na člověka, který tam přijde, zaplatí vstupné. Snažíme se do něj vcítit, proto taky sami jezdíme na festivaly a tam nás trápí, že není kam si sednout, je tam málo záchodů, stojí se fronta na pivo… Tohle jsou věci, o kterých přemýšlíme a které chceme udělat líp než je standardní.
Kapely, které jsi jmenoval, jsou sice zajímavé, ale jména z první ligy to nejsou. Zvučnější jména vás nelákají?
Tuhle optiku asi způsobují velká jména, která se i u nás občas objevují – Foo Fighters, Coldplay, Depeche Mode – ale tam ze stejného koláče neukusujeme. To jsou jména, na která s festivalovým budgetem, který máme, nedosáhneme ani náhodou. Až budeme mít stabilní návštěvnost 60 000 návštěvníků se vstupným 3000 korun, tak budeme lovit v těchto vodách, ale zatím je ekonomická realita bohužel někde jinde.
Kolik řádově činí váš rozpočet a kolik lidí teď váš festival dělá, případně uživí?
Celkový rozpočet festivalu se pohybuje kolem 50 milionů korun. To jsou peníze, které celá ta legrace stojí a pro které musíme najít zdroje – ze vstupného, od partnerů a z prodeje služeb, občerstvení i doplňků. Každoročně to musíme mít co nejlépe spočítané včetně odhadovaných příjmů, což ovšem v téhle divné době, kdy lidi přestávají chodit na koncerty a mění své zvyky v oblasti kulturního vyžití, není úplně snadné jako dřív. Tehdy se dalo odhadnout podle vývoje předprodejů, že ještě nějaké procento lidí přijde na místo. Mám pocit, že v posledních dvou letech všechny tyhle poučky nabyté léty padly a všechno je jinak, takže i promotér se stále učí.
Kvůli vichřici, která se prohnala areálem, jste před dvěma lety museli zrušit koncert velké hvězdy Faith No More. Bylo to tehdy na hraně, nebo jste to zvládli „levou rukou“?
To rozhodně ne, bylo to dokonce velmi na hraně. To je záležitost, které se každý promotér bojí jak čert kříže - když musí rušit hlavního headlinera, řešit evakuační plány a hlavně zjišťovat, jestli se někomu v areálu něco nestalo. To jsou opravdu noční můry a já musím zaklepat na dřevo to, že nedošlo k žádným újmám na zdraví. Byl to v podstatě malý zázrak.
Ale přesto tam vznikly obrovské hmotné škody, ze kterých se vzpamatováváme dodnes. Kdybych měl jednoduše zhodnotit svůj dojem, tak pro mě stejně bylo hlavní, že se nikomu nic nestalo. Podařilo se nám to přestát s pomocí kamarádů i různých dodavatelů a partnerů, prostě lidí, kteří nám vyšli vstříc tím, že počkali s platbami.
Festival jste z rodného Českého Brodu před osmi lety přestěhovali do většího areálu v Hradci Králové. Tehdy jste říkali, že z něj chcete udělat „středoevropské Glastonbury“. Máte pocit, že se vám to podařilo?
Přirovnání ke Glastonbury bylo, to uznávám, trochu velkoústé, ale myslím si, že naše snaha v tomhle regionu udělat festival, který zaujme nejen lidi z Čech, ale i ze zahraničí, se podařila. Jsme jediný český festival v Evropské festivalové asociaci, účastníme se festivalového networkingu na evropské úrovni a musím říct, že je to pro nás ohromný přínos – jak z hlediska sdílení know how a zkušeností, tak i možností konfrontovat naše myšlenky s realitou. Můžeme se srovnávat s tím, jak se to dělá venku, což je velmi fajn.
Koneckonců právě s festivalem v Glastonbury se nám podařilo sblížit tak, že jsme se skamarádili s jedním z jeho nejdůležitějších lidí - s Martinem Elbournem, který byl před dvěma lety v Hradci a hrozně se mu tam líbilo. Tahle poměrně nevinná návštěva ovšem způsobila to, že jsme začali spolupracovat a nyní spolu děláme showcaseový festival Nouvelle Prague, který v loňském roce zafungoval opravdu skvěle.
A to stěhování na letiště do Hradce – co vám přineslo a o co vás připravilo?
Nepřímým původcem stěhování byl shodou okolností právě Manu Chao, který letošní ročník zahajuje. Když v roce 2006 vystoupil na atletickém stadionu v Českém Brodě, tak tam byly překročeny veškeré kapacitní mantinely – na počet lidí, parkování, stanování. Pochopili jsme, že se festival rozrostl natolik, že ho město Český Brod už nebylo schopné pojmout. To byl důvod, proč jsme se odstěhovali do Hradce.
Vzpomínám si, že to nebylo snadné. Naopak nás to hodně mrzelo. Přicházeli jsme o domácí zázemí, spoustu kamarádů, kteří nám dobrovolně pomáhali, o tu téměř rodinnou atmosféru, kterou to tady mělo - všechny věci typu stanování ve višňovce i dobrou dostupnost vlakem mezi Prahou a Kolínem. Získali jsme ale areál, který je reprezentativní a vhodný pro pořádání opravdu velkého festivalu.
A navíc to není jen pouhé placaté betonové letiště. Je to členitý areál s hangáry, remízky a trávou, a asfaltové plochy, které tam jsou, jsou fajn ve chvíli, kdy prší. Zažili jsme i deštivé ročníky, kdy jsem si byl jist, že být to v Českém Brodě, všechno do té doby zelené by hned zhnědlo, všichni by byli od bahna a špinaví. Hradec to ale zvládal v pořádku.
Letos se ale do původního areálu vrátíte…
Festival se sice odehraje v Hradci, ale v Českém Brodě si 23. srpna vzpomeneme na to, jak to před 20 lety začalo. V tom areálu od doby, kdy jsme ho opustili, samozřejmě probíhají sportovní věci, ale žádný větší hudební event se tam neudál. Bude to jednorázový návrat na místo činu, kde se to všechno zrodilo – neplánujeme ale, že by z toho mělo vzniknout něco pravidelného nebo že by se sem snad měl Rock for People vrátit.
Chceme si zavzpomínat, zveme tam lidi, kteří se kolem festivalu v minulosti točili a pomáhali mu. Dramaturgie je naprosto odlišná od současné tváře festivalu, která vychází hlavně ze zahraničních jmen doplněných českou špičkou. Tady budou hrát čistě domácí kapely, ke kterým tedy počítáme i spřátelené Slováky Horkýže slíže – vystoupí Kryštof, Divokej Bill, Monkey Business,Tata bojs, Vypsaná fixa, Xindl X, Blue Effect, UDG, Hudba Praha…
Bude tam zase valník s aparaturou praskající v dešti, jako kdysi?
Úplně přesně takhle to radši už nebude, ale kolega Petr Fořt připravil miniprojektík, který s tím souvisí a který uvidíte i na velkém festivalu – pracovní název je Muzeum Rock for People.
Co to s vámi dvěma těch 20 let provedlo, čekali jste, že to vezme takovýhle obrat? Co za dalších 20 let – budou to už dělat vaše vnoučata?
S kolegou Petrem Fořtem už jsme u toho dlouho. Prošli jsme si všemi funkcemi, které u tohohle řemesla jsou – od lepení plakátů, stavění pódií, úklidu, sbírání odpadků. Šli jsme opravdu od píky. Myslím si, že důvod, proč jsme u toho vydrželi, je, že to opravdu máme rádi. Ale čas bilancování a přemýšlení, co dělat dál, už tady je.
I proto v našem týmu dochází permanentně k organizačním přeskupením, přirozeně se to vyvíjí. Ale stálý tým tak šesti, osmi lidí kolem nás je v posledních letech pevný a nemění se. Snažíme se navíc obklopovat lidmi, kteří jsou už o generaci mladší, abychom se nedostávali do situace, že staří dědové dělají hudbu pro mladé, protože mám obavu, že to by nedopadlo dobře. Proto se stále snažíme naslouchat a vstřebávat hlasy, které kolem nás proudí. Má osobní obava je z toho, že se člověk ocitne „out“ a začne dělat věci spíš jen pro sebe, než pro lidi, kteří jsou cílová skupina. Je potřeba si stále připomínat, že festival je pro desítky tisíc jiných lidí a je potřeba ho udělat tak, aby se na něm líbilo právě jim.
A snad se jim to i líbí. Za těch 20 let se prostřídalo už několik generací návštěvníků – vím od různých přátel a známých, že oni sem už nejezdí, ale že na festival jezdí jejich děti. To je pro mě zajímavé, proto se stále snažíme dělat zábavu, která je aktuální v téhle době, a protože jsme spokojeni s návštěvností, tak se nám to zřejmě daří.
Jak to, že přežíváte, když kolem krachují spousty jiných podobných projektů?
Nechceme to dělat čistě byznysově. I když jsme občas nějaké peníze vydělali, tak jsme je do toho zase zpátky reinvestovali. To je možná ten směr, jakým by měly trvale udržitelné projekty fungovat. Protože když k tomu člověk přistupuje jenom s tím: „Já to zkusím a vydělám na tom velký peníze“, tak potom může být zklamaný. V praxi to rozhodně není to tak jednoduché, jak to mnohdy vypadá – že se přiveze pár kapel, přijde spousta tisíc lidí a domů se odnesou miliony.
I my jsme si za ty roky prošli sinusoidami – šlo to nahoru i dolů. Jsou ročníky, které se povedou a jiné, které se nepovedou vůbec. Jediné slovíčko, které se v této souvislosti dá všeobecně použít, je, že se to vždycky snažíme udělat v rámci našich možností dobře.
A co ta zkušenost udělala s vámi dvěma osobně? Kdybyste se před 20 roky někdy touhle dobou nerozhodli, že uděláte na koleni dobroskutkařský festiválek, co byste asi tak dělali dnes?
Já bych asi byl stále v chemické laboratoři a dělal bych analytiku potravin a Petr Fořt by možná projektoval nějaké sítě. Je pravda, že na to asi oba občas vzpomínáme, ale musím uznat, že to vypadnutí z oboru je asi nevratný proces. Už si nedovedu představit, že bych tohohle nechal a vrátil se k původní profesi, tam mi definitivně ujel vlak a už bych si na to netroufl.
Takže se toho musíte držet až do důchodu?
V podstatě to vypadá, že už vždycky se budu muset pohybovat v tomhle prostředí. Je to jako ve sportu – nejdřív aktivně sportuješ a pak trénuješ. Takže já to beru tak, že jsem zatím stále ještě aktivním sportovcem a pak třeba budu trénovat a někomu radit, jak to má dělat.